Většinou ano! Pár tónů zpěváci zpravidla dají. Musí však být pozorovatel soustředěný a ve správnou chvíli na správném místě. Nebudu dělat rozdíl mezi modrákem a slavíkem, oba se v tom ohledu chovají podobně. Přiletí-li do nepohody, jsou zticha, ikdyž…
Máme-li možnost s objektem zájmu pobýt větší díl dne, zjistíme, že samečci k připomenutí se, mnoho nepotřebují. U středoevropského modráčka postačí, aby k večeru nastoupili dávno ubytovaní strnadi rákosní a on pak dlouho nevydrží a pár strof z polehlého rákosí tiše přeci jen dá. A pokud je místním hnízdičem, decentní přehrávka zpěvu – provokace, bývá účinná. Je třeba však dávat pozor, mazaný modráček si nás může šikovně okouknout pěšky. Provokace musí tedy být v každém případě úsečná, s pauzami pro sledování uliček či naslouchání zašustění porostu, případně zafrčení křídel.
Slavíka obecného jsem v čase deštivého příletu „nastartoval“, ale opravdu jen tiše a na chviličku. Pak bylo ticho. Oba tito slavíci mají slabost pro blížící se večer, zejména, zeslábne-li deštík. Další šancí je, při znalosti kontaktních hlasů, zachytit třeba reakci na predátora, večer o tyto situace není v dosud přehledném terénu nouze. Rozumíme-li „cvakání“ modráčků a „vrčení“ slavíků, jsme úspěchu zase o kousek blíž. Samozřejmě, že pro monitoring příletu na hnízdiště lze využít i napodobenin těchto hlasů, ale i pak v časném jaru platí, že méně je více. Vzpomínám na průtažného modráčka, který před dvaceti lety „přišel“ na zpěv až poté, co se pásek v kazeťáku se slábnoucím zdrojem zamotal a než vydechl úplně, stačil vyslat přes kanál zbaběle tenoučkou píseň. A modráček okamžitě „zaútočil“!
I slavíci obecní si po cestě domů zazpívají – to ovšem v čase, kdy je počasí přívětivé. Pokud půlka dubna v podmínkách Mladoboleslavska nastaví tu škaredější tvář, zprvu nekoncertují. Ona stará pravda ptáčníků tedy stále platí. Samozřejmě, že jsme zde nyní se slavíky „neobjevili Ameriku“, chová se tak mnoho dalších pěvců, já jsem si vybral slavíky.
Tak a pojďme ještě k tomu uherskému. Materiálu je málo, přiznávám předem. Ale platí to samé, jen to upravím pro moment průtahu. Tam, pokud se první květnový týden „nepovede“, samci tmavých slavíků krajem prospěchají bez prozrazení. A máme „po ptákách“! Současně je ale pravda, že takových jar je opravdu málo, kdy by úvodní dekáda máje nenabídla alespoň pár máchovských večerů. Bude snad zajímavou informací i to, že pro chytání je ideální čas hned po rozbřesku. Ptáci jsou v pohybu, doplňují palivo na cestu. Protože v tom čase je už potravy dost, stihnou to za dopoledne a zbylou část do večera věnují údržbě. Otázkou, která je pro nás důležitější, je výskyt „našich“ tmavých slavíků. Ty však slyšíme koncertovat většinou kolem půle května, zpravidla jde o samce dosud bez hnízdních zkušeností a při naprosto zoufalé tuzemské nabídce vhodných protějšků – buď „sleví“ a kříží se, nebo jsou zkraje června už natolik znechucení, že umlknou či z místa docela zmizí. Pak se musíme ale ptát po původu těchto „nešťastníků“. – Ano, soudím na populace, v atlase s nalistovanou Evropou o něco výše. To může být případ i modráčků v Krkonoších, někteří dvouletí to mohou prostě už v té naší rašelině zkusit. Ale tak daleko samozřejmě nedohlédnu – jen vím, co dokáží středoevropští modráččí samečci v druhém roce života! A tvrzení mohu opřít klidně jen o mé výsledky. To je panečku mladické vandrování! Od Mělníka k Bousovu, z Bohdanče na Jičínsko, od Kněžmostu k České Lípě, (zřejmě) od Sedmihorek k Bousovu a natrvalo pak zpět a dál už v tom listovat ani nebudu.
Tak tedy – jedno téma zavěšuji právě na blog a to druhé (technické) dodám, až najdu onu důležitou fotografii červenky z Řežabince! Snad na to bude dnešní noc dostatečně dlouhá.
