Chytla sklopka sojku

Žádné komentáře u textu s názvem Chytla sklopka sojku
A cenného slavíka!
Kolikrát jsem za ty roky natáh´sklopku na slavíka, nespočítám. Ale líčit jsem se je naučil, to ano. Dneska lítla k lesíku sojka, sedla na dub – a dál už nevím. Šel jsem k pastičce kontrolou a byla tam. Byl to lupič dosti starý, pěkně vybarvený a tak jsem si ho zvěčnil na ukazování lidem, než s kroužkem odletěl.
Jak si jsou ty modré podobné
A ještě jednu zajímavost jsem pořídil. Nejstaršího slavíka, výzkumem sledovaného. Je osmiletý a sedm let (bez 21 dnů) nosí kroužek. Přesně 2 534 dnů.
Zajímavost má však rozměr násobný, jde o přesídlení kroužkovaného (slabě létajícího) mláděte (z tří sourozenců). A co je nejmilejší. Je to výplod posledního možného hnízdění naproti domu, u kněžmostského mlýna. Pak místo zaniklo zničením podrostu. Definitivně. Usadil se u Dolních Stakor, v hájku.
A když už jsem u toho dnešního párhodinového chytání po cestě z práce, přibyl ještě jeden zajímavý zápis. Chycen byl sameček s dosud nejkratším křídlem (vyrovnaný rekord) 79 ½ mm. Dvouletý, drobný. Potvrzena tím odchytem byla současně nová lokalita, na kterou jsem si myslel již několik let. Nádherná, s kapkovitým rybníčkem a dokonce i lekníny. Opečovávaná, s cestou a čistě vysečeným pobřežím. A s výhledem na Boleslav. Dobrý den.
Dobrou noc.

Vzpomínka na tenkrát

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínka na tenkrát
Vcházím do polí v dosahu větrolamu. Dobře jsem si všiml babočkovitého motýla za stěnou, který v letu chvílemi „mizí“. Díky stylu letu, zbarvení i v odření průhledným křídlům. Proto mizí.
Datum je podezřelé a já si vzpomněl na tenkrát. – Jasně, babočka bodláková! Tak tedy pozor, protože odvedle startuje jiná! Ne, odtud chvíli nepůjdu. Zůstanu tady a užiju potkávání.
Tohle mne nepřestane fascinovat – migrace! Ať to jsou ptáci, ryby, velcí obratlovci či právě motýli. Ten nápřah, ta soustředěnost! Pomalu našlapuji podél řady topolů, které ještě žádný dobrák k zhodnocení na rakve neobjevil a proto tu spolu teď všichni můžeme být. Babočky posedávají hlavně po suchém listí v pobřeží, tam to hřeje nejvíc. Jiné, zřejmě uřícené, se pro změnu na holé zemi chladí.
Toužil jsem kolikrát žít se svým výzkumem na jihu moravské země v blízkosti slunné Pálavy, ale vždyť ono mi je tady taky dobře. Jen musím jít krajinou o něco dál a podezírat ta sebeprostší zákoutí. Trefit dobrý čas a mít trochu štěstí. Pak to je tak, jak hned vypovím.
…Kněžmostka žbluňká o pahýl, který se za vichřice zřítil do vody a vytvořil hrazdu. Nevím, která voda právě teče kolem, jestli ta z branžežských mechovišť, nebo z modráččích slatí pod Žantovem. A je to jedno, obě místa mám rád a co kulisu, je bez výhrad přijímám.
Motýlů přibývá a už vím odkud. Přilétají od jihojihovýchodu a zítra zamíří do skal Českého ráje. Dneska už ne, za rohem se bělá nedočkavý měsíc a slunce si toho všimlo. Některé babočky přeci jen ještě kus cesty popoletí, většinu brzdí větrolam. Drobnější samečkové, větší samičky.
V podrostu se k tomu rozezpíval slavík. Má ještě chvilku, než ho přítelkyně vypucuje pro nezájem o rodinu. Nalhal jí toho za trnkových večerů tolik, že mu nakonec kývla a on se teď nechce zpěvníku pustit.
Dívám se nahoru k rezervaci, co jméno dostala po ženě opravdu „v letech“ a přemýšlím, co je na tom pravdy, že tam budou stát už brzy domy s výhledem. Trochu mi očekávatelný výsledek rmoutí tuhle chvíli. Setřepu stín voláním žluvy. I pro ně tu topoly vlastně stojí a v radosti pohostinně tlukou srdíčky nazelenalých listů. Páteříčkové chvatně roztahují krovky a vyráží kamsi za láskou. Mravenci v prožraném dřevě s nocí vůbec nepočítají. Proč nikdo dnes dětem tyhle příběhy nevypráví? Přijdou opravdu obyčejné? Jsou našim nepodobné?!
Dneska jsem to někde četl. Budeme někdy přírodu chránit? Co se musí stát, abychom prohlédli?
Dívám se po Kněžmostce dolů, k soutoku s řekou to má jen kousek. Ani na tu Jizeru se ale nezlobím, že Kněžmostce bere jméno a gumuje ji z mapy. Mám ji taky rád a vím na ni leccos. Tak i ona je silou, co mne v krajině drží a udrží do konce. A i kdyby pole dočista otrávili a vodu zbylou hnusně zatrubnili, i pod zemí ji uslyším žít.
Po letech (zajímavých jinak) krajem znovu táhly přeodvážné babočky. Tak jako tenkrát…

Nestárnu sám

Žádné komentáře u textu s názvem Nestárnu sám
Stárnou i slavíci. Kontrolní odchyt z dnešního dne (21.5.) odhalil slavíka osmiletého. Jsou už opravdu jiní tihle senioři. Zdá se, že v konkurenci dvou dalších u Kolomut, ani nehnízdí. Jim jsem partnerky chytil, u něho nic. Ale zpívá z nich nejlíp, to je pravda. Jen jestli ono to ale nebude právě tím, že zbylí dva už začnou pracovat pro rodinu.
Kroužek mu vydrží ještě rok dva, jak je tenký (2 205 dní). Kéž by nositel vydržel též. Peří měl dost zplihlé a prapory v koncích nekrytých letek prořídlé, jak mívají mladí druhým rokem. Všechno se to tak nějak s ním vrací k mládí a v kruh uzavírá. Pomněte však – v roce 2006 letěl prvně do Afriky, aby se z ní v roce 2007 zkušenější vrátil! A roky běžely další. Je to síla, co? Co se u vás každého za ten čas proměnilo? Málo toho není docela jistě. Vidíte, a slavík stárne s námi. Kéž by ještě zvládl návrat v roce 2014!
Působí to tam v tom starém lomu až pralesovitě. Seděl jsem na mechově porostlém povaleném kmeni vrbiska z kterého už klíčily kopřivy, přede mnou spleť dřevin, dírami v nebi vyzvaných k neopakovatelné příležitosti, kolem všude jezírka s komáry a sešlými se kytkami.
V patrech nenápadného mikrosvěta doznívalo pozdní slavičí jaro…

Bez kroužků bych toho už moc nikde nevyzkoumal

2 komentáře u textu s názvem Bez kroužků bych toho už moc nikde nevyzkoumal
Je po páté odpolední, 20. máje. Končím v kovárně a chystám se přeci jen i dnes za slavíky.
Zmonitorovat chci prvně prostor mezi Budami, Násedlnicemi a Zájezdy. Už tam nevede jediná cesta, jen lány jak na Ukrajině a vydlážděná Kněžmostka. To jsme dopadli.
Jsou tam dva lesíky a topolový lem podél vodoteče. Místy se zdá, že je zhoustlý natolik, že by pro slavíka byl.
Na provokaci už moc nereagují, samicím se budou líhnou mláďata a monitorování tak ztěžkne. Proto ještě rychle ten trojúhelník, který neznám. Úspěšnost je překvapující, osídlení též. Po sezóně zvýším odhad hustoty na mých 220 čtverečných kilometrech, je fascinující.
Zájezdy jsou samota s aktuálně prokáceným prostranstvím. Takže smůla. Ne ale tak úplně. Pod silnicí, na podřadném keřoví zareagoval slavík. Tady jsem už občas kroužkoval, bude mne asi znát a chytit nejde. Co se ale nestalo? Jeho partnerka za hlasem přišla a nestačím se divit. Má kroužek zajímavé „pětkové“ série a tuším, že to bude doma hodně příjemné. – A bylo.
Chytil jsem ji v roce sedm v letních bezinkách Staré Studénky, jako tohoroční mládě. Tak to je hodně milý výsledek. Dobrý věk (6 let), dokonce pro samici (krátkověkost v důsledku predace hnízd lasicovitými a kočišťaty). Píši přesídlení a porovnávám biometriku. To je panečku sklizeň.
Nachodil jsem po těch hroudách hodně kilometrů, ale vyplatilo se. Získal jsem přehled o hustotě druhu v místech dříve neznámých. A viděl jsem zákoutí, kam přicházejí snad jen myslivci krmit a číhat a nějaký ten traktorista s nutnější potřebou. Pokud ovšem ty dnešní stroje nepamatují už i na to.
Hnízdí tam dvoje čejky, po stromech jsou žluvy – a jak jsem už pravil – v keřích občas slavíci.
Stromy jsem viděl pěkné, hlavně topoly. A Kněžmostka? Je mi jí líto. Místy už sice beton zpřeházela, je to ale úděs. Hlavně s vodou z krajiny rychle po socialisticku pryč! Ať to frčí.
Pole tam jsou, že do nich tyč nezarazím, a to mám upravené lyžařské hůlky!
A ještě postřeh z prostoru za opuštěným budským nádražím.
Táhly tam za mírného protivětru zas babočky bodlákové. Nebylo jich sice tolik, co tenkrát v Bousově, ale ty chvíle tu najednou zase stály. To byla atmoška! Vydržel bych na to divadlo koukat dlouho, výzkum mne ale seřval, že slunce zas klopýtlo o Bezděz a padá do temných slatí Břehyně. Tak ať se rychle proberu.
Tak ještě dva slavíky na obou můstcích. Auto koukám za přejezdem taky zůstalo – docela príma večer. A Vám přeji taky nějakou drobnou radost.
Jo, ještě jsem v Zájezdech přiložil ruce na obrovský památný dub. Čekal jsem, až mne dlaně zabrní vyprosenou energií, počítal jsem s ní pro cestu oranicí. Zabrněly mne, ale vztekem. Nějakej dobytek ukradl smaltovanou tabulku! Co jsme to za pakáž?! Zítra už konečně zmizí třeba i ten dub v bitvě o polínko. Na fotopasti v týhle smutný republice totiž nezbudou prachy!
Belhal jsem se mladičkým večerem pryč.

… Dneska jsem to uchopil podobně, jak vedou blogy „birdeři“. Maličko výpravněji.

