Podrobněji k VPZ

Žádné komentáře u textu s názvem Podrobněji k VPZ
Vítání ptačího zpěvu jsme naplánovali na sobotu 30. dubna do Hor. Pozor, ještě možná bude změna v místě setkání, nemám dosud souhlas s parkováním. Tady na stránce budou do poslední chvíle úplně nejaktuálnější informace, tak sem po dvacátém nahlédněte. Určitě vyrazíme zase od půl osmé, dříve to fakt startovat nechceme. Víme, že ptačímu zpěvu škodíme, ale naše vycházky jsou současně již společenskou událostí, starší lidé by to nestihli a já o ně stojím. Zatím to nikomu nevadilo, kdo chce zažít VPZ jinak, musí jinam.
Místo nabízí pro 11. ročník změnu, jsme s Tomem přesvědčeni, že unikátní. Od roku 1985 jsem tam sice nepobyl a nedovedu tedy přesně odhadnout druhovou rozmanitost. Jisté je, že skřivan lesní tam už nebude, prostředí zestárlo. Břehule jsou taky pryč, ale co třeba jikavci, nebo hýlové? Počítám s brávníky, linduškami lesními, třemi budníčky. Příliš brzy bude ještě na obecného ťuhýka i žluvu. Měl by tam ale být černohlavý bramborníček, polní skřivani a cílový druh – strnad! Také oba králíčci.
Místo je to velmi přátelské, okruh nebude delší než 4 kilometry pohodlné chůze po cestách. Nevím, čím nás tam jaro překvapí, ale že se tak stane, jsem si jistý. Uvidíme, jaká se sejde sestava, kdyby byla mobilnější, popošli bychom ještě cestou k polnímu letišti, kde k jihu odbíhají dva zarostlé hřbety mezí. V čele toho delšího stojí mohutná špinka s úchvatnou figurou. Vidět ji tak kvést, to by byl pro lidi zážitek! Stojí na návětrné straně, takže je pevná. Ty linie zeleně jsou svět sám pro sebe. Přemýšlel jsem před loni, když jsem tam konečně přišel a zjistil pelichající slavíky, co mě tam tak drží; pořád jsem se snažil najít někde nápovědu. Cesta tam nevede a jakmile lány vzrostou, zavládne klid. Odevšad to je daleko a snad jedině tady je možné v kraji Dolnobousovska ještě užít samoty – takové, jakou pamatuji snad jen z časů, kdy se za mnou (dočasně) zavřely slavičí Týnecké močály. Když jsem nedávno prohlížel fotografie po rodičích, co mi zbyly a četl titulky, zjistil jsem, že právě sem tehdy stoupala od městečka cesta s úvozy a sem jsme jezdívali drát plody šípků pro výkup. Mohlo tam být tohle sdělení, přestože cesty ani rodiče už nejsou? Myslím, že ano. A ti pelichající slavíci? Je to s nimi podezřelé, nestihl jsem v loni v květnu tam zajít a v létě už nikde nebyli. Teď bychom je měli ale po cestě slyšet. Provedeme vše podle známého scénáře: Účastníky přivítám a představím téma. Veliký prostor dostane krajina, vím o ní hodně. Tom mezitím postaví dvě sítě a jednu mobilní vezmeme k přehrávce. Až dojdeme k jezírkům (již zarostlým březovým a osikovým náletem), zalovíme po obojživelnících. Jak to bude s motýly? Vídal jsem tam tehdy i babočky jilmové a taky osikové – no, právě druhy, kterým dnes jde tolik o život. Kout byl ale ušetřen výrazné devastace, ikdyž třeba skládkování samozřejmě zlobí i zde. Bývaly tu dokoce i zmije, ale to už taky asi neplatí. A v červnu (na svátek Jana) tady po mateřídouškových stráních doutnají pobláznění svatojánci. Ty večery jsou úchvatné a civilizace fakt daleko. Komu se v rohatských Horách zalíbí, může se tam v létě podívat znovu. Sám.
Jihovýchodně – spíše východně uvidíme hladinu Červenského rybníku, kde nocují stovky obrubských břehulí. Už tedy donocovaly, pískovna končí. Ale rybník v lůnu Klenice, to je magnet na ptáky! Připomenu taky výročí, velmi zajímavé. Toho 30. dubna 2011 to bude totiž málem na hodinu dvě desítky let, co jsem v pobřeží rybníka při silnici okroužkoval dva první slavíky tmavé. To muselo být tehdy dopoledne, když ve sklopkách skončili během chvíle hned dva! Co se děje za tak těhotných nocí v úvalu Klenice na ptačí magistrále, to bych chtěl někdy poznat. Už teď se hladina rybníka probudila, nedosahuje sice až k rákosí, ale žije. Z podpory od primátora města Boleslavi jsem si mj. pořídil konečně zase dalekohled a myslím, že kvalitní. Budu jej potřebovat na odečty barevných značek slavíků. Tak jsem ho byl vyzkoušet u hráze a nešlo odejít. Ty jarní vody, to je divadlo! Ale fakt jen s optikou. Hoholi, kopřivky, čírky, poláci, ostralka, lžičák, lysky, rackové a čejky, ale hlavně husy! To byla televize, to byl program! Dívat se jim do života. Co to je za neuvěřitelnou komunitu! Tohle byly severské husy polní, bylo jich k dvěma stům a jak v tom nejzazším koutu hladiny koštovaly život! Vůbec se nedivím nadšencům, co husy studují, jako svoji specializaci. Oč jsou (narozdíl od slavíků) ošizeny uši – o to větší je to divadlo. Co naplat, když s květnem poté, co zmizí poslední rybáci, hladina osiří. Už i ti bukači nebývají tolik slyšet.
Teď si uvědomuji, že už jsme od upoutávky na VPZ docela někde jinde. Kdo tedy chcete, posledního dubna přijeďte; pro děti už jsou v polích znovu nasbírány acháty, kapsy jim to utrhne a od chlebníčků budou mít na rameni vzpomínkou příjemný pruh.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *