Zaměřeno na slavíky

Říkal jsem si už zjara, že by to třicetileté výročí zasloužilo nějakou pořádnou ránu. Už se dlouho nic významného nedělo. No a rýsovat se to začalo včera 29. července po obědě.

Zajel jsem ještě na poslední chvíli (slavíci brzy odletí) ověřit informaci od myslivce z jednoho pro mne nového slavičího plácku těsně za hranicí kraje. Je pravda, že v místě jsem kdysi v minulém století hledal, to tam ale nic nebylo. Teď tam u toho štíhlého topolu za plotem fabriky taky sice nic nebylo, ale od cesty, kde jsem zaparkoval, se na provokaci ozval podivný hlas. Byla tam jen takováto obyčejná vrbina, plná vody po deštích, kde bych obecného slavíka nehledal ani náhodou.

Odezva vychladla a byl klid. Za topolovým lesem jsem našel krásný slavičí kout – jen zkusit, zda tu nějací přebývají. A přebývali! Kompletní pár pelichal, sameček už brzy poletí, byl v přepeřování dál. Tak takového jsem si přál chytit.

Cestou zpět jsem zkusil znovu přehrávku a nevěřil uším. Vrbou přiskákal slavík a když mě uviděl, zmlkl. Ten hlas byl divný, až se mi konečně rozsvítilo. Poslal jsem tam verzi slavíka tmavého a ono to zabralo. Dočista stejný pokřik mě ujistil, že v roští přebývá veliká vzácnost!

Nic jsem však do setmění nechytil žádným ze způsobů a s večerem jsem dokouzlil. Přesto ve mě vládlo nadšení z takovéhoto pozorování. A naděje.

…

30. července jsem tam zamířil hned po poledni a opatrně ťuknul o přehrávač. Hlas se ozval metr přede mnou v stejné části keře co včera. Bylo jasné, že slavík pelichá a striktně drží svých pár temných metrů. Po letech jsem se zase zvláštně rozklepal a rozmyslil odchyt.

No a za půl hodinky, v první kontrole, bylo hotovo! Senzace má náhle svoji lokalizaci a datum!

…

Co jsem se nasnil v Orlickém Záhoří o podobné chvíli! Nepřišla. A tady za humny se pár dnů poté vyformuje takový zázrak. Neuvěřitelně mě to letos u druhu posunulo dál. Tohle je koruna všemu! Na odborné úvahy je samozřejmě jiná povaha publikování, než zde na blogu. Ale dvě momentky z unikátního českého pelichání slavíka tmavého sem pověsit musím. A třeba se k tomu někdy i tady v komentářích vrátím.

…jen si přeci neodpustím: Aby nějaký jiný slavík (než L.luscinia) živil 7(!) rostoucích ručních letek současně, k tomu všechny ramenní, rýdovák a já nevím co ještě – to se hned tak nevidí!

Zjištění je to cenné, řadím jej mezi desítku nejlepších v rámci specializace od roku 1983.

Mladí slavíci jsou za první překážkou v závodě o přežití. Prošli časem, kdy křídla byla k ničemu a spoléhat se museli na příhodné zbarvení a rychlé nohy. Rodiče už k životu dávno nepotřebují, co měli – to jim předali. Teď už musí sami. Dospěli a další úkol už je před nimi. Cestou regionem vložit krajinu do paměti. A pak úkol nejtěžší – zvládnout první cestu k jihu.

Získal jsem do archívu pelichání tyto dvě důležité momentky. První je z 15. července …

… a druhá toho samého slavíka z 26. července.

Mládětem bude s největší pravděpodobností samička a drží se ještě „doma“. Jsem tím docela překvapen, protože místo mnoho nenabízí. Navíc se tam pohybuje lasice hranostaj a ta je, zejména těmto ptačím druhům, opravdu velkým nebezpečím.

Mládě má posledních pár původních pírek na hlavě a pelichá prostřední (2.) ramenní letku. Úkaz poměrně známý.

Návštěvou studijní plochy jsem si znovu připomenul chvíle z minulého století, kdy nebylo možné slavíky v pohnízdním období zjistit a pro kroužkování chytat. Neúspěšný jsem byl i nyní, seděl jsem na „komínu“ z pneumatik a bavil se tím mrtvolným tichem. Pelichající dospělí ptáci jsou v prostředí takřka bez pohybu, držíce svá úzce vymezená neprostupná místa. A přeci tam jeden slavičí hlas zazněl – právě v případě lovící lasice.

Pro můj výzkum jsou tyto „neúspěšné“ pokusy velmi důležitými, vždyť ono slavičí chování zapadá do léta pilovaných představ! Škoda jen, že nepořídím srovnávací snímky k pelichání. A času mnoho nezbývá.

Stojím vedle nejmenšího z padesáti sledovaných hnízdišť a odhlížím za sluncem. Zapadá.

Vedle za cestou pelichají tři staří slavíci. Tři proto, že tady buď došlo k nějaké hnízdní pospolitosti (slavíci jsou z toho občas podezíráni), anebo tu vedle hnízdícího páru uvízl jedinec nadbytečný (takové případy také znám).

Možná se ti tři z buřeně za mými zády taky dívají ke slunci (ptáci tak mnohdy činí), probírají rychle rostoucí peří a přemýšlí nad odletem. Ne, ne. Oni to neřeší. To vnitřní procesy je odtud odvedou. A bez emocí. To jen mě se to jeví dobrodružným. Já vidím ona letní souhvězdí, podílející se na navigaci. Možná. Kdo ví, jak to opravdu je.

Kdyby nebylo mého kroužkování, neuvěřil bych, že se dokáží vrátit. Z cesty, dlouhé bez mála pět tisíc kilometrů, odkudsi z předpralesí. Je to pořád zvláštní pocit, dotýkat se aluminiového kroužku po roce i po šesti a vědět, že docela nedávno putoval po Africe. Že někde ve spoji té obroučky může být zapadaný pouštní písek Sahary i slané povětří Mediteránu. A tady, že zmíněné nahradil letní odér rozpálených pneumatik z silážní homole a černava z přehnojených kopřiv. A přece se za tím prostředím vrací. Zatím. Snažím se, aby vydrželo aspoň v této podobě.

Místo je pro mne letos důležitou studijní plochou právě pro to pelichání a tak o něm vím mnohem víc, než se dá vědět o ostatních za jednu dvě návštěvy. Teď je třeba slunce v oparu, sečou se pšenice a kombajny práší poctivě. Až na slunce. Zažil jsem při tom příhodu, která se mi udává po regionu docela často. Za kombajny přijel mladý muž, zřejmě jakýsi technik a zastavil právě vedle křoví, v němž skrytý jsem ze sklopky vybíral slavíka. Jsou to vždy trapné situace a člověk musí konat protože je jasné, že přibyvší pobude déle. Vystoupil jsem s vysvětlením, že jsem ornitolog a zkoumám slavíky, jako je právě ten v ruce. Řekl za mne, jak se jmenuji a přidal, že si dobře vzpomíná na setkání v jejich základní škole, s následným chytáním slavíků v parku.

Je to pro mne dobrým vysvědčením a jsem na to hrdý. Aťsi jsou jiní, kteří by mne radši viděli s hubou přelepenou, bez foťáku, zápisníku a nejlépe bez výsledků. Kašlu na všechny ty nářky i pochvaly, tohle je pro mne důležité! Mít „očko“ u této krajiny a úspěch u těch, jenž se obohatit chtějí.

Ještě se do místa vrátím na dvě tři kontroly a pak už to bude hodně osamělé. Ale takový je každý můj slavičí rok. Tenhle, zvolna doznívající, je třicátý. Mohl jsem si už zvyknout.

Měl bych sice ještě jeden obrázek slavičího křídla, které jsem vyfotil v Přepeřích (MB), je zajímavé z pohledu loketních letek, ale riskoval bych, že by sem už přestali chodit lidé, zajímající se o téma spíše obecněji.

Dám tedy jedno aktuální zamyšlení. Podle dřívějších výsledků z Anglie při využití geolokátorů, by zítra (25.7.) měl nastat pro (zřejmě) mnohé tamní slavíky den „D“. A mě se zmocňuje podobný tahový neklid. Oni totiž ti „jejich“ přilétají do země tak nějak podobně, snad o týden dřív.

Dlouho jsem byl včera znovu potopen do obou tahových tras zmíněných slavíků, přestože ta druhá je ještě méně úplná, než první. Ale věcí tam je k studování a postupnému objevování i tak obrovské množství.

Oba ptáci vyletěli pětadvacátého – to znamená, že nejde o „nějakého nehnízdícího ptáka“, jak jsem si po prvním výsledku myslel. Prostě to dokáží. Musí pelichat kolem 10. června a před tím dohnízdit. Prolezl jsem databázi pelichajících dospělých slavíků a našel jsem i tam podobné případy. Jsou ale jen dva (nepočítaje samozřejmě onu hybridní samici, což byl případ sám pro sebe). O našich tedy lze konstatovat, že zvětšiny to k tomu „anglickému“ datu nestihnou. Ke konci měsíce už ano. A pak musí přijít (podle archivu pelichání) hlavní vlna odletu. Jde o to, že slavíci, kteří se včas zasnoubili, bez problémů vyhnízdili a v návaznosti přepeřili, jsou připraveni. A je již nad slunce jasné, že odlétají bezprostředně – a jak rád dodávám – „s plnou nádrží“. Tu (jak se ukazuje) „dotankují“ až docela daleko (nebude to asi v Evropě střední) a zdrží se tam jistě v řádu týdnů. Snad s menším pohybem (spíše) ve směru tahu. On takový jih Portugalska či k západu příhodně (stranou Sahary) snížené úpatí Atlasu v Maroku, je pro nabírání sil vskutku příhodné.

A musíme samozřejmě vážit i směr jižní, přes Apeninský poloostrov. Tudy ale ptáci poletí spíše zjara, kdy mnohde jistě padají traťové rekordy.

Budu muset vyrazit chytat. Problematika se letoškem zase o kousek stává čitelnější a teď už se budou chytat tu a tam adulti, završující své domácí soustředění. A místa začnou řídnout.

Chystám o nich pojednat v novinách na své stránce. Vyjdou v Boleslavi v půli srpna. Celá strana bude takovým volným rozloučením s nimi, i rozkrytím důvodů neléčené závislosti.

Aby byl „slavičí blog“ širokým diskusním fórem, je otevřen i zajímavostem odjinud. Už tu byl zmíněn pozoruhodný výsledek z Orlického Záhoří, týkající se pelichajícího slavíka tmavého, dnes k posouzení dorazil další pelichající slavík, obdivuhodný neméně. Pochází z severočeských výsypek a získala jej pro ornitologii (i pro blog) M.Hanzlíková.

Řeč bude o tohoročním slavíku modráčkovi, před pár dny kroužkovaném a odhalujícím mimo jiné i to, proč je občas na jaře tak složité stanovit věk chyceného jedince.

Přestože literatura zná podobný případ, v Česku (alespoň dle mého rozhledu) bude nejspíše prvním doloženým. A stejně, jako nedávno I.Tláskal se slavíkem tmavým, i nyní Martina s zdokumentovaným středoevropským modráčkem, posunuli vědění o kus dál. A to je záslužné.

Mladý modráček – samička (podle dodané kolekce snímků).

Částečné pelichání modráčka je (téměř) souměrné. Začalo (pro kompletní pelichání adultů klasicky) na 10.RL a poté postoupilo jak k okraji křídla (9.RL), tak dovnitř mezi letky loketní (1.+ 2. /vypadlá/). Měněny jsou rovněž TL (1.- 3.), ale hlavně kompletně LK. Nevznikl tedy žádný předěl, žádné rozhraní pelichání na velkých krovkách! Pera křidélka zatím skvrny nesou, ale jak to s nimi dopadne, není jasné.

Zajímavý je rovněž rýdovák, už nyní chybí středová RP (1.pár) a bude-li výměna pokračovat, jsme svědky oněch „polovyměněných“ rýdováků pery odlišné kategorie, občas i s opakovanými skvrnami při ostnu. Skvrny „mladých per“ se stejně do jara výrazně odřou, nejen tedy že vyblednou, ale hlavně se ubrousí pryč.

RK sice zřejmě měněny nebudou, ale jejich prozatimní lemy také do jara zmizí. Rýdovák, přinejmenším v rovině krycích prostředních per, bude „kulatější“ a tak se při opakovaném pohledu na modráčka znovu nabízí otázka: “ Není-li možné u jarních ptáků vypomoci si kontrolou osifikace lebky, podle čeho zjistit, že slavík je loňský – tedy jen po částečném pelichání?“

A právě takový problém (i v spolupráci se stejnými kroužkovateli) jsme zjara v případě průtažného zahraničního kroužkovance řešili. Zúčastnění si jistě vzpomenou (úsměv).

To je slavičí křídlo z předvčerejška.

Jsou na něm poslední dvě původní letky (1.RL & 5.LL). Na nich je patrné třeba to, jak jarní slavíci rezavě svítí. O kolik peří za půlrok vybledne.

Na ukázkově pelichajícím křídle vidíme i zbylé „slavičí jedinečnosti“, jako třeba právě ono mnou tolik upomínané završování procesu (netradičně pro pěvce) pátou loketní letkou. Nikde jsem o tom dosud nečetl a nevím, proč to tak mají. Jsou samozřejmě i případy, kdy ve finále uzavírají proces kompletní pohnízdní výměny 5.LL s 2.RL (někdy může dorůstat redukovaná 1.RL). Věším to sem pro odborníky na tuto problematiku, aby uznali, že pelichání druhu je mimořádně zajímavé a v jistých ohledech i unikátní. A to jsem nechytil onoho tmavého slavíka ze Záhoří. To je teprve síla! Jejich proces je naprosto famózní. Chtěl jsem to zažít a nafotit. Tak snad někdy jindy.

Slavíkům Mladoboleslavska schází do odletu tak deset dnů. Těm nejčasnějším z těch, kteří hnízdili. Z nehnízdících to může být už nyní! Takové indicie samozřejmě mám.

Mladí také již přepelichali a nastupují potulku – zase, bavíme se o časných mláďatech. Tohle je jedno z nich. Ještě pár pírek na hlavě, v křídle jasně stanovit „rozhraní“ a vzhůru do bezinčí Mladoboleslavska!

A pak, jedné noci zamíří k jihu či jihozápadu.

Ještě bych rád k těm mým rukám na fotkách: Za normálních okolností jsou samozřejmě čisté, jenomže při chytání do sklopek pracuji v hlíně. Nedovedu si představit, že bych volil k zelené motyčce ještě bílé rukavice. Též bych mohl fotky nějak čistit, ale na to mi nezbývá čas.

Asi by to nevadilo, stejně teď na chytání nemám čas. V dílně doháníme skluz. Ale výsledek jsem si jeden přeci pořídil. Podařila se mi kontrola u Března. Další. Takže mám už u pelichajícího slavičího páru jednu kontrolu pro samce a jednu pro samici. Bohužel jsem musel už na samici použít sklopku a připravit se zřejmě o možnost ještě ji znovu v čase nějak kontrolovat.

Pozoruji na sobě, jak jsem se ornitologicky změnil. Po třiceti letech chytání se už klepu na to, jak chytnu slavíka s nedávno zavřeným kroužkem. Dříve bych líčil jinde a na nové. Úkoly jsou už stavěny jinak, stal jsem se specialistou. Konečně. Ono, když chce člověk směřovat činnost k novým poznatkům, nemá už příliš široký výběr. V tom mám jasno, proto ta přísnost.

Mám k těmto dvěma letošním jeden výsledek z loňska, jsou tedy tři a klidně mohu napsat, že v republice nikdo nic takového nemá. Jeden byl málo, tři dávají smysl. Ještě tak chytit alespoň jednoho z nich za týden, nejpozději za dva. Místo je to nevelké – zvlášť poté, co jej kdosi aktivní zmydlil jakousi technikou. I s křovím. Nechápu proč se to dělá.

Odbočím od tématu, ale mohlo by vám to přijít po chuti. Asi to mnozí sledujete, ale kdyby byl někdo, kdo o tom neví, tak přistupte na www.bto.org. Angličani tradičně „jedou“, teď mám na mysli druhý ročník vysílačů pro kukačky. Tak to je tedy síla. To zírám! Dávno se z Anglie rozletěly a první už je na Sahaře! To jsou tedy věci! Víme tak málo! Nějak jsem těch vykřičníků vysypal hodně, nechal jsem se více unést.

Už jsem tady psal, že dospělí slavíci taky mizí dřív, než se uvádí. Dělal jsem si legraci a sváděl to tehdy jen na „boleslavské“, ale samozřejmě to tak je. Teď tady ale ještě jsou všichni, nedokázal by to žádný. Odlet se ale špatně prokazuje, chtěl bych vidět ty všechny podklady pro stanovení odletu v literatuře. Bez provokace to nikdo „nedá“, kdyby se na hlavu postavil. Nevím, jak se k tomu došlo.

Zaujalo vás čtení o slavících tmavých, ani se vám nedivím. Ještě teď toho mám plnou hlavu. To nebyl neúspěch, ikdyž úspěch taky vypadá jinak. Byla to ta tuctová dřina, která se musí odmakat, aby mohl zas člověk doufat. Navíc v Záhoří se ještě bude chytat linie, takže šance trvá.

Chlapci, nezapomeňte pořádně fotit! Kdyby něco. Dovedu si toho slavíka představit, už zase poletuje. Kdyby se to přeci jen povedlo, z fotek bychom ho už „spočítali“ a byla by to rána jako hrom!

Pátek třináctého mi sice nepřinesl smůlu, štěstí jsem ale taky neměl. Od předchozího popoledne jsem prohledával Orlické Záhoří, tentokrát ve společnosti druhého ze znalců ptačí oblasti. Oba patří k vynikajícím ornitologům. Bohužel však ani jejich společnost neproměnila šanci ve výsledek. Slavíka jsme nenašli.

Velmi mi to připomíná loňskou situaci z posledních dnů května z jiného místa, stejně podivného, jako je tohle sakra blízké obloze. Prve jsem dostal taky k posouzení slavíka, taky nakonec tmavého. Ten byl z Českomoravské vrchoviny, z podobné nadmořské výšky (+ 600 metrů nad mořem) a ornitologové, monitorující mj. stejné druhy jako u Orlice (chřástal polní, hýl rudý) slavíka také s okroužkováním vyfotili. Společné oběma událostem je i to, že druh tam nikdy nikdo neviděl a neslyšel, přestože jsou místa pod kontrolou. Na Vysočině snad dokonce mělo jít o samici, v každém případě byl slavík dvouletý, jako ten ze Záhoří. Čekám od ornitologů na upřesnění prostředí, které jsem neviděl.

Na každý pád je zřejmé, že události se sobě podobají a nejen svoji neuvěřitelností. Jak to že se slavíci tmaví objevují tak vysoko v horách v podezřelých datech a v prapodivných stavech? Ukrývá snad zachycené nějaký náznak k přehodnocení pohledu na druh? V případě opačném – co je to za čímsi vynucené výstřednosti? A vůbec – co to je za slavíky tmavé, tu a tam zjevivší se v naší republice? Tak na to zatím nemám a nepomohla mi ani opakovaná návštěva místa posledního zjištění.

Kdo zná u nás slavíka tmavého a mohl by říct, kde se stala chyba? Prošel jsem před chytáním alespoň německou studii o pelichání druhu od pana Bergera a právě jemu jsem nakonec cestou domů dal za pravdu. Slavíka tmavého se vyprovokovat, zahlédnout či chytit během poctivých pokusů nepovedlo. Neplatí šablona pro odchyty slavíků obecných, tím jsem si jist.

Ale je tam krásně! Nebudete mi to možná věřit, ale mě to vždycky neúspěchy, mající ve výzkumu své místo, tak nějak kompenzuje. Viděl jsem úžasný kraj za horami kousek od Šerlichu; viděl jsem v sedmi stech metrech potoční nivu plnou devětsilů i tužebníků (ty právě kvetly); naslouchal jsem zurčení vody z poukrývaných stružek – a pozor – viděl hraniční Divokou Orlici. Fakt přenádhernou! Taky mě napadlo, že tady není vůbec rákosí, jen devětsily. Samé devětsily! Přečetl jsem si o kraji sklářských hutí na tabuli i o nelehkém životě lidí. Scházel jsem dolů na ten mostek s hraničními kameny často a díval se do vody Orlice. Jak je po té naší zemi pořád ještě krásně! A považte – most měl kované zábradlí z těch časů.

Most byl klenutý, s vynesenými kotvami právě pro nýtované zábradlí. A pod ním se na cestu Českem chystala řeka s polským pasem. Plná pstruhů, skorců, šutrů a vody – barvy žíhané mědi. Vyždímané ze slatí a rašelinišť, jak to měla Prosna. Tak tady se mi moc dobře dělala specializace a čekalo na zázrak! Když jsem pak ale viděl všechny ty pěnice a drozdy, jak v přítmí rozložitých devětsilových listů sbírají po zemi potravu, řekl jsem si: „Pokud se nějak podobně vnořil do země vypelichaný slavík, jsme tu zbyteční“. Ze sklopek už víc nedostanu. A třebaže jsem do poslední chvilky věřil, víc jsem nedostal. Ale je tam krásně!

Posledního června byl ornitology v Orlickém Záhoří chycen slavík tmavý!

Nevíme o tom druhu skoro nic, ale to už jsem tady kdysi psal.

Kdyby mi někdo sedmého července nadhodil, že osmého, pár hodin po tom, co najdu v poště fotky k posouzení, budu klopýtat džunglí devětsilů na česko-polské hranici ve výšce sedmi set metrů, měl bych ho za pořádného humoristu.

V první návštěvě jsem slavíka nezjistil (natož znovu chytil), ale pokoj nedám. Jde totiž o tak unikátní záležitost, že 150 kilometrů tam – stopadesát nazpátek a repete zas na pátek, není rozhazováním. Ten slavík totiž pelichá! Podívejte se, jak jej kolega I.Tláskal při kroužkování vyfotil.

Přestože se jedná spíše o pracovní snímek, dostačuje pro všechno. A domnívám se, že to bude pro naší ornitologii první obrázek takovéto povahy.

Protože se nechci k senzaci zatím šířeji vyjadřovat, ukončím vstup řadou navigačních otázek.

Jednu odpověď už mám! Prostředí je to úchvatné. Zítra se tam vracím nasáknout nezvyklou krajinotvornou kombinací. Znovu vidět vodu ještě klidné Divoké Orlice, ne nepodobnou odstínům Prosny, ráje polských slavíků. Tmavých i obecných. A jak to dopadne? Moc bych si jej přál chytit a zdokumentovat průběh pelichání. I posílit tvrzení, že tam jiný takový není. Že se tam zřejmě nehnízdilo.

Bude to těžké, slavík už podle výpočtu nelétá, peří z něj vypadalo takřka najednou. Nekomunikuje, neukazuje se. Pokusím se o nemožné.

Chytám u skvostných rybníků Kněžmostska – Střípku a Stržáku.

Z malé rákosiny křičí velký rákosník. Voda tu má barvu po rašelině, za zády klub modelářů v konci polního letiště oslavuje šikovné ruce. Vzduch je plný toho nadšení.

Pobřeží rybníků je nádherné. Březový i borový les s olšemi, vrbami, osikami, bezinkami i obtěžkanými maliníky při cestě. S pokřikem žluv, odhánějících vrány šedivky. Na obzoru hrb Bezdězu a naproti už první hradba mraků. Mám nalíčeno na slavíky a vzácnou chviličku času mezi kontrolami. Lovím svačinu a z auta vyháním žár, aby mouční červi (pro sklopkaření) nezdechli.

Souznění s krajinou přichází záhy. Na jediném bodláku, co po seči zbyl, se dějí věci. Stačí při něm chviličku zůstat. Jeho štětička svítí do daleka a nedá se přehlédnout. Však se to na ní taky střídá. Nechápu, co tu v tom žáru dělá soumračník. Orvaný žitím, šťastný po okraj! A po něm přicházejí další, na poupěti čekají v řadě. Poslužte si …

Řeknete třeba, jestli jsem se nezbláznil nad tou banalitou. Tak to ale není. Pro tohle tam jezdím. Pro obrázky s příběhem! A tímhle to nekončí.

Mám čas a přišel si užít. Políčil jsem na slavíka, který by měl tohle místo už pár let znát. Jestli to je tedy on. A dokonce ještě zazpíval, myslím si ale, že spíš v reakci na vyprovázení straky.

No, i to už ale stálo za to. Vždyť, slyšet slavičí tóny o prázdninách, to je vzácný moment.

Bavím se focením dvou mladých slavíků, které se mi podařilo odchytit. Zajímají mne jejich křídla. A pak je pouštím – a domlouvám, aby si v konci prázdnin, až poletí, dávali pozor.

Mohl bych být klipem pro jednu folkovou kapelu, která tady během Historického putování Kněžmostem (akce pro veřejnost) křtila cédéčko. Složili píseň o jednom z jejich návratů, kde se mimo jiné praví o „vedru, jako v Andalusii“ a mastných hubách z místního uzenářství. Jardovo skvělý uzený jsem k chlebu právě dokrájel a vedro jsem tady na tý placatý zemi sakra pocítil!

Hradby mraků si tradičně namlátily o rozpálený Hrádek nad Kněžmostem, ale slunce se přeci zachvělo. Něco přijde.

V síti zahořela vytoužená barva prořídlých brk a mě to postrčilo přes cestu. Nějaký hliník na noze vidím též, jsem zvědav.

Odnáším slavíka na stanoviště a mám náladu. Na kroužek jsem se samozřejmě podíval hned u sítě. Kdo by to vydržel. V dubnu 2008 mu byly při kroužkování nejméně tři roky a chytil jsem ho tu i v máji roku „10“. Teď je červenec roku „12“ a já vím, že mu je přinejmenším sedm let. Vypadá hodně v pohodě!

Mění peří tak razantně, že jej radši donesu k vrboví, aby mu domů stačilo popoletět. „Dal to s přehledem“.

Tohle je výsledný obraz krasohledu, za kterým jsem před polednem vyrazil. Budu mít letošní rok o jeden příjemný den delší.