Každý je nadějí

Žádné komentáře u textu s názvem Každý je nadějí
Když líčím na slavíka, dobře vím, že právě teď může přijít senzace. Anebo „jen“ zajímavost.
Do křoví člověk nevidí a příroda je nevyzpytatelná. Musel bych tu dlouho vypisovat, co všechno jsem s nimi za roky zažil. Možná byste to uvítali, protože teď jsem téma dost šidil, přečíst si o jedinečnostech. Možná to udělám, ale teď nabídnu tu ze včerejška.
Slavíci pelichají, mladí i staří. Mladí jen některé peří, dospělí kompletně.
To už tu bylo mnohokrát a laskavý čtenář to ví. Ten proces je ovšem unikátní, zas tak moc se o něm neví – slavíci zmlknou a „zmizí“ a tak bude až do odletu. I ten je tichý, bez loučení. Prostě přijde noc, kdy doroste poslední brko a nervozita je vystrčí k obloze. O cestách ale dnes nemluvíme, rozbíhá se teprve pelichání. A já se zaměřuji hlavně na pelichání dospělých, tedy výměnu kompletní.
Už když na něj člověk líčí poté co ho zjistil, neví, v jakém stavu bude. Proces běží přibližně 45 dní (patří k rychlým) a ne každý jedinec stojí na startovní čáře v čase očekávaném, tedy před koncem června. Promítá se do toho několik faktorů a tak se stává, že mezi dvěma je rozdíl až měsíce! To pak je zajímavý sběr a data jsou opravdu cenná.
Pak tu jsou různé poruchy scénáře, chování slavíků v čase výměny peří, biotopové a potravní nároky. A pak se chytne slavík – samička, která zaujme hned několikrát. Je po hnízdění (úspěšném/neúspěšném), protože má hnízdní nažinu (holé břicho), má mírně deformovanou horní čelist zobáku (i takové případy jsou), ale hlavně – je nezvykle skvrněná na křídlech.
Patří k víceletým, a peří má neuvěřitelně zachovalé po tak náročné fázi života v páru.
Dávám jí kroužek, opisuji z ní údaje, fotím ji a zase pouštím k pokračování důležité a fyzicky náročné etapy. Ale vážení, co je u ptáků náročného méně? Ten pět tisíc kilometrů dlouhý odlet, co bude následovat, nebo snad hnízdění, které předcházelo? Je to ta dovolená v Africe? Nebo snad jindy romantikou překypující cesta do Evropy? A vítání s domovem? Radost, že se výjimečně vrátil do místa třeba i partner z loňska? Co jim to spolu tak vykračovalo? Těžko.
Dovolil bych si ale zakončit sloupek už zase rozplýváním.
Jsem šťasten, že mám tuhle ornitologii, ostatně to byla nějaká pohádka – nezachytili jste to? Kdy on dal přednost sokovi u milé v zadávání se a před vyhlídkou kapitálu a prohlásil: „Já mám svou ornitologii“. Pak tedy kolega.
Ale vážněji.
Mám to na čtyři měsíce, to se dají ostatní věci ošidit. Ale když tu slavíci nejsou, rád se nořím do poznámek a fotoarchívu, podezírám, porovnávám, přemýšlím a spekuluji. A baví mne to snad úplně stejně. Je to vůbec odborný výzkum? Ale, je. Kdybych měl vypsat fungl nové objevy, které jsem přinesl, pár by jich už bylo. A pak – znalost objektu, ta je široká. Bez přehánění. Ale hlavně touha dál jít za poznáním, poznáváním. Vědět víc a víc. Nejde mi o soutěžení mezi lidmi, dobrodružství poznávání mne k sobě přitisklo. A vím na sebe, že takhle už koukám na živou přírodu kolem, i na krajinu. Ano, teď jsem to trefil, tohle jsem chtěl napsat. Díky slavíkům jsem poznal místní krajinu. A taky místa vzdálená – jejich, ale i tam jsem se dostal jejich přičiněním. A do dveří studií, poslucháren, před kameru, k nevidomým, za včelaři, do školky a škol, k lidem postiženým mentálně, před politiky a na jejich programy, před ochránce – ty správné i před ty, co si na ně jen hrají. A taky k lidem od vlaštovek – přímo fantastickým, slušným a hodným, potkal jsem spoustu syčáků kol kolem, hlavně však zázemí své rodiny. Proto můžu za chvíli na chvíli zase vypadnout.
Tak na napsanou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *