Stojím vedle nejmenšího z padesáti sledovaných hnízdišť a odhlížím za sluncem. Zapadá.
Vedle za cestou pelichají tři staří slavíci. Tři proto, že tady buď došlo k nějaké hnízdní pospolitosti (slavíci jsou z toho občas podezíráni), anebo tu vedle hnízdícího páru uvízl jedinec nadbytečný (takové případy také znám).
Možná se ti tři z buřeně za mými zády taky dívají ke slunci (ptáci tak mnohdy činí), probírají rychle rostoucí peří a přemýšlí nad odletem. Ne, ne. Oni to neřeší. To vnitřní procesy je odtud odvedou. A bez emocí. To jen mě se to jeví dobrodružným. Já vidím ona letní souhvězdí, podílející se na navigaci. Možná. Kdo ví, jak to opravdu je.
Kdyby nebylo mého kroužkování, neuvěřil bych, že se dokáží vrátit. Z cesty, dlouhé bez mála pět tisíc kilometrů, odkudsi z předpralesí. Je to pořád zvláštní pocit, dotýkat se aluminiového kroužku po roce i po šesti a vědět, že docela nedávno putoval po Africe. Že někde ve spoji té obroučky může být zapadaný pouštní písek Sahary i slané povětří Mediteránu. A tady, že zmíněné nahradil letní odér rozpálených pneumatik z silážní homole a černava z přehnojených kopřiv. A přece se za tím prostředím vrací. Zatím. Snažím se, aby vydrželo aspoň v této podobě.
Místo je pro mne letos důležitou studijní plochou právě pro to pelichání a tak o něm vím mnohem víc, než se dá vědět o ostatních za jednu dvě návštěvy. Teď je třeba slunce v oparu, sečou se pšenice a kombajny práší poctivě. Až na slunce. Zažil jsem při tom příhodu, která se mi udává po regionu docela často. Za kombajny přijel mladý muž, zřejmě jakýsi technik a zastavil právě vedle křoví, v němž skrytý jsem ze sklopky vybíral slavíka. Jsou to vždy trapné situace a člověk musí konat protože je jasné, že přibyvší pobude déle. Vystoupil jsem s vysvětlením, že jsem ornitolog a zkoumám slavíky, jako je právě ten v ruce. Řekl za mne, jak se jmenuji a přidal, že si dobře vzpomíná na setkání v jejich základní škole, s následným chytáním slavíků v parku.
Je to pro mne dobrým vysvědčením a jsem na to hrdý. Aťsi jsou jiní, kteří by mne radši viděli s hubou přelepenou, bez foťáku, zápisníku a nejlépe bez výsledků. Kašlu na všechny ty nářky i pochvaly, tohle je pro mne důležité! Mít „očko“ u této krajiny a úspěch u těch, jenž se obohatit chtějí.
Ještě se do místa vrátím na dvě tři kontroly a pak už to bude hodně osamělé. Ale takový je každý můj slavičí rok. Tenhle, zvolna doznívající, je třicátý. Mohl jsem si už zvyknout.
