Zaměřeno na slavíky

Na setkání kroužkovatelů v Kostelci nad Černými lesy jsem tentokrát přihlásil referát Jarní tah slavíka obecného do České republiky podle výsledků kroužkování.

Téma se narodilo tak nějak samo, zástihem slavíka s cizím kroužkem. A jak jsem prostudoval výsledky jarního tahu, našel jsem řadu zajímavých souvislostí. O těch to bude.

Lepšímu rozhledu v problematice jarní migrace pomohly i geolokátory a přestože nebyla dosud podchycena středoevropská populace slavíků, určitý obraz lze začít skládat i u nás.

Potvrzuje se tak tušené, že svižnější jarní tah vede ptáky přes moře v jakékoliv jeho šířce. Ostrovy a poloostrovy zcela jistě dokáží zejména za nočního tahu ptáky nalákat světelným efektem či hlukem vody při pobřeží, ale relativně klidné Středozemní moře není pro dobře nachystané pěvce výraznou překážkou. Problémem je mnohde rozšířené zabíjení táhnoucích ptáků střílením z rozmaru a chytáním ke kulinářským účelům. Jenom z těchto dvou důvodů nedoletí na svá hnízdiště miliony opeřenců. A přestože se ukázalo, že v konzervách drobné ptačí jazýčky vydávané za slavičí, jsou zhusta nahrazovány jinými, o úděsném masakru ptactva, zjištění vypovídá neméně. Přijde smutnou, všechna ta snaha v civilizovanějších společnostech vycházet slavíkům vstříc a chránit je i s prostředím, když cesta domů je tak trnitá.

A v tuto chvíli milí návštěvníci slavičího blogu snad nejlépe pochopíte, jak je člověku v čase, setká-li se přeci jen s mistrem znovu v místě společném. Na uhájeném hnízdišti sólisty, kterému táhne na desítku! Jen škoda, že ani při rozkošatěné fantazii nedosáhnu během párminutového setkání vyčíst z jeho kroužku, v něj vepsané příběhy. Známý je tedy ten z času kroužkování, z kontrolních odchytů a ten ze zimních obav o ptačí návrat.

A jak jsem napsal do zpravodaje města na Jizeře. Kolik slavíků naše krajina stále drží. A každý jeden ten – s příběhem podobným!

Dlouhou cestou jsem putoval k tomuto náhledu. Jiné pro slavíky opustil, abych získal čas. Dobré rozhodnutí! A ikdyž mne ledacos trápí, toť lístek za prožité.

Pestrý listopad a co nejméně starostí.

Brzdím jej, jak můžu. Vracím se do míst, kde jsem během slavičího roku pobýval. Chodím krajinou tichých příběhů a je mi v ní dobře. Lehčí o sítě a sklopky, o zodpovědnost při jejich prohlížení. Spokojen, čeho jsem užil.

S chutí jdu cestou k Slavičímu háji, kterému někteří říkají slavičí ráj. Proč ne. Jen když jej přijmou za místo, kam dojít za vlídností. A začít na zdejší slavičí rok nahlížet podobně, jak to mám já. Žít, když je příležitost a přežívat čas čekání. Všechno vší silou vystupňovat splněným „dočkáním se“. Nechat se potom rozklepat tím zážitkem. Slavíci na to mají.

Říkal mi lovec, že mu je líto nočního zpěvu, který jej upoutával. Odpověděl jsem, že šance je pořád. Že se nám povede slavíky udržet. Že práci rozumíme a záměr, že k cíli míří. Proto, že kvapem sázíme keře podle nároků slavíka, mícháme tak aby souhlasil. Aby měl míst vyšších pro koncerty i navázaná křoví pro opad listí. Hrabanky, aby bylo dost. Roli starého pletiva pak vloženého do kopřiv, pro snazší založení hnízda. Nejlepší keře s bobulemi pro čas dospívání mladých a temné patro z klestí pro pelichání rodičů. Pro lidi tabule s obrázky a popisem docela všeho, co park splňuje. Co ještě chystá, za čím se mohou vracet. Naučit je těšit se na slavíky. Bránit kout v nové příležitosti a všímat si životů souvisejících! Uvěřit, že zajíci tu mají jeden z mála možných domovů širého okolí, že kvůli nim výsadby plotíme. S úsměvem. Že i o ně totiž stojíme.

Že posledním pěvcem bude zase ťuhýk. Ten, co jsme mu zachránili šípkové růže při cestě, kdy město rychle pochopilo, oč nám běží. Děkujeme.

Dívám se k Humprechtu na kraji Sobotky. Je krásně vidět.

Za sadem se vlní rákosí při dvou struhách, zjara plné zpěvu. To lidem taky představíme. Je součástí rozkresleného obrazu. Kraje, který jsem našel ve vzpomínkách. Sedím-li na svahu cesty sám jen s tichem odcházení, cítím doteky dětství. Nezbláznil jsem se. Poznal bych to. Tudy jsme s vozíkem jezdívali na trávu i koupat se do Zvolínku, kterému hladina kvetla. Ne sinicemi. Kvetla po kytkách, které jsme museli tempy rozhrnovat. A u trati v jeteli malého políčka kvetla jehlice. Jak ona umí, ale i křídly modrásků.

Krajina domova má velikou sílu. Kdo si to uvědomí, nejen že se k ní bude chovat uctivě, ale tu sílu nabere. Uvidí, že jo.

Tady je fotka bezinky, která se od jara uchytila. Vedle dole odkvétá kostival a za vším stojí růže šípková.

Zastavili mne známí. Že prý v květnu slyšeli takový zpěv slavíka, jaký nikdy předtím! Ptám se jich, kde to bylo. Spíše jen proto, aby mi snad v oblasti nějaký zpěvák nechyběl. Pobavilo mne velmi, když vylíčili, jak u splavu Červenského rybníka museli v noci při návratu z cest svá kola zastavit. Co tam prý slyšeli, bylo nad všechno dosud zažité.

Aby taky ne! Právě tam letos padl ten úžasný rekord. Tam pobýval slavík, nejdéle sledovaný československým kroužkováním.

Ne, je to samozřejmě trošku jinak. Není nikde psáno, že čím lepší tóny z houští, tím starší mistr. Ale tady u toho mého města to tak je. Znám toho slavíka dobře a byla by velká škoda, kdyby se jeho kartička návratů musela podtrhnout a sečíst.

V roce jedenáct to s ním doopravdy vypadalo zle. Přemýšlím nad tím často a kdo ví, co s ním mohlo být. Přičítal jsem to stáří, prostě – že sešel. Když se mi chytil ale letos, nadobro jsem ho nepoznal.

Co nutí slavíky vracet se do stejných větví? Třeba chtějí ten úchvatný májový čas žít v místě, kde kulisy znají. Kde byli spokojeni. Výsledek mne naplnil optimismem, už mu zas věřím.

Je to ale stejně síla! Kdybych nezačal tenkrát s kroužkováním, tohle bych nevěděl. A kdybych se měl znovu rozhodnout – už taková otázka padla – neměnil bych. Byla to tenkrát pořádná náhoda, že jsme se u Klenice potkali. Mistr a já. Nedá se to porovnávat s dneškem. Podmínky jsou jiné. Dnes už si začínající kroužkovatelé mohou vybrat téma tak trochu připravené. Anebo už vůbec nemusí? Ani nevím, mají-li ještě takovou povinnost. Ono to vyjde nakonec stejně, většina kroužkovatelů od zaměření nakonec odejde. A hledají jinde. Není na tom nic špatného. Já jsem si ale z místní nabídky vybral hned.

Změnou bych ale určitě řešil léta začátků. Tam jsem prohospodařil čas, který mi může jednou chybět. Nikdo mi nemohl pomoct – a jednou dokonce – chtěl jsem s tím seknout. Taková přišla krize. Vše se mi zdálo neměnné, očekávané výsledky nepřicházely. Zahlížel jsem po modráčcích. Ti byli nově a s nástupem přímo epochálním! A každý jiný, hlavně ti na tahu. Jejich chytání na nástrahu mne dodnes baví. V tomto oboru však řada lidí funguje. U rezavých slavíků nás bývalo víc, není. Zvykl jsem si, o to víc jsou boleslavští v současných podmínkách vidět.

Je to zajímavé, kdykoliv stoupám k Turnovu a minu hradbu Příhrazských skal v Českém ráji, krajina se proměňuje. Slavík ztrácí zájem, usazuje se jen ostrůvkovitě. Není to úžasné, ten jeho nezájem? Není v tom výzva? Je v tom výzva! Pojmenovat tak příčiny slavičího nezájmu!

Tahle rozkolísaná hranice výskytu SO byla v 80. letech blíže Polabí, v úvalu bousovské Klenice. Dnes by už pan doktor Hořice nemusel za slavíkem kamsi k Strenickému potoku, slyšel by jej z předměstí Mnichova Hradiště, k oknům své vilky.

Ano, i vývoj hnízdní populace je tématem tohoto hledání.

Vysázeno! Skvělé počasí umožnilo lidem z města na Klenici osázet rozsáhlé území kolem sběrného dvora v lokalitě Zahrádky. Přispěl jsem též.

Zdařilá akce zařídí, aby se – kam jen možno – vrátily keře. A stromy. Vznikne tak velmi příjemná cestička k Slavičímu háji. V konci oboustranně lemovaná jeřáby.

A pak jsem přešel pracovat k nám dozadu. Hloubit jámy pro keře, připravovat oplůtky. A pak mne napadlo se v práci konečně zastavit, opatrně narovnat záda a rozhlížet se kolem. To místo je příjemné. Utrhnul jsem si hrušku – ekohrušku! Politicky vyformulováno:“Je to o pocitech!“ Když člověk ví, že ty stromy jsou čisté jako zem, z níž se za oplůtkou zvedají, sežere ji i s ohryzkem. Dobře mi tak!

