Zaměřeno na slavíky

Centrální ornitologický web hlásí od včerejška (17.3.) prvního modráčka. Je z Řežabince. Návštěvníky těch stránek jsem pozval k diskusi sem, na slavičí blog. Pojďme k výzvě kterou jsem tam zanechal, pojďme se seznámit s touto zajímavostí. Za snímky děkuji Pavlu Světlíkovi, kterého jsem tehdy o zdokumentování zajímavého jedince požádal.

U červenky obecné se skvrny na krovkách mohou vyskytovat i u starších jedinců. Pro modráčka je ale kupř. Svensson uvádí ve vzácných případech také. Sám jsem přesvědčen, že jsem byl svědkem stejného úkazu. V takovém případě (viz i obrázek) nehledáme v řadě krovek ono rozhraní pelichání – není tam, jde o jiný šat. Tady na křídle si můžeme také prohlédnout, jak velké rozdíly v nových a starých skvrnách jsou či nejsou.

U modráčků bude tedy dobré, zvláště až potáhnou ti v prvním šatě, sledovat odstín krovek – pozor, krajní lemy prvního peří budou již obroušeny! Rozdíl však najdeme i v stavbě krovky, „první“ (z šatu mláďat) budou užší, s vypouklejším zakončením. A mohou být kratší ostatních.

Věk modráčků a vybarvení nársenky – to by byl „tanec ne ostří nože“! Nejsem si zcela jistý, že neexistují mladší ptáci s dostatkem barev v „pruzích“. Nehledě na to, že v čase jarního průtahu nejsou zcela jistě všechny náprsenky samců „vyzrálé“. Nejlépe za vše to snad vystihuje ona „hvězda“. Tam už mi kroužkovatelé jistě za pravdu dají.

Vzpomínám, jak jsem tehdy u prvních setkání s tímto fenomenálním slavíkem prohlížel třeba i chodidla běháků a u těch nádherně vybarvených samců nacházel plochy bíle vyšisované zatímco ti dvouletí měli chodidla žlutavá, ale daleko jsem v tom hledání nedošel. Čekám, že třeba Z.M. se k tomu tady vyjádří, diskutuje prospěšně, vážím si ho pro jeho moudrost.

Využiji toho a zase průběžně poděkuji za návštěvnost, je mi jasné, že teď bude stoupat, co nevidět tady praštím do klávesnice a vyrazím k mokřadům. Proč jsem to ještě neudělal? Bez mlžení – čekám na „silnější data“, nemám tolik času. Poctivě jsme chystali VPZ, děláme to tak s Tomem už řadu let. Moc nám na tom záleží; půjdeme po jedenácté a lidí přibývá. Vím, že si nevymýšlí když říkají, že se těší. Sehnal jsem výstup od znalce obojživelníků, bude to tam v tom starém lomu ještě síla! Tak tam při chytání králíčků do těch jezírek hrábneme i síťkou, aby lidi viděli, co jsme doposavad nestačili zničit. Ani ty druhy radši jmenovat nebudu, jde fakt o klenoty – jestli tam tedy po těch letech ještě budou. Dopoledne bude zase o nádherném hledání – a vím, že i nacházení.

Většinou ano! Pár tónů zpěváci zpravidla dají. Musí však být pozorovatel soustředěný a ve správnou chvíli na správném místě. Nebudu dělat rozdíl mezi modrákem a slavíkem, oba se v tom ohledu chovají podobně. Přiletí-li do nepohody, jsou zticha, ikdyž…

Máme-li možnost s objektem zájmu pobýt větší díl dne, zjistíme, že samečci k připomenutí se, mnoho nepotřebují. U středoevropského modráčka postačí, aby k večeru nastoupili dávno ubytovaní strnadi rákosní a on pak dlouho nevydrží a pár strof z polehlého rákosí tiše přeci jen dá. A pokud je místním hnízdičem, decentní přehrávka zpěvu – provokace, bývá účinná. Je třeba však dávat pozor, mazaný modráček si nás může šikovně okouknout pěšky. Provokace musí tedy být v každém případě úsečná, s pauzami pro sledování uliček či naslouchání zašustění porostu, případně zafrčení křídel.

Slavíka obecného jsem v čase deštivého příletu „nastartoval“, ale opravdu jen tiše a na chviličku. Pak bylo ticho. Oba tito slavíci mají slabost pro blížící se večer, zejména, zeslábne-li deštík. Další šancí je, při znalosti kontaktních hlasů, zachytit třeba reakci na predátora, večer o tyto situace není v dosud přehledném terénu nouze. Rozumíme-li „cvakání“ modráčků a „vrčení“ slavíků, jsme úspěchu zase o kousek blíž. Samozřejmě, že pro monitoring příletu na hnízdiště lze využít i napodobenin těchto hlasů, ale i pak v časném jaru platí, že méně je více. Vzpomínám na průtažného modráčka, který před dvaceti lety „přišel“ na zpěv až poté, co se pásek v kazeťáku se slábnoucím zdrojem zamotal a než vydechl úplně, stačil vyslat přes kanál zbaběle tenoučkou píseň. A modráček okamžitě „zaútočil“!

I slavíci obecní si po cestě domů zazpívají – to ovšem v čase, kdy je počasí přívětivé. Pokud půlka dubna v podmínkách Mladoboleslavska nastaví tu škaredější tvář, zprvu nekoncertují. Ona stará pravda ptáčníků tedy stále platí. Samozřejmě, že jsme zde nyní se slavíky „neobjevili Ameriku“, chová se tak mnoho dalších pěvců, já jsem si vybral slavíky.

Tak a pojďme ještě k tomu uherskému. Materiálu je málo, přiznávám předem. Ale platí to samé, jen to upravím pro moment průtahu. Tam, pokud se první květnový týden „nepovede“, samci tmavých slavíků krajem prospěchají bez prozrazení. A máme „po ptákách“! Současně je ale pravda, že takových jar je opravdu málo, kdy by úvodní dekáda máje nenabídla alespoň pár máchovských večerů. Bude snad zajímavou informací i to, že pro chytání je ideální čas hned po rozbřesku. Ptáci jsou v pohybu, doplňují palivo na cestu. Protože v tom čase je už potravy dost, stihnou to za dopoledne a zbylou část do večera věnují údržbě. Otázkou, která je pro nás důležitější, je výskyt „našich“ tmavých slavíků. Ty však slyšíme koncertovat většinou kolem půle května, zpravidla jde o samce dosud bez hnízdních zkušeností a při naprosto zoufalé tuzemské nabídce vhodných protějšků – buď „sleví“ a kříží se, nebo jsou zkraje června už natolik znechucení, že umlknou či z místa docela zmizí. Pak se musíme ale ptát po původu těchto „nešťastníků“. – Ano, soudím na populace, v atlase s nalistovanou Evropou o něco výše. To může být případ i modráčků v Krkonoších, někteří dvouletí to mohou prostě už v té naší rašelině zkusit. Ale tak daleko samozřejmě nedohlédnu – jen vím, co dokáží středoevropští modráččí samečci v druhém roce života! A tvrzení mohu opřít klidně jen o mé výsledky. To je panečku mladické vandrování! Od Mělníka k Bousovu, z Bohdanče na Jičínsko, od Kněžmostu k České Lípě, (zřejmě) od Sedmihorek k Bousovu a natrvalo pak zpět a dál už v tom listovat ani nebudu.

Tak tedy – jedno téma zavěšuji právě na blog a to druhé (technické) dodám, až najdu onu důležitou fotografii červenky z Řežabince! Snad na to bude dnešní noc dostatečně dlouhá.

14. březen je nejdůležitějším dnem mého života! Proto se ale teď k stránce nepřipojuji; viděl jsem budníčka, alespoň si to myslím. Nezpíval, bylo to u mlýna dost na dálku, ale jiný pták se v tuto dobu po větvích v této dimenzi takto nepohybuje. A proč by to nebyl, když ústřední web už je z několika míst hlásí!

