Mladí slavíci jsou za první překážkou v závodě o přežití. Prošli časem, kdy křídla byla k ničemu a spoléhat se museli na příhodné zbarvení a rychlé nohy. Rodiče už k životu dávno nepotřebují, co měli – to jim předali. Teď už musí sami. Dospěli a další úkol už je před nimi. Cestou regionem vložit krajinu do paměti. A pak úkol nejtěžší – zvládnout první cestu k jihu.
Získal jsem do archívu pelichání tyto dvě důležité momentky. První je z 15. července …
… a druhá toho samého slavíka z 26. července.
Mládětem bude s největší pravděpodobností samička a drží se ještě „doma“. Jsem tím docela překvapen, protože místo mnoho nenabízí. Navíc se tam pohybuje lasice hranostaj a ta je, zejména těmto ptačím druhům, opravdu velkým nebezpečím.
Mládě má posledních pár původních pírek na hlavě a pelichá prostřední (2.) ramenní letku. Úkaz poměrně známý.
Návštěvou studijní plochy jsem si znovu připomenul chvíle z minulého století, kdy nebylo možné slavíky v pohnízdním období zjistit a pro kroužkování chytat. Neúspěšný jsem byl i nyní, seděl jsem na „komínu“ z pneumatik a bavil se tím mrtvolným tichem. Pelichající dospělí ptáci jsou v prostředí takřka bez pohybu, držíce svá úzce vymezená neprostupná místa. A přeci tam jeden slavičí hlas zazněl – právě v případě lovící lasice.
Pro můj výzkum jsou tyto „neúspěšné“ pokusy velmi důležitými, vždyť ono slavičí chování zapadá do léta pilovaných představ! Škoda jen, že nepořídím srovnávací snímky k pelichání. A času mnoho nezbývá.
