Zaměřeno na slavíky

…A voní travou.

Tak tohle možná znáte z titulní stránky Junáka před moc hodně lety. O prostovlasé dívce to je, stoupající strání a o poháru z jejich dlaní. I náš rok míří k zenitu, vždyť je osmnáctého! Viděl jsem pod Dobrou Vodou táhnout krajem starý trampy, fakt ještě jsou. Pozdravili jsme se hned a já o nich pak cestou ke Kněžmostu pořád přemýšlel. Udělali mi radost. Dobrý den.

Zažili jsme teď pár zajímavých lidí při kování v Mladé Boleslavi. Dám sem ten výtvor, jednu momentku. Nebo dvě. Abyste si od slavíků trochu oddechli. Původně jsem chtěl fakt (kolegovi) navrhnout, že uděláme poctu ptačímu králi pěvců, ale se slavíky mne město už jednou pořádně vypeklo a „jenom blbec se dvakrát spálí o stejná kamna“, znáte to.

Tak Tom nosil v hlavě skvělou myšlenku a nyní se to hodilo. Vytvořili jsme ve dvou za pracovní týden poctu Václavu Svobodovi, kdybyste nemohli přijít na to, kdo to byl, dám vám sem ještě třetí fotku. Pak už budete vědět. Možná že vám napoví třeba hlas ze stodoly. Tuhle osobnost region nedocenil.

Taky jsme o slavících diskutovali s kolegy i když v Belgii, Holandsku a Švédsku, odkud byli, je spíše slavík tmavý.

Zajímali se o můj výzkum a byli tím fascinováni. Slavíkem rekordmanem, sedmnácti stovkami kroužkovanců, třemi stovkami retrapů i mým nadšením. A hlavně těmi dvaacřiceti roky! Umělci umí ocenit. Když jsme pak v rámci programu vzlétli vyhlídkově nad město, mohli vidět i ten náš slavičí kraj. Ale zpátky k tomu červnu.

Nebude mi nejlíp, až se den začne zkracovat. Mám to, jak ty přírodní národy. I jako ptáci. Jak se sluncem úchvatně spolupracují! I mně se líbí dlouhé dny, když slunce shora nikam nepospíchá.

Nu, tak ještě pár hodin… . Nádherných.

A jednu zprávu odjinud – letos jsem si ověřil, že nikdy nebudu schopen všechna slavičí hnízdiště v oblasti zmapovat důsledně. Není to možné.

Tak tohle se psávalo v televizi.

Chtěl jsem jen říct, že máme úplně rozhozený diář tou akcí ve městě, co v pondělí nainstralujeme v OC Olympia – výsledek mezinárodního setkání kovářů/sochařů v kovu. Napíšu pár slov i o tom, a pak navážeme výzkum. Děkuji za pochopení, je to letos náročné.

Pavel Kverek

Tak mám za sebou odchyty na periferii Mladé Boleslavi. Ty čtyři zelené „slzy“ mimoúrovňového křížení jsou svět sám pro sebe. Loni jsem v něm nechytal, nic jsem nezjistil a nemám zpráv ani o letním stavu. „Na pelichání“ se mi neozvalo nic. Letos jsem si řekl, že to není možné, že nemohli kvůli zevlákům všichni slavíci zmizet a prověřil jsem to pořádně.

V půl osmé ráno koukám na supermarket hladov a on neotvírá. Má od osmi. Počkal jsem si, město se do východní nákupní zóny kvapně už přesouvá ve vycházkovém, vypadám mezi nimi, jak jeden z pod mostu. – Nakoupeno a jdu do prvního parčíku nejblíž parkovišti. Tady se tehdy udál největší úspěch bádání, tady jsem chytil nejvzácnějšího evropského slavičího křížence! Teď tu pár let už není nic. Podrost je vymlácený od „táborníků“, za keřem jedna z těch figur snídá krabici dírkou. Zdravím ho rukou, v níž nesu mačetu a tyče, přátelsky odpovídá. Nečesky.

Přecházím přivaděč naproti k trafačce, kam kdysi spadl vrtulník do drátů. Bylo to v televizi, takovej to byl kraťák! To už je dávno. Jenže slyším slavičí zpěv naproti z jasmínů, z třetího sektoru. Tam jdu nejdřív a na tomto osamocenci testuji jednu z rychlých chytacích praktik. Hotovo. Slavík v ruce je starším, nehnízdícím. Dobrý začátek, ani jsem do křoví nesek´.