Pokud táhnou budníčci, jde s nimi modrák! Tím je dnešek také významný. A taky přišly kroužky na slavíky, to je třetí milý moment. Dalším by mohl být ten, že mi byla potvrzena možnost parkování aut o VPZ přímo pod lipami nad Rohatskem. A to je taky skvělé! Budeme tak stoupat k Horám od jihu, to je ten nejlepší možný způsob, jak si vycházku opravdu užít. Kdysi byl ten lom s čerstvou výsadbou borovic v písku příznivým prostředím pro druhého velebeného pěvce – skřivana lesního. Přestože se nahoře objevila nyní zajímavá holina po zbourané zemědělské stavbě a vedle paseka po topolovém lese, na tohoto mistra to už asi stačit nebude. Ale noc by tam musela být silná; jsou tam vzácné žabky, bude tam lelek, za Horama slavík – no a kdyby ten skřivan! Někteří ptáci tam „třicátého“ ještě nebudou, to je jasné. Ukážu tedy alespoň staré hnízdo ťuhýka a povím, že je staví jen kousek od předchozího. Zkusím se rovněž podívat po jedné z největších studánek, co tam bývaly. Hodila by se nám. Přimlouvám se už jenom za počasí. Kdyby byly alespoň večery, jako jsou teď – to by byla síla! Lidi netuší, co to tam je za místo. Tady nabízím tu špinku, co jsem o ní minule psal. Dokážete si představit, když tohle tam „na ráně“ vykvete?!

Dával jsem do pořádku seznam pochytaných slavíků tmavých, je jich tak málo, že si ty momenty všechny pamatuji. Napadlo mne, že naprosto unikátní prostředí pro druh bylo pouze ve východních Čechách, tehdy u Kladrub. Nejde o ty koně kolem ale o to jezírko, za nímž slavík zpíval. Tamní tradiční kanály jsou přetemné, ale tady se najednou lesklo vodní oko! Bylo taky samozřejmě přiklopené větvemi, některé se koupaly přímo v hladině. Někde při okraji seděl ten uherský mistr, měl jenom rok a půl odžito, ale zpíval slušně. Byl asi z muzikální rodiny. Stejně mě zajímá, odkud tihle slavíci jsou, kde se rodí. Jsou z Polska nebo třeba od slovenské Latorice? Nevěřím, že to jsou skandinávští ptáci. Kolik jich může v Česku takhle fungovat? Když prohlížím zveřejněné „birdlisty“ na pěkných stránkách jednoho kolegy, nemají tam všichni tmavého slavíka zapsaného. Úplně tak častý tedy v naši přírodě zpívající samec nebude, to by za ním jistě vyrazili. Ono to není jednoduché, mnohde slavík zazpívá a druhý den je v tahu. Mám-li být upřímný, sám jsem je nachytal mnohdy zcela překvapivě, že bych mohl chodit někam za koncertem jako pánové v Holštýnsku, to tady zatím nefunguje. Tento monolog zakončím zvoláním: „jak to, že na jaře tmavé slavíky nejsme schopni nachytat? Kolik jich v těch těhotných nocích musí nad námi spěchat hnízdit kamsi domů? To mě přátelé drtí!

Vítání ptačího zpěvu jsme naplánovali na sobotu 30. dubna do Hor. Pozor, ještě možná bude změna v místě setkání, nemám dosud souhlas s parkováním. Tady na stránce budou do poslední chvíle úplně nejaktuálnější informace, tak sem po dvacátém nahlédněte. Určitě vyrazíme zase od půl osmé, dříve to fakt startovat nechceme. Víme, že ptačímu zpěvu škodíme, ale naše vycházky jsou současně již společenskou událostí, starší lidé by to nestihli a já o ně stojím. Zatím to nikomu nevadilo, kdo chce zažít VPZ jinak, musí jinam.

Místo nabízí pro 11. ročník změnu, jsme s Tomem přesvědčeni, že unikátní. Od roku 1985 jsem tam sice nepobyl a nedovedu tedy přesně odhadnout druhovou rozmanitost. Jisté je, že skřivan lesní tam už nebude, prostředí zestárlo. Břehule jsou taky pryč, ale co třeba jikavci, nebo hýlové? Počítám s brávníky, linduškami lesními, třemi budníčky. Příliš brzy bude ještě na obecného ťuhýka i žluvu. Měl by tam ale být černohlavý bramborníček, polní skřivani a cílový druh – strnad! Také oba králíčci.