Pro letošek splněno

Žádné komentáře u textu s názvem Pro letošek splněno
Uběhl sotva měsíc kroužkování a už vím, že rok 2013 bude výjimečný, jak i některé předchozí.
Nedělní chytání v konci druhé dekády května totiž přispělo do archivu dalším vzácným slavíkem.
Jde ovšem o jedince od „klasických“ kříženců odlišného, určení ale bude v pořádku. Zda hybridní samec (starší dvou let) v místě nedaleko Jizery hnízdí, bude teprv ověřováno. Nyní probíhá dokumentace prostředí, v němž slavík zpívá. Zpěv je souměřitelný se slavíkem obecným, dokonce bez tvrdšího akcentu. Může se jednat též o zpětného křížence, ani to jasné zatím není. (Klíště v koutku zobáku bylo následně odstraněno a rána po něm ošetřena).
Chycený, okroužkovaný a puštěný slavík není tak robustní jako byli ostatní předcházející. Je ovšem známo, že ne všichni kříženci musí mít tvar křídla jak přes kopírák a postavu nadměrnou. Tento bude v archivu českých kříženců první odlišný. (Znovu se ponořím do staré studie od Frankfurtu nad Odrou, znovu prohlédnu všechna ta křídla z nichž o některých jsem pochyboval. Bohužel za sběrem nestojí analýza DNA).
Co mne zaujalo okamžitě u chyceného jedince – dvoubarevné hrdlo a širší „rozpláclý“ zobák, vlastní slavíkům tmavým. Pak jsem prohlédl křídlo – první letka byla oboustranně o 5 mm kratší, než nejdelší z řady ručních svrchních velkých krovek! To mi na vypražené cestě orosilo čelo.
Je zajímavé sledovat, jak si geny rozdílných rodičů s potomkem pohrají. Jak peří kopíruje oba milence a znaky jak jsou pomíchané.
Stále hlouběji se vnořuji do unikátního křížení příbuzných slavíků. Stále pozorněji posuzuji jednotlivé opeřence, stále silněji pochybuji o některých mých verdiktech dávných.
A pozoruji zvyšující se jistotu dnešní v rozhodování nad křídly. A také vnímám větší zaujetí pro téma.
Bavil jsem se výpravou už dřív, než přišel ten poslední sedmý slavík.
Přes řeku jsem nalákal jiného k okroužkování. Byl to nádherný zážitek vidět jej chvostem zářit nad hladinou, než dosáhl mého břehu. Vidět jej pátrat.
Jizera byla zase důstojná, odrážela sluneční stromy v čistém svém běhu. Nesla spadané květy pobřeží, kdovíjak dalekého. K Boleslavi.
Lidi vyrazili po obědě k řece s teploměrem a v plavkách. Měla prý patnáct. Od jejich chat to všemožně vonělo, já byl jen o vodě.
Díval jsem se na konipasa bílého, jak lovil z náplavy a vzpomínal, jak jsem před lety otlučenou střepinu restaurovaného srdce klášterského zvonu přikoval právě na kus dřeva, řekou tryskaného. Jako dar za jedno pozoruhodné setkání.
Řeka je nádherná, nemohu se jí vynadívat. A slavíků kolem přibývá, nových, ale i přesídlených od vrchu, kde vymýtili rybniční břeh. I takového jsem dnes podle kroužku přečetl.
Byl to dobrý den.
Kdo by přemýšlel nad tím podivným fotozátiším, pro všeprozařující popolední slunce byl slavík vyfocen v autě. Jsem potěšen znaky, jak vynikly.

Slavičí veteráni

Žádné komentáře u textu s názvem Slavičí veteráni
Už jsem o některých mluvil. A musím zas.
Mezi Horním a Dolním Bousovem u Červenského rybníka kroužkuji dlouho. U jezu je slavík, na kterého zatím nestačím.
U kačenárny nebylo nic hodně dlouho. Určitě do května, možná déle. Vloni tam pelichal slavík, kterého jsem v pokusu nechytil.
Teprve před nedávnem jsem tam zaslechl zpěv a musím říct, že „docela bída“. Tady ale nikdy slavíci valně nezpívali, druhým specifikem je, že jsou spíše drobní. Křídlo neměřívá víc než 85 mm. Tenhle slavík zpíval jednou při okraji, jiného dne na opačném konci revíru – až mne zmátl natolik, že jsem uvěřil, že je nějakým mladým přibyvším.
Večer před bouřkou, která úval Klenice o fous minula, jsem ho sítí odchytil. Má kroužek řadu let a s výjimkou loňska je pravidelně měřen. Má letos ránu nad zobákem a velmi pozdní přílet.
Jedním z výsledků, výzkumem dosaženým, je možná přítomnost (u časných ptáků) klíštěte Hyalomma marginatum. Roztoče ze zimoviště. V takovém případě jde o výskyty dospělců. Jsou poměrně velcí – tím nápadní, přisátí na temeni v peří (rozdíl od larev a nymf Ixodes ricinus, vyskytujících se vždy kolem koutků zobáku a očních víček).
Po africkém klíštěti zcela jistě mohou zůstávat rány, podobné na obrázku. Nejde vůbec o první případ poranění, zdokumentovaný výzkumem, jen se s novými poznatky rýsuje možná odpověď.
Co může slavičí veterány zdržet na cestě, když ji znají už dokonale? Vědí, kdy se vydat tam i zpět, nejlépe znají možná nebezpečí. Je na vině chvilková indispozice či už ústup z kondice? To jsou pro mne v čtvrtém desetiletí hledání nejzajímavější úvahy. Vyvolávané setkáním s harcovníky, kteří v dlani jen vyčkávají, až případné klíště čapne pinzeta a šoupne do lihu. Až změřím peří a zhoupnu tělo na váze. Až rozevřu dlaň a za setkáním udělám tečku.
Dlouho pak tím žiji, přebije to až setkání další. I pak se ale za nimi obracím a chvíle si připomínám. A myslím na ně zas. To je všechno, co jsem k tomu chtěl říct.
…Snad ještě, že mistrovi přeji úspěch. Jeho družku jsem v čase večerního protažení křídel zahlédl. Jak on se najednou smekal s doprovodem!
Přiletěl hnízdit pozdě, výrazně pozdě. Už jsem mu nevěřil a měl bych se nejspíš omluvit. Stejně však příčinu neznám.
Jen čtyři měsíce mohu pátrat, pak spoléhám na kroužek. Ten však vždy vydá jen informace omezené. Co se stalo při návratu či před ním v Africe, vyčíst nedokážu.

Tihle staří fakt jsou

Žádné komentáře u textu s názvem Tihle staří fakt jsou
Nevím, jak dalece platí tvrzení španělských kolegů, že čím starší slavík – tím tmavší zobák.
Tenhle dnešní kroužkovanec starý ale opravdu je. A nádherný. Když přiletěl k síti v slunečném mladém popoledni z trnitého keříku, ohnivé barvy plných a širokých praporů per jen zahořely.
Upustil jsem už jednou od ověřování tohoto tvrzení, protože se mi zdálo, že trochu „plave“. Vrátím se ale k němu ještě jednou u kontrolních odchytů. Tam lze věk stanovit.
Tento slavík měl krom jiného i velmi košatý repertoár s opravdu pěkným přednesem. A to už jejich koncerty budou pomalu končit! Samičky pevně zahřívají snůšky a brzy to propukne.
Český slavičí rok se podruhé posune.

Ptačí tragédie

2 komentáře u textu s názvem Ptačí tragédie
…Do odpoledního deště zbývaly tři hodiny. Stihnul jsem navštívit sotva dvě nová místa.
V Úhelnici jsem byl úspěšný, u frekventované boleslavské výpadovky k Jičínu za Židněvsí jsem zažil první letošní nepříjemnost. Slavík se sice v místě krátce rozezpíval, to ale bylo všechno. Chytil jsem jej nakonec jinak. Byl těžko určitelný, vůbec letos nejobtížnější. Loňský nebude.
Na hnízdění se zdá místo dostatečné, z auta jsem ty topoly s několika keři a sochou svatého pozoroval už více jak dva roky. Když jsem se však dnes po odchytu opakovaně vracel k autu, uviděl jsem proti křoví na silnici ptačí trosku. Byla to k smůle slavíkova partnerka, poražená během dopoledne, když si odskočila z hnízda.
Kolem čtrnácté hodiny, když jsem nález dokumentoval, byl na silnici provoz takřka nepřetržitý. Přestože není na protilehlé straně keřů mnoho, ptáci s nimi počítají. Slavíci létají nízko při zemi a tak jsou ze všech tamních opeřenců smrti nejblíže.
Přestože je to nehezké, patří to sem. Snímek přidávám ke všem těm živým i proto, kdybyste někdy stačili přibrzdit, tak se pochvalte. Má to tuhletu cenu.
Samec, přestože místo neštěstí bylo hnízdišti poměrně stranou, jistě o tom věděl. Každý jeden z nich, jakmile jeho družka snůšku opustí k nasycení prolétnutí a vyprázdnění, hned o tom ví a na cestě hnízdištěm ji provází.
Odnesl jsem nešťastnici z asfaltu do trávy k můstku, kde jsem parkoval a zakryl stařinou. Olivová vajíčka v hnízdě z listí topolů někde na druhé straně tak od rána chladnou.
Je to neradostné, ale i tyto skutečnosti třeba registrovat.
Ikdyž těžko někdo v signální vestě bude v místě obvyklé „devadesátky“ na auta mávat a kvůli ptákům je brzdit. Spíše jde o to, že volná krajina už dávno nedisponuje dostatečnou nabídkou bezpečnějších stanovišť a nutí ptáky hnízdit podél frekventovaných koridorů.
Jak obrovský musí být výčet pozabíjených pěvců během hnízdní sezóny v těchto prostředích!
To jsem chtěl příspěvkem říct.

Důkazní materiál

2 komentáře u textu s názvem Důkazní materiál
Ne ani tak zkraje slavičího roku, kdy jsou v místech staří slavíci, ale nyní, kdy lze potkávat „mladé“, se člověk může ještě lecčemu přiučit. Jde o materiál z mnoha pohledů zajímavý.
Tak třeba opeření a s ním spojené rozlišování věku, to je téma badatelsky opravdu silné.
Na těchto dvou snímcích posledního kroužkovaného slavíka je vše, o čem tu již byla řeč. A názorně vyvedené. Ani všechny ty znaky jmenovat nebudu jen zmíním, že největší váhu nesou ve vztahu k datu. Jsou to jarní ptáci (10.5.). A jen připomenu, takto by nyní žádný z víceletých vypadat neměl!
Zajímaví jsou i tím, že jejich šat po prvním úplném přepeření ve většině případů získá jinou podobu. Myslím tím zejména poměry letek v křídle (včetně 1. RL), délku křídla a změny u per rýdovacích.
Pozoruhodné je i fungování těchto dvouletých v krajině v roce následujícím. Právě oni nejvíc mění stanoviště ve smyslu, že usilují o návrat do místa narození. A to se jim daří i nedaří.
Jsou-li přeživší rodiče v kondici – tedy i v příletu rychlí, uhájí revír a neumožní návrat jinému. Vznikl-li však někde nějaký prostor, využijí toho.
Nechci zde „objevovat Ameriku“, mnoho je o druhu dávno známo. Třeba to, že slavičí populace jsou (například oproti příbuzným modráčkům) poměrně soudržné. I zde však připouštím jistou ošemetnost. – Jak zjistím, že soudržné nejsou, když za „mými“ 208 km2 už nehledám?
Pracuji tak jen s poznatky, které mám. Naštěstí je jich ale dost.
Kolikrát jsem si už říkal, že bych vyrazil „za humna“ směrem do Polabí, odkud se k nám druh rozšířil. Čas nebudu mít však ani letos. Už to bohužel vím. Místní místa mi chtějí ještě mnoho říct a já si toho vážím.
A jeden postřeh nakonec – díval jsem se z okna do mlýnské zahrady na střemchu. Už zase odkvetla. Kolik to bylo hodin, co se od vršku rozsvěcovala? Jak jsou ty květy krásné, jak typicky voní. I v našem Slavičím háji bude zastoupena, musí tam být.
V rohu u cesty v místě příchodu roste jinan dvoulaločný. Byl tam vysazen. Ten mě láká, toho zakomponuji do znaku našeho ptačího parku. Ginko je tajemný strom.
…Ta střemcha už naproti oknům odkvetla. Je konec. To jsem chtěl vlastně říct, že všechno má svůj čas a podaří-li se nám co nejvíc těch momentů stihnout – tolikrát býváme blaženi. Jsou to ty nejférovější nabídky, nepodvodné, uvěřitelné. Příroda jiných ani nemá. Zvolme si je jistotou pro volné chvíle v prostředí, které nás nemíní oblafnout.
Když jsme byli s přáteli na VPZ, projel kolem po cyklostezce cyklista. Byl to „sběrač kilometrů“, kterému by stačil rotoped a kulisou k „cestě“ projekce. Málem nás rozrazil, jak sledoval rotující ventilek. Jsou i jiní cyklisté, kteří se třeba i s dětmi dovedou zabrzdit v místech pěkných a kochat se tou přítomností. Místy, kam je bicykly zdravě přivedly.
Těm, po kterých zastávky zůstanou svými, fandím a přeji ta putování po síti moderních tras.
Ještě přeci jen malý dodatek: K tomu určování – na křídle chybí výraznost skvrn LK, to je jisté. Není to tedy úplně materiál všenabízející. Alespoň ale je vidět, jak znaky v praxi „plavou“ ve vzájemném vztahu k sobě a kroužkovatel, jak musí být k „čtení“ nachystán.
Blog dál bude tyto situace, mimo jiné, nabízet. Hezký, lepšící se (však jsem to psal), víkend.