U transformátoru monitoruji hlasem – a kdesi vzadu přeci odezva! Nakonec jsem tam okroužkoval dva samce a samici. Ležení po bezdomovcích jsou uklizena, terén zplanýrován od jara. Vznikly tím dobré plácky pro slavíky.

Poslední z obrazců okovaných svodidly navštěvuji v čase, kdy odtud na straky křičí rodičovský slavičí pár. Provázejí vylétaná mláďata. Spěchám straky rozehnat. I tady se mi nakonec povedlo udat připravené kroužky, ale žádný retrap. To nepřekvapí, tady slavíci dlouho nežijí a za dva roky se to vyčistí hodně.

Strašně zesílil provoz, co sem chodím. Je to k neuvěření a to je sobotní poledne!

Tohle čtvrté místo je ale impozantní. Podrůstá barvínek a zimolez, z toho ční břízy, osiky, duby, buky, habřík – co kde k vysazení bylo.

Pozoruhodné jsou u šesti chycených slavíků dvě věci. Jednak – ač nikde dosud ptáci neměli jediné klíště, tady má každý nejméně dvě! A pak první letka. Jen jeden jdiný ji měl delší než krovky, podle kterých je určujeme. To se mi nikdy nestalo.

Jak to tu bývalo pohodové, s tím je konec. Chování řidičů je otravné, někteří to před kruháčem protůrují aby „gumovali“, a hned několikrát na sebe jiní během dopoledne z okýnek sprostě řvou, to nebývalo. A co chvíli slyšet troubení.

Když jsem dokončil kolečko a naposledy se mi podařilo přeběhnout, abych nezbyl pro straky, zbalil jsem si cajk, podtrhl zápisky a vypadl domů.

K městu se před druhou odpolední valilo tolik aut – snad proto, že otvírá koupaliště. Odškrtávám si „periferii“, už sem letos nepojedu. Docela rád.

A přidám dva obrázky.

Jsou, jako by se člověk vracel do starých časů. Takhle vypadaly rybníky tenkrát a vím jako člověk, který kdysi spravoval pár rybníků, že z těchhle jsou ryby ještě barevné jak od mistra Svolinského!

Na hladině, pod ní i kolem se pořád něco dělo. A to bylo poledne a úpal jak hrom.

Lysky a kachny vodily mladé, rákosníci velcí ještě zpívali zatímco obecní už krmili. Pochop slídil, co by komu sebral. Vážky, šídla, brouci, motýli. Kolečka od ryb na hladině. Kosatce, šípkové růže, poměnky – to všechno k tomu. A jen o kus dál u cesty září chrpy a máky – výjev, jak ze starého hrnečku!

Takhle čaruje v podletí krajina kolem Března. Chybí už jen oba otakárci, ale na jejich letní generaci je přeci jen brzy.

Seděl bych dlouho v těch vůních. Byl jsem se ale podívat, nehnízdí-li v úvalu už vlhy. Dudci, ti se do krajiny již vrátili. Přibylo jim pastvin a létá velký hmyz. A to je pro ně. Březensko je perlou mezi Humprechtem a proudnou řekou Keltů.

Je to i zásluhou slavičího blogu, že se mi schází takových informací. V mezičase je dobré poděkovat. Když se mi bude zdát, že to je událost přínosná i pro ostatní, vyvěsím ji tady.

Úplně poslední je pozoruhodná.

Kolega informuje o zpěvu dvou slavíků tmavých z povodí Laborce, východně Humenného. Ne ale z říční nivy, nýbrž od železničního náspu! Naše jediné tuzemské prokázané hnízdění slavíků tmavých pochází ze stejného prostředí. Tehdy šlo u moravských Záhlinic rovněž o liniovou zeleň při dopravním koridoru.

Hlášení ze Slovenska zmiňuje jen dva jedince, mnoho jich tam asi není. I datum je vysoké, ikdyž zpěv se udál také již před pár dny. Vůbec by bylo zajímavé, podívat se zblízka k východoslovenským řekám a posoudit současný stav populace. Ustupuje?

I z našich luhů přišlo několik pozorování slavíků tmavých, některé zkoumané nahrávky ale šly za slavíkem obecným.

Sám jsem zatím o slavíka tmavého letos tady nezavadil, ale konec nadějím není. I od Jilemnice mám zprávu z konce druhé květnové dekády od zkušeného ornitologa. Údaje z našich severních hor mají vždy velkou cenu.