Místo je to velmi přátelské, okruh nebude delší než 4 kilometry pohodlné chůze po cestách. Nevím, čím nás tam jaro překvapí, ale že se tak stane, jsem si jistý. Uvidíme, jaká se sejde sestava, kdyby byla mobilnější, popošli bychom ještě cestou k polnímu letišti, kde k jihu odbíhají dva zarostlé hřbety mezí. V čele toho delšího stojí mohutná špinka s úchvatnou figurou. Vidět ji tak kvést, to by byl pro lidi zážitek! Stojí na návětrné straně, takže je pevná. Ty linie zeleně jsou svět sám pro sebe. Přemýšlel jsem před loni, když jsem tam konečně přišel a zjistil pelichající slavíky, co mě tam tak drží; pořád jsem se snažil najít někde nápovědu. Cesta tam nevede a jakmile lány vzrostou, zavládne klid. Odevšad to je daleko a snad jedině tady je možné v kraji Dolnobousovska ještě užít samoty – takové, jakou pamatuji snad jen z časů, kdy se za mnou (dočasně) zavřely slavičí Týnecké močály. Když jsem nedávno prohlížel fotografie po rodičích, co mi zbyly a četl titulky, zjistil jsem, že právě sem tehdy stoupala od městečka cesta s úvozy a sem jsme jezdívali drát plody šípků pro výkup. Mohlo tam být tohle sdělení, přestože cesty ani rodiče už nejsou? Myslím, že ano. A ti pelichající slavíci? Je to s nimi podezřelé, nestihl jsem v loni v květnu tam zajít a v létě už nikde nebyli. Teď bychom je měli ale po cestě slyšet. Provedeme vše podle známého scénáře: Účastníky přivítám a představím téma. Veliký prostor dostane krajina, vím o ní hodně. Tom mezitím postaví dvě sítě a jednu mobilní vezmeme k přehrávce. Až dojdeme k jezírkům (již zarostlým březovým a osikovým náletem), zalovíme po obojživelnících. Jak to bude s motýly? Vídal jsem tam tehdy i babočky jilmové a taky osikové – no, právě druhy, kterým dnes jde tolik o život. Kout byl ale ušetřen výrazné devastace, ikdyž třeba skládkování samozřejmě zlobí i zde. Bývaly tu dokoce i zmije, ale to už taky asi neplatí. A v červnu (na svátek Jana) tady po mateřídouškových stráních doutnají pobláznění svatojánci. Ty večery jsou úchvatné a civilizace fakt daleko. Komu se v rohatských Horách zalíbí, může se tam v létě podívat znovu. Sám.

Jihovýchodně – spíše východně uvidíme hladinu Červenského rybníku, kde nocují stovky obrubských břehulí. Už tedy donocovaly, pískovna končí. Ale rybník v lůnu Klenice, to je magnet na ptáky! Připomenu taky výročí, velmi zajímavé. Toho 30. dubna 2011 to bude totiž málem na hodinu dvě desítky let, co jsem v pobřeží rybníka při silnici okroužkoval dva první slavíky tmavé. To muselo být tehdy dopoledne, když ve sklopkách skončili během chvíle hned dva! Co se děje za tak těhotných nocí v úvalu Klenice na ptačí magistrále, to bych chtěl někdy poznat. Už teď se hladina rybníka probudila, nedosahuje sice až k rákosí, ale žije. Z podpory od primátora města Boleslavi jsem si mj. pořídil konečně zase dalekohled a myslím, že kvalitní. Budu jej potřebovat na odečty barevných značek slavíků. Tak jsem ho byl vyzkoušet u hráze a nešlo odejít. Ty jarní vody, to je divadlo! Ale fakt jen s optikou. Hoholi, kopřivky, čírky, poláci, ostralka, lžičák, lysky, rackové a čejky, ale hlavně husy! To byla televize, to byl program! Dívat se jim do života. Co to je za neuvěřitelnou komunitu! Tohle byly severské husy polní, bylo jich k dvěma stům a jak v tom nejzazším koutu hladiny koštovaly život! Vůbec se nedivím nadšencům, co husy studují, jako svoji specializaci. Oč jsou (narozdíl od slavíků) ošizeny uši – o to větší je to divadlo. Co naplat, když s květnem poté, co zmizí poslední rybáci, hladina osiří. Už i ti bukači nebývají tolik slyšet.

Teď si uvědomuji, že už jsme od upoutávky na VPZ docela někde jinde. Kdo tedy chcete, posledního dubna přijeďte; pro děti už jsou v polích znovu nasbírány acháty, kapsy jim to utrhne a od chlebníčků budou mít na rameni vzpomínkou příjemný pruh.

Chtěli jsme zkulturnit zahradu. Vyrazil jsem s nůžkami k vistárii. Několik let si v pergole dělá co chce a už jsem jí to nechtěl trpět. Ono se jí totiž potom nechce do květu, vistárie potřebuje řezat. Sotva jsem vylezl na žebřík a střihl, vzpomněl jsem si na loňskou příhodu se slavíkem. Myslím si, nebýt té džungle s jasnou výzvou k noční obloze, třeba by se nezastavil. Však také z pergoly nakonec do sítě vlétl. Já vím že třeba v Anglii je to běžné, slavíci v tamních zahradách nejsou nic zvláštního, ale že se objeví v naší kněžmostské? Skákal po zemi vedle stolku, kde sedá občas u kafe při cestě ze severu „léčitel jeřábů“ – znalec kukaček Martin. Dopadlo to nakonec tak, že jsem liánu nechal na pokoji, co kdyby nějakého slavíka za pět týdnů z oblohy zase stáhla? A slevil jsem rád.

Dnes se vrátil domů konipas. Běhal po hřebenech střech a těšil se, jak si večer vedle na rybníku zase zanocuje. Bude tam tvrdnout sám, ale tu samotu po ránu na hnízdišti zhodnotí. Může si vybrat z nabídky okolních střech.

Špačci už přibývají, drozdi ještě na Hrádku nejsou. Konečně se rozezpíval náš kos. Už mne to v dílně vytáčelo, dnes mne vyslyšel. V opravdu pozdním odpoledni seděl na osice, aby viděl na slunce, jak se za radnicí zvolna poroučí a notoval. Je to zvláštní, jak pěvci uznávají slunce. Vím, že loni ze stejné osiky ke sluníčku zpívala pěnkava a z modřínu zvonek.

Čápům jsme v Střehomi opravili hnízdo, protože podle kamery na holandském webu je na bílé čápy nejvyšší čas, ikdyž tam přilétají dřív. Tam už jsou v páru. Tady je z republiky hlášení zatím jen několik. Ztratily se sýkory, co v zahradě zpívaly. Koňadry i modřinky, musely už asi letět. Stejně je záhadou, jak se v konci května situace vyčistí. Co mělo odletět – odletělo; co mělo přiletět – nepřiletělo. Opeřenci strádají, i těch strnadů je míň!

Milovníci opeřenců to vědí, život spojený s ptactvem je dobrou cestou. Moc nesebere a hodně dá. Každému tolik, kolik si dokáže najít. Mě se třeba v posledních letech zdá, že v případě tažných ptáků krom jejich všemožně opěvovaného návratu obdivuji stále víc čas odletu. Uznejte sami, že tím se mnoho lidí nezabývá a ono je to jistě složité. Sám jsem tu koncem léta psal o loučení se slavíky a teď jsem zažil něco podobného s havrany. Nevím, jak to je na jejich velkých nocovištích zejména na Pardubicku, ale v Boleslavi jsem je dnes už neviděl. Mohu se samozřejmě mýlit, nejel jsem tam po nich totiž přímo pátrat, ale že tam prvně nebudou, jsem se důvodně domníval. Byl jsem totiž asi svědkem jejich odletu. Nemohu nabídnout fotku, protože jsem byl při své práci bez techniky, ale úkaz popsat dovedu.

