Odchyty nabírají emoce. Vrací se totiž kroužkovaní slavíci – staří známí. Druhým letos zjištěným slavíkem a současně i chyceným, je tentokrát už pták s kroužkem. Je od Červenského rybníku, je mu pět let a známe se.
Obdivuji a obdivuji
Drží mě to vždycky strašně dlouho a je to krásný. Tak třeba teď…
Od chvíle, co jsem v drobném deštíku přijel domů, myslím na slavíky. To je na tom nádherné, jak mne činnost zaměstnává i o přesčase!
Podnětů jsem měl celou řadu a tak jak to bývá – odborné i neodborné. První nechám na jindy, nebo do nějakého pozdějšího souhrnu, o druhé se s vámi podělím.
Řekněte – není to fascinující? Tak slavíkovi je pět let (jako dvouletého jsem jej v roce „09“ v místě okroužkoval) a každý rok se vrací. Když se ale zamyslím nad tím datem příletu, musí mi být jasné, že tito vlastenci nikde nebloudí, že domov i v noci z pod oblohy najdou. To by tady nebyl tak brzy, připutoval by v rámci nějaké „středočeské korekce“ třeba od Nymburka. Ne, on tady prostě dvacátého přistál! Je to síla. Nevím, kde žije v čase, kdy mezi Bousovy není – vím alespoň, jak to má s domovem.
Hodně tajemství si nechávají pro sebe, právě třeba v čase tahů a zimování. Já se snažím zjistit doma, co jenom jde. Kam až mě pustí. Nevím, jestli si mohou o dění něco myslet, pakliže ano – zdá se mi, že mě už moc „neřeší“. Pravda, chytit se dát nechtějí, to je jasné, není to pes či kůň, aby se na přivolání nechali poplácat. Ale když se mi podaří je chytit, mám pocit, že se chovají jinak, než ti prvně lapení.
Přišel jsem, „zahrál“ a rychle to uhasil. Mám sice již špatný sluch, ale hvízdnutí jsem slyšel. Nezazpíval, jako ten od Husí Lhoty posledně, za to sem mu nestál, nebo byl ještě zadýchaný z cesty. Mě to ale takhle stačilo a ukul jsem plán: Sklopky na místa a zdvojenou síť do proluky, kde projíždívají mezi keři děvčata na koních. Přehrávač nebrat a jenom čekat. Jiného nezbývá. Obcházet sklopky a usmívat se nad mazaností slavíka. Věřit ale, že do oblíbeného vrboví u silnice přeci přeletí, aby si mě prohlédl z úkrytu.
Vítr od jihovýchodu přestal v sítích bláznit, nad Boleslaví se ale vyformovala oblačnost – a sakra tmavá. Soumrak sem dorazí brzy.
S místním myslivcem – hospodářem jsme probírali slavičí hnízdiště, které mi hlásívá, sedá-li na čekané. Škoda, že chvilku déle nepobyl. Mohl užasnout, jako já. V horním poli sítě skákal slavík a kroužek jsem viděl zdálky! Na focení už to moc nebylo, ale důležitější jsou jiné momenty. Celého jsem ho prohlédl zvláště kvůli klíšťatům, byl na tom dobře, i s kondicí.
Je skvělé vědět, že soudím pětiletého slavíka a hlídat si všechny jeho znaky. Slavíci totiž (mnozí to třeba nevíte) nemají pohlavní dvojtvárnost – jinými slovy – podle vzhledu: samec = samice. I proto stále v měřeních hledáme záchytné body k určování. Jasně, samičky pak – sedí-li na snůšce – mají holá břicha. Tam jsme si jisti.
Tenhle měl kroužek od zelených řas. Jsou tam teď zjara stružky s vodou, zvlhlá zem se houpe pod nohama. Tam hned po příletu sbíral a řasami kroužek ozelenil. Dobrý poznatek. Musí mít to místo za ten čas dokonale nastudované. Víte, kolik je to v pěvčím životě 5 let?!
Vyblýskal jsem známé číslo a polohlasem vlastenci gratuloval k návratu. Přijde mi to v těchto případech dojemné, už se moc neovládám.
Pustil jsem ho po zvážení, myslím, že už dobře tu proceduru zná. Jsem rád, že se vrátil, vedle u jezu je zatím klid. Tam by se měl vrátit super vlastenec! Uvidíme.
Podařilo se mi snad přenést na vás kousek té radosti, na chvilku zmírněné obavy o život přítele. Takhle to mívám v čase odchytů. Rozehrané divadlo, jehož konec je snad ještě daleko. Divadlo dojemných scén, v kulisách domoviny.
Hned jak budu mít chvíli, usednu někde zas do první řady a nechám se unést. Jako teď.