Posledně se mi odchytem jedné slavičí matky připomenula nutnost upozornit kroužkovatele na trochu jiné skvrnění krovek, než kterou bývá stopa po šatu mláďat u jarních dvouletých.

Jde o skvrněné střední krovky a první pero křidélka, jak ukazuje snímek.

Pozor, tak ty neplatí. Na křídlech se občas objevují a dokonce i na velkých krovkách, které pro určení stáří posuzujeme. Jsou ale jiné, nepočetné a odhlédneme-li přitom od loketních (ještě) k ručním, ty nás podrží. Jsou-li široké a zaoblené, slavík je starším.

Když se vrací hnízdit slavičí samice, mám vždycky radost. Hnízdění probíhá svižněji, výsledek je pravděpodobnější. Ptáci místa znají. V prvním roce je během pobytu načtou, a vydrží-li ona i oni – půl úspěchu v kapse. Je radostí se s takovými scházet.

Potravy je v prostředí dost, utratil jsem času, abych to posoudil. Rok je tím dobrý a dobrým snad zůstane. Jak se mladí osamostatní, můžou padat třeba trakaře!

Inu, slavičí pobyt se láme v půli, prioritou této fáze výzkumu budou juvenilové. Pokračovat budu v sběru pelichacích protokolů od adultů a zakončím s prvním školním zazvoněním, hledáním opožděnců.

Teď ale začal červen, rok stoupá k vrcholu a fůra nádhery je tak před námi! Už cítím akáty.

Snímek křídla, neodpovídající zcela slavíku obecnému z minulého vstupu, zaujal kroužkovatele a tak před příspěvkem novým, pár slov k doplnění.

A taky fotku z jiného úhlu, kde jsou letky vidět od kraje komplet. Tady je.

Poměr per v hrotu křídla je shodný s formulí pro slavíka obecného, na první pohled však redukovaná první ruční letka nedosahuje délky ručních krovek. Kratší od nejdelší je o 2 milimetry, což je mírně podezřelé. Ale chytají se tací a jen analýza DNA by mohla ukázat víc. I tady bude dál zkoumáno.

Zpětní kříženci, než splynou v jeden z druhů, vykazují znaky všelijaké. Velmi zajímavě je problematika opsána z hybridní zóny u Frankfurtu nad Odrou. Vědci přesně znali díky kroužkování rodiče i prarodiče hybridů a znaky zakreslovali. I u nás k zpětnému křížení (stav, kdy samec je hybridem F1 a samice čistým druhem jednoho z diskutovaných) dochází (Kolomuty, MB), i u nás se tací potomci objevují. S znaky naznačenými.

K tomu, abychom diskutovaného slavíka označili za přímého křížence, cosi chybí. Zúžení vnějšího praporu 4. RL by muselo být pozvolné a širší (pokud vůbec) a 1. RL by musela být kratší alespoň o 5 milimetrů od krovek. Více uvedeno v některém ze starších čísel Kroužkovatele.

Současné výpravy jsou natolik výživné, že je škoda končit. Již včera (2.6.) jsem zažil na jedné z lokalit rozběhnutá mláďata mimo hnízdo. Jinde tak zatím není, ale tady se letos činili. Je to i tím, že se vrací stará slavice – zkušená, která se po příletu nezdržuje v přípravách. I když jde o jakousi divokou skládku s lasicemi, tentokrát to vyšlo (i vloni, dřív ne).

Daří se získávat nyní data právě i od samic, což je žádané. Pozoruhodná věc z toho trčí. Přilétají hnízdit tučné a těžké (to někde zmíněno), pak strádají při sezení na vejcích i krmení mláďat tak, že ani jedna se při vážení nedostane přes 20 gramů! Břicho jako žebřiny. A to je čeká za chvilku pelichání! Energeticky supernáročné. Proč by třeba enormní ztráta hmotnosti nemohla být důvodem nezájmu, nahrazovat ztracené hnízdění ve fázi mláďat? S termínem by problém nebyl, září je pro odlet podobné co srpen. Stejně tak potravní zdroje nejsou v čase vyčerpány, navíc pelichající slavící si i v tomto životním cyklu drží teritorialitu. Právě na tom stojí úspěch novodobého chytání a dokumentace procesu v podmínkách Mladoboleslavska.

Budou ještě znít, byť hned v sousedství často už kompletní pár vyvádí mladé. Do půlky měsíce vydrží někteří, pak je nastupující pelichání ochladí a vypne. I na místech netradičních, kam v panice sólo doputovali. O těch ale snad jindy, na ty času dost.

Slavičí rok kvapí, jenom si přeji, aby čas vydržel.

Teď ptáci krmí čerstvá mláďata, teď nesmí bouřit a být zima. Chladno a lijáky je posledně poškodily, letos nesmí.

Květen odchází a chtělo by se říct, že po hnízdištích je ticho. To ale není pravda. Přestože to tak bývá u párů úspěšných, kde se čerstvě vylíhla mláďata, hnízdiště obsahují zpravidla ještě zkrachovance. Slavíka neúspěšného, který se přidružil (v čase, kdy už nevadí) a „dozpívává“ si. A první také bude pelichat. Byl nesmělým či jinak znevýhodněným. A nemusí být vůbec v prvém hnízdním pokusu, může být starší (podle nových zjištění). To jsou nejzajímavější ptáci na chytání, roztodovní. Jako tenhle.

Znaky v křídlech „plavou“.

Povedl se včera jeden zajímavý, přesídlil po zničení hnízdiště (vykáceno pro zatopení vodou) v roce předchozím. A protože je výzkumem známo, že se staří samci nechtějí už nikam příliš „hýbat“, i tento se usadil nedaleko. Vzdušnou čarou – přes pole s řepkou. A zatímco loni ne, teď si vede skvěle!

Krajina je plná života. Jen plazivé růže jsem návštěvou uspěchal. Jsou v poupatech, ale cestu si neodpustím, přijdu později.

Hlavně přivonět. Není jich mnoho, ale jsou. Kdybych stanoviště upravil, upozornil bych na ně a to nechci. Je to jediné místo v širém okolí. S tradicí.

Jak jsem tak k nim šel, slyšel jsem z trati houkání vlaku. Ale jaké! V uších ho mám z mládí. A taky, že jo. Po trati jela parní lokomotiva s fůrou vagónů, plná lidí. Píšťalu mašinfíra nešetřil a čmoud kolem náspu, to bylo něco!

Svítilo slunce, cestující měli spuštěná okénka, aby čoudu pobrali, trať, málo používaná, se obloukem oddělovala od boleslavské k Bakovu nad Jizerou. Do toho růže na zemi. Dyť ony tu kvetly už za těch časů! Paralela mne přivodila príma náladu. A železnou dámu jsem slyšel ještě v dáli, jak krajem nespěchala a příležitost žila.

Na květech odpočívali okáči a modráskové, sobotní čas posledního z květnů se i tím krátil.

Ale já ještě odjel do východních Čech, půl kilometru za značku, na jediné východočeské slavíky.

V loukách tam leželo seno, starý pár mířící k devátému křížku života vodil hrábě nad loukou s velikou elegancí, když jsem se jim po roce ohlásil. Ano, slavík zpíval. Ještě nedávno prý, když přijela pojízdná prodejna.

A opravdu, tahle okrajová lokalita byla i letos aktivní. Jen jsem poznamenal, že podle toho, co jsem v mžiku viděl a zažil, odchyt rychlý nebude. Slavíkem se zdá být mistr z našich prvních setkání v roce jedenáct. Každý rok se vracel a zdá se, že to znovu dokázal. Nakonec vjely do luk hřmotné traktory a od potoka slavíka vyplašily. Nízkým letem, abych ho neviděl, mířil olšinami do lesíčku. Tam ale hned u kompostu byla síťka.

Kroužek jeho byl zašlý, ohlazený, když jsem ho u kup místním předvedl.

Chvíli poznání jsme si přivodili. Vyfotil jsem jej, proměřil, prohlédl, zvážil, a když vletěl pod jilmy do lesíku, rozezpíval se. Což jsem prve směrem k hostitelům (lesík je jejich) avizoval. Vlastně i ten slavík je trochu jejich.

Rád se zastavuji se starými lidmi. Česká společnost se rychle mění, ale tihle to naštěstí už nestihnou. Zůstanou otevření, upřímní. Nedivím se, že podobné kdejaká pakáž dneska beztrestně zneužije a těmi následky přenastaví spolužití tak, že to k žití nebude.

Ještě přijedu jednou, kvůli pohnízdění. Návštěvu jsem ohlásil. A napsat prý o něm musím zas do zpravodaje. Udělám to.

Pěkné téma se nabídlo z včerejšího chytání!

Jak to je se soudržností slavičích párů příliš nevím, hlavně proto, že to neprověřuji. Výsledky mám pouze náhodné a dále je jasné, převládají-li v chytaných mladé dvouleté samice, soudržnost neočekávám. Samice totiž v přebytku na hnízdištích (na rozdíl od samců) nebývají.

Vím však o jednom páru, který se spolu „schází“ v letech po sobě (u Býčiny), ale včera jsem odhalil další u Klenice. A tak jsem měl důvod k přemýšlení, jak to s nimi je.

Samec je starým harcovníkem u toho soutoku s Trnickým potokem (popsal bych o něm jistě půl blogu) a družku měl už minimálně v tom roce dvanáct, kdy byly odebrány celé rodině vzorky pro analýzu DNA. Vloni jsem kontroloval jenom jeho, ale protože jsem je včera chytil zas, je jasné, že to spolu táhnou.

Jsou pěkného peří, samci je sedm, jí – přesně nevím. Byla, co starší, kroužkována už v roce dvanáct.

Právě teď začali krmit mladé, tak doufám, že jim to vyjde (ikdyž předpověď straší ochlazením). Hnízdiště jsem jim před lety přímluvou zachránil. Ani jsem netušil, že zůstane až v takovémto stavu.

Je tam s nimi ještě jeden poflaka, ale pár je sestavou jasný.

Protože jsem v poslední době šetřil obrázky, nyní dám. Ona má přednost, on půjde po ní.

Je romantické, dívat se domýšlením za jejich setkáními.

V čase školních prázdnim je pelichání rozdělí. Každého zastrčí na jiné místo hnízdiště či snad i jinam (to ještě docela neznám). Ona odlétne dřív a africký cíl páru též nebude stejný. Když je slunce tropů postaví na nohy, v únoru jim to zase už v hlavě cinkne a oni poslechnou. A znovu trefí! Křídla je povedou po starých cestách.

On je pak doma o týden dřív, protože poslední zastávku v spěchu ošidil, ona přiletí dokonale připravena hnízdit. S tukovými zásobami – málem „kulatá“. A bude toho třeba. Ví to. On se v podpoře na hnízdě nepřetrhne a jí ke všemu vyčerpá snášení po odžitých láskách. Ona vajíčka vysedí a on se nakonec znovu vzpamatuje. Praští se zpěvníkem, se sólováním bude konec. Dobře ví, že začala práce. Nezklamal ji nikdy, nezklame ani teď! Je na svých 23 gramech vychystán k výkonu, ona se propadla z 26 (jak v čase příletu samičky bývají) na děsivých 19,5 gramu. A bude hůř! Od zobáku si teď utrhnou oba, jen aby potomstvo nestrádalo. Vidí to stejně – on i ona, jde o jejich „krev“.

Kolem je potravy fůra, květen je rozdávačný a červen přidá. Všechno vychází, děti porostou. Rozběhnou se brzy, aby je kočka od nádraží společně nevyhmátla. Kdyby snad z posekané louky něco uslyšela. I létat se mladí naučí. Potoulají soutokem a vypadnou po Klenici na obhlídku kraje. A psát budou tvář domova do čisté mapy. I letní souhvězdí, co svítí nad krajem. Pak odletí, kam je nasměrují nevyslovované pokyny slavičích předků.

Staří hned s posledním soustem mladým, začnou měnit peří. To už ale řečeno výše.

A kdo ví – v roce patnáct, třeba zas tady u soutoku. Doufejme. (I se mnou).

Ještě jejich podobenky:

23. května jsem konečně navštívil lokalitu u splavu Červenského rybníku abych zjistil, jak to je s případným návratem slavičího veterána, když se mi to před májem tak pozdávalo.

Zázrak se nekoná, alespoň to tak po dnešku vypadá. Starý slavík to zřejmě již nedokázal a v místě je usazen jiný. Loňský není, ale příliš starý nebude a kdo ví – může jít i o potomka!

Přesto příběh připravím pro ornitologický časopis, i když se už vrátit s největší pravděpodobností nedokázal.

Začínají kvést černé bezy a to znamená, že zpěv bude končit. V hnízdech je situace těsně před líhnutím mladých, hnízdiště jsou v tuto dobu až neuvěřitelně tichá. A i když existuje způsob, jak slavíka v místě potvrdit, odezva na zpěv se většinou již míjí účinkem. Když tak porovnávám stav hnízdění tady u nás a u polské řeky, je to tam zhruba o týden pozadu.

Když už jsem dnes byl u Červenského rybníku, díval jsem se kolem něho. Bylo teplo a vlaštovky s břehulemi byly konečně šťastné. Břehule si sem nad hladinu létají užít zásnub, ve vzduchu se provázejí ve dvou, ozývají a loví. Hmyzu je najednou všude dost. Jen aby bouřky nepřinesly bídu!

V Slavičím háji je slavičí pár a hnízdí. Samec je zkontrolován, na ostatní členy přijde řada později. Poctivě eviduji všechny ptačí druhy v místě, nápadně přibylo cvrčilek zelených. Vyhnízdila tam bažantí slepice a srna je v travinách též už s potomkem. Ukazuje se, že jakmile ponecháme kus krajiny svobodnému vývoji, nestačíme se divit. A přesně o to nám jde. I kdyby kolem všechno vyšumělo, my ten malý ráj uhlídáme. Je totiž soukromý.

Ožínal jsem trávu, aby výsadba užila světla, černé bezíky už mají poupata. Doufám, že si toho naši slavíci před létem všimnou a nenechají to sklidit pěnicemi. K pokřovní a černohlavé přibyla hnědokřídlá. Jen slavíková zatím chybí.

Lidé se táží, kdy to představíme v médiích. Zatím není co. Výsadby musí zhoustnout, uvidíme příští rok.

Když jsme vyjeli k domovu, brzy po cestě nás obklíčil déšť. Takový přívalový, vydatný a vydržel až k hranici nad Libercem.

Ještě před tím ale proběhly důležité odchyty na vytipovaných lokalitách a všechny za sucha. Měli jsme štěstí.

V krajině jsou běžné žluvy i síť je zachytila. Kukačku též. Sojka se chytla sklopkou. Na nástrahu se chytil i mladý samec rehka zahradního, jistě protahující dál, usouzeno podle tukových zásob a způsobu chování v temném křoví. Pak už sklopky chytaly jen a jen slavíky. Obou druhů, obou pohlaví, jak bylo v plánu.

Když jsem prve zmínil drobné slavíky obecné, nyní doplním ty tmavé. Jsou také menší, než znám z našich luhů. Je to zajímavé. U slavíků tmavých se obtížněji určuje věk teď, když jsem měl příležitost je soudit, ověřil jsem to.

Kontrolovali jsme i některé z předchozích let, to bylo potěšitelné pro hostitele. Zajímavostí je v Polsku, že oni musí kontrolní odchyt doložit přefocením kódu kroužku.

Je vzrušující pozorovat oba slavičí druhy, jak se kolem řeky chovají, jak si každý vybírá to svoje pro život. Některé fígle ale platí pro oba a těch bylo s úspěchem využito. Velmi brzy jsem se naučil číst tamní prostředí a plácky tipovat přesně.

Jen o počasí jsme měli obavu. Kdyby dva dny z výměru pro déšť vypadly, záměr by cíle nedošel. Takhle to klaplo přesně v dopoledni před odjezdem. Poslední slavík, poslední měření, poslední testy a snímkování. I čtení kroužku, byl totiž přesídleným z roku dvanáct. Na chytání byl obtížný, zřejmě nehnízdící s velikým prostorem. Prvně bylo upuštěno od pastiček a chycen byl na „tichou síť“. Jinak bychom ho snad ani nepřečetli.

Nelze říct v čase odjezdu před koncem střední květnové dekády, že stav slavíků oblasti je kompletní. Není.

Cestou domů, už za deště, jsme zastavili na mostě Warty pro fotku. Kdyby nebyla temná, byla by krásná.

Warta teče krajinou jinak než Prosna. Zde už nechybí rozlehlé vrbiny, udržované jenom struhadly bobrů, do nekonečna zmlazované. Klasická hnízdiště slavíků tmavých. Ti obecní se drží místy už jen na zvýšeninách nad řekou, postupně mizí docela. K severu dál širokou polskou krajinou směrem ke Skandinávii už přilétají jenom slavíci tmaví.

Když ovšem člověk uváží jejich početnost od České republiky nahoru, žasne, jak málo jich jsme schopni v létě zachytit. Přesně lze stav připodobnit k oné kapce v moři. Jasně, míří k jihovýchodu do delty Nilu a nás spíše míjí. Ano, polští a skandinávští bezesporu, ale pak jsou početná výskytiště v Evropě západní! Kudy ti letí do zimovišť? Jeden dánský Československem jistě, je totiž uložen v archivu. Jediný.

Výprava skončila. Krásné polské řeky a vaši početní slavíci – nashledanou.