Nejkrásnější čas

Žádné komentáře u textu s názvem Nejkrásnější čas
Den Mladoboleslavska se zas pomalu naklání, před týdnem přišel máj a s ním noci pohádkové. Je teplo a v něm květy voní těžce, staženým okénkem se každou chvíli do auta za jízdy nalévá slavičí zpěv.
Už je poznám. Ty usazené, povětšinou starší, šťastné a k okolí pozorné. I ty méně šťastné, zpravidla mladé, toužící, v zpěvu klopýtající, s peřím občas poškozeným. Ti teď zpívají z míst roztodivných a naivně netuší, že čas je už brzy okrade. Ano, květen se provoní k půli, žádná z samic té zítřejší nocí už nepoletí. Jež přilétnout měly, hnízdí. Budou ti samečkové zpívat do konce máje a někteří o chvíli víc. Přiblíží se pak hnízdištím plodným a k nim se přiřadí. A začnou tam pelichat své první velké peří na cestu, která je podruhé odešle připravit se. Lépe se připravit.
Ti šťastní a úspěšní dopějí dřív. Nebude třeba už nikoho lákat a oslňovat. Připojí se samečkové k svým partnerkám a pomohou živit dorost. A vyvádět. Bude červen.
Teď se však sotva rozbíhá máj.
Jak v něm voní jabloně, dřív slívy a po nich třešně. Jak teď voní střemchy a šeříky!
Ptáci jsou blaženi. Kukačky, žluvy, ťuhýci, teď přiletěli rákosníci zpěvní a střední Pojizeří je kompletní. Na chviličku. Máte-li čas, spěchejte ven! K rybníkům kde ucítíte vodu a les přiberte pro barvy! Takových dlouho nebude.
Jediný stín co jaro má – nevím, jak slavíci tmaví uherští. Datum je vysoké! Co se zas děje? Samci už by měli být za horami českoslezského severu, samice někde na průletu. Ty jsou však tiché, o těch se nedovíme. A mají kvalt. Pár hodin utratí v nejhustší buřeni a zase letí.
V čem byl letošek příznivý?
Do Bousova se lidem vrátily kroužkované vlaštovky. To je radostné. A pobavil zpěv jednoho z prvních rákosníků zpěvných v lánu řepky. Jak ten bude své hnízdo hledat.
Pobřežím Červenského rybníku postupují k severní hrázi ukřičení rákosníci velcí. Je markantní ten pohyb. Jeden zpíval při silnici v nizoučkém orobinci, to jsem nezažil!
Slavičí lokality vykazují zajímavou dynamiku. Všímám si těch mezičasových proměn několik let a zdá se, že už dovedu vývoj od příletu do pukání skořápek vystihnout. A tím se tak trochu vracím na začátek dnešního příspěvku k tomu, co se v roštích děje.
Bude brzy sobota. Nepromeškejte ji. Předpovědím nevěřte a udělejte si vlastní. Bude to prostě pro vás nádherné i kdyby pršelo! Po těchto deštích nikdo nevystydne, zahřejí a na případnou bouřku si počkejte s foťákem, jako já u Kněžmostu.
css.php