Byli jsme včera s Tomem na práci v jedné z kněžmostských zahrad. Do poledne scházela hodinka, mistr uzenář už pro nás pomalu chystal u velkého stolu dva talíře navíc, z domu voněla česnečka. Vyhovovala nám před lety kombinace, kdy jsme odtud odcházeli tvořit na solecký kostel s hřbitůvkem, tam jsme nabraná kila z této „výkrmny“ rychle ztratili.

Na kovaném teploměru se modrý líh zastavil na patnáctce a před krámkem zavířilo suché listí. Stoupalo vzhůru. Nad Hrádkem se v termice točily káně když na západě zesílil mrak. Během chvíle už byl nad náměstím a my v něm chvatně počítali táhnoucí havrany. Tři stovky jich byly jistě! Slunce se na nich lesklo a i přes zhoršující se můj sluch jsem je mohl nyní už i slyšet. Nějaký starý vandrák v pelotonu „chytil“ první teplý komín nad krajem a ti, co letěli stranou, se hned vrátili. Bylo to úžasné, někteří poté „propadli“ až k špici kostela, byly vidět dokonce mnohé olysalé zobáky; křídly manévrovali v proudu neviditelného trychtýře a ležérně stoupali. Švestková polena pod roštem provoněla dvorek na němž jsme s několika zákazníky zůstali stát v úžasu. Kdosi před krámkem velmi rozhodně pohrdl scénami z filmu Ptáci a my uvěřili. Šlo zejména o letové dovednosti havranů kde bylo velmi znát, že nejde o námahu, že se to černé bratrstvo cestou doopravdy baví, že si ten vyhlídnutý den užívají. Zmenšili se málem do neviditelna a přelétli východně k Hrádku. Tam kupodivu mnozí zase sklesali a zdálo se, že zastaví k svačině při jeho úpatí. Kdosi moudrý nahoře rozhodl jinak a zbylí poslechli. Říkal jsem si – po kolikáté už takhle poslechli?!

Poprvé jsem tedy stál při jejich tahové cestě a byl fascinován. Pro někoho „nic moc“, pro mne dost!

Tak takhle to chodí v ptačím roce! Jedni se vrací, jiní odlétají. Proto jsem také na dnešek naplánoval služebku do města, kde dosud trávili zimu. Od Kosmonos jsem ale doufal, že už tu nebudou, že nad Kněžmostem to byli právě oni. Nevím, v přírodě si člověk jistý být nemůže zrovna snadno, ale město bylo ve čtvrtek opravdu prázdné, zůstaly jen kavky. Nad Kněžmostem byli tedy ve vzduchu ti boleslavští! Tak tohle mne fakt baví, to jsou věci z nejvzácnějších, to je panečku výsledek! Jen ty fotky že nemám, to mi je líto. „Zimní“ havrany sem věšet nebudu, protože to už od včerejška neplatí.

„Šťastnou cestu, frajeři! Vy, kteří svou dočasnost berete vážně. Šťastné ruské léto a zase na podzim!“ Palce drží – ten, co měl na vás štěstí.

Uvidíme! Včera jsme s Tomem rozhodli o jedenáctém místě Vítání ptačího zpěvu. Vrátím se do míst, kde jsem kdysi začínal, kde ještě koncem dubna bylo možno chytit jikavce a kde poletují černoproužky březové a babočky jilmové – do rohatských Hor! Byli jsme se tam podívat a moc se to nezměnilo, tajga jako přes kopírák tam přežívá! Jestlipak jsou v jezírkách mloci? Políčka s bylinkami na jižních svazích, černohlaví bramborníčci v devětsilech u potoka, studánky a fůra dalších zážitků. Budeme chytat provokací králíčka, jen za slavíky bychom asi museli do lesíků v polích. Tady nebudou ikdyž… … pochází odtud zpoetizované setkání v růžích. Uvidíme.

Momentka z jednoho setkání:

Uteklo to a vím, co říkám. Mladí se včera vrátili z Anglie a tam už prý jaro pěkně jede!

Starý teplý Golfský proud je stále tedy v kondici a už i chápu, že tamní slavíci obecní se tam mohou přeci jen chovat trochu odlišně. Času mají víc.

S první ukončenou desítkou nového století dojde v mé ornitologii k některým změnám. Chci již většinu času věnovat specializaci a z ostatních aktivit zůstane jenom Vítání ptačího zpěvu.

Břehule, skorce, chytání v rákosí – to vše omezím na minimum.

První kroky, směřující k slavíkům, podniknu po dvacátém březnu v mokřadech u Koprníku.

Po mnoha letech vyrazím zase na modráčky! Chci si tu atmosféru připomenout.

Chytat budu „klasicky“, bez provokace – naslepo. Je to naprosto unikátní metoda a přiznávám, že to v hrudi pěkně buší, když je v sklopce pohyb a pták je tmavší běžné červenky. On totiž ve sklopce náprsenku jen tak neukáže, je vždy od chytače ve směru odvráceném. Rýdovák taky nerozevírá často, až když je člověk už opravdu blízko a i tak to moc nápadné není.

Projdu si tam znovu ten močál, prostředí je to jedinečné. A vydržím, dokud nerozkvetou vedle bledule; pak skončím. Alespoň jednoho bych chtěl na tahu zachytit a pořádně prozkoumat jeho tukové zásoby, vím už o tom totiž daleko víc, než kdysi.

Každý rok se ve své specializaci dozvídám víc, proto ten ústup z ostatních aktivit.

Mohl bych za modráčky na pozvání jinam, třeba k Bílině. Děkuji za nabídky, ale zůstávám doma, tady se o tom prostředí potřebuji dovědět co nejvíc, tady to píši do novin! Jen za tmavým slavíkem bych vyrazil, tam bych výjimku udělal. To je totiž nejpevnější pilíř mého výzkumu, tam se budou dít věci!

Po půlnoci 22.února 2011 to bude rok, co začal fungovat tento blog. Tehdy hlavně proto, že na ornitologickém webu v rámci proměny zmizela možnost diskuse. Vnímal jsem to pro sledování příletů slavíků jako nutnost a ikdyž dnes již stránka tuto výměnu názorů znovu nabízí, slavičí stránky proto rušit nebudu. Zdá se totiž, že našly své čtenáře, vždyť denně přistupuje kolem čtyřicítky lidí. A nikdo na moji rozšířenou aktivitu nedoplatil, všude, kam jsem psal dříve, dopisuji i nyní. Největší síla stránky přijde v čase návratu slavíků. Letos na ně budeme čekat už podruhé. Budu sledovat i ornitologický web a zajímavosti z postupu zde komentovat. Uvítám samozřejmě i jakékoliv informace od Vás – návštěvníků. Kdo se v slavičím zpěvu neorientuje, nebojte se více o pozorování rozepsat a společně případ zařadíme. Pozor na situace, kdy ve městech kolem pouličních lamp mohou kosové „přetahovat“ a zpívat po setmění. Drozdi v parcích vydrží také téměř do tmy. V dubnu ale nebude v noci ptáka, který by koncertoval jako slavík.

Jsem rád, že jsme hned v prvním roce představili kompletní kvarteto našich slavíků, to už se asi opakovat nebude, je to časově náročné. Za bělohvězdým modráčkem se ale podíváme už brzy – jak to dopadne, nevím. Tahové místo jižně Kněžmostu v lukách je nevyzpytatelné a bude záležet na štěstí. Ale určitě dodám momentky alespoň z odchytů, bývá to vzrušující. Pak si už počkáme na pravého slavíka obecného. No a pokud bychom měli opravdu štěstí, mohl by přibýt zase alespoň jeden slavík tmavý uherský.

Blog poslouží letos i kroužkovatelům k zasílání fotomateriálu do diskuse. Zapomenout nechci ani na přátele ptactva, přírody či náhodně příchozí, podle volených témat v archivu vím, že jich bude dobrá polovina.

Slať v kněžmostských lukách je zrádná a vím dokonce o místě, kde je lehounkého bahna „nad kolena“. Jak chodím kolem nalíčených sklopek, stružka prošlapáváním tmavne a to je ta nejsprávnější výzva k obloze.

Nosím nízké holínky a i ty jsou za pár hodin k nesnesení. Ponožky se hrnou, paty mám odřené a bažina místy dosahuje až k obroučce. Musí se riskovat. Ale mnohokrát jsem si tak již stačil vychutnat pocit starých ptáčníků ve chvíli, kdy se síťka natřásá. A souhlasím s nimi, že na to se zapomenout nedá. Jarní chytání modráčků má kouzlo ikdyž se nohavice lesknou bahnem a k večeru tuhnou.

Jiné je to o měsíc později, kdy rákosí měním za křoví. Od začátku století preferuji sklopky a slavíky mající zkušenost, prostě nechytím. Musím se pak tahat se sítěmi v prostředí, kde „uličky“ dávno zarostly. Sítě – to není ono, přestože ptáčníci – kdyby je tehdy měli – lepenice s vějičkami by někam hodně daleko odhodili.

Vzpomínám snad na každého tmavého slavíka (nebylo jich v mém výzkumu tolik). Krom toho úvodního mě všichni oslovili hned „prvním dojmem“. Jak píší kolegové za Krušnými horami – jsou prostě jiní. Čtení v peří to potom potvrdí. A platí to dokonce i pro všechny mnou registrované hybridní jedince.

Za „tundráky“ to bylo vždycky dobrodružné. Jednou jsme s Bobem výpravu zrušili a z maringotky závějemi odjeli. Posledně zas vydržel čas pro chytání sotva den. Ale to je ono, tak to má být! Vím, že mají ta vysokohorská rašeliniště i vlídnější tvář, v té prostřední vycházce jsme jí užili dostatečně. Divil jsem se vloni vzácnému konipasovi, že ho to tam zpívat baví, dnes už se ví proč, přátelé vše koncem léta odtajnili. A zatímco v první naši reportáži jsme o něm pomlčeli, teď by šlo dlouze vzpomínat. Byl opravdu citrónově žlutý, ale já stejně víc koukal zase po modráčkách – to oni dělají ty hory jedinečnými!

Když někdy přemýšlím nad časem obětovaným slavíkům, dojdu až k pánům z hor. Vzhlížím k nim z nížiny a s úctou, jsou mi svou pílí příkladem.

Krom poznatků, které přispěly k poznávání druhu jsou i úkoly, které se splnit nepodařilo.

Nejméně výsledků jsem získal v problematice podzimního tahu SO a to i přes to, že času věnuji tématu víc než dost. Jestliže je třeba zmiňováno, že slavíci v zimovišti zpívají, kdy tedy začínají? Už cestou do zimovišť? Budníčci menší nebo černohlavé pěnice v čase odletu za slunečného počasí slyšet jsou. Kdyby zpívali cestou i slavíci, museli by být také slyšet. Nikdy jsem na podzim ale slavičí zpěv nezaregistroval, ani tichý. Přelet přes naše území z severnějších hnízdišť také není nijak prozkoumán.

Kolik kdo chytil „letních“ slavíků mimo pelichaniště? Z přehledu, co mám k dispozici, jich moc není. A už se dostáváme k podzimním odchytům v horách na světlo. Kolik se jich tam podařilo zachytit? Myslím, že prsty jedné ruky na to v klidu vystačí. Možná, že doba byla pozdní, že už táhli spíše slavíci tmaví. Zástihů průtažných SO je obecně málo a jsou spíše nahodilé.

Dalším tabu jsou zpětná hlášení. Boleslavští slavíci žádný výsledek mimo region doposud nepřinesli. Nechce se téměř uvěřit, že alespoň jižní Evropou opakovaně proletují bez zástihu. Výsledky z Afriky se obecně od pěvců neočekávají. Jsou odchyty jižně od nás soustředěny striktně do rákosin a těch pár zbývajících v horských sedlech startuje na druh pozdě? Může někdo doplnit zkušenosti třeba z pobytu na odchytových místech v Alpách?

Jarní tah bude určitě odlišný.