Dívám se do linie křoví, kterou město ponechalo záměru. Stovka vrabců úpolníků šmejdí v plevelech na konci pásu a s nimi převěrní strnadi. K rybníku Zvolínku táhnou hejna pěnkav a auta s lovci. Pěnkavy u cesty brzdí. Plevely s velkými semínky jsou pro ně totiž magnetem.

Prohlížím pařící se zem pod třtinou křovištní, když sekám plácky pro jámy. Jaké tu zajíci mají důmyslné tunely! Rákosí při potoce už šustí. A těch pár zbylých osikových listů na větvích se taky ozývá. Je podzim. Když mi příště zbude čas, podívám se v křoví po slavičím hnízdě, abych provedl rozbor materiálu a zaměřil místo. Hýčkáme si v tom lemu pár „sojčích“ doubků, vsadím se, že samička, již jsme chytli nočním odchytem (za rozbřesku) dopelichávající, do sítě, listy z nich použila. Mají to v genech. Najdou doubek, kdyby byl v místě sebemenší, i proto jsem do knihy o slavících zasadil děj do dubového lesa. Snad už mohu říci, že stav pokročil do fáze, kdy se kreslí obrázky. Kapitoly jsou málem hotovy. Plánujeme ji ale až na jaro. Nevím, dá-li dcera souhlas, třeba sem titulní obrázek „v nástřelu“ přetisknu. Nevíme ani, jak akvarely vyjdou, některé momentky budou i v tužce. Musím říct, že příběh je nádherný. Možná jste slyšeli úvod, který jsem četl na „Dvojce“ rozhlasu. Tehdy v nočním Mikrofóru. I s tím jsem ale ještě dál pracoval. Doplňuji napětí a nechtěl bych si ani příliš vymýšlet. Jen zážitky tak nějak „posešívat“. Mám jich za třicetjedna let plnou hlavu. Možná že by někdo mohl poukazovat na dlouhý čas, po který téma zpracovávám. Jiný ale nebudu. Proto mám taky živnost, kašlu na všechen spěch. I objevy mi jdou pomaleji, než by šly asi jiným. Ale díky tomu času zas můžu ještě šikovně do těch dětských kapitol pozvat na poslední chvíli Slavičí háj. Ano, taky pro něj slavíka z dubového lesa na pár chvil přemluvím. Místo – i město, si tu návštěvu zaslouží.

A bousovští slavíci? Ano, jedna z avizovaných „událostí roku“ je odtud. Kdo čte blog – už ví, o čem to příště bude. Tak nashledanou.

Vážení návštěvníci slavičího blogu.

Máme už chvíli „po sezóně“, ale fungovat samozřejmě budeme. Téma nebude ale tak zúžené a ovlivnit jej můžete dotazy či připomínkami.

Dnes (sobota) se bude sázet v Slavičím háji – to je jedna událost k okomentování. Blíží se celorepublikové setkání kroužkovatelů, zamyslíme se rovněž nad tahem ptáků horskými sedly.

K zimnímu spánku se tedy nechystáme, pojedeme dál a ono hned za koncem roku se už s úspěchem dají dny znovu odpočítávat.

Budou i věci, které jsem dříve slíbil a tady na ně později nevzpomenul, podíváme se i po nich. Najdeme i nějaké jiné materiály o slavících z literatury, i na ně přijde čas.

Na setkání do Kostelce nad Černými lesy chystám příspěvek o jarním návratu slavíků obecných do podmínek České republiky. Vyplynulo to z nečekaného letošního úspěchu.

Kde jinde si také připomenout letošní výsledky, než tady. Provedu to brzy, události jsou myslím tři.

Na víkend chystá město Dolní Bousov osázet valy kolem sběrného dvora v městské části Zahrádky. Sázet se bude i kraj cesty k Slavičímu háji, doporučil jsem z nabídky jeřáby. Aby se to pěkně začlenilo do parku.

Byli jsme tam dnes všichni tři „spolumajitelé“ sklízet ovoce. Stromy si tam v sadech plodí bez chemie, nejsou to tedy takové ty „žárovky“, naleštěné z regálů, dobarvené na stromech střikem finálním. Tady ta jablka jsou některá i červivá a některá mají i strupovitost. Ale jinak už všechno je „do plusu“. A hrušky „Konference“ – jedna báseň! Já vím, měl bych tady spíš napsat, že na hrušni zjara zpíval strnad luční, který i vyhnízdil; že vedle v topinamburech notovala cvrčilka zelená, která též vyhnízdila; že tudy po potoce (s rákosím) táhnou ještě teď budníčci menší a strnadi rákosní. Ale ten pocit z čistoty prostředí je právě součtem všeho.

Je tady krásně a těším se na stará kolena, jak se sem „odstěhuji“. Park je sice na soukromém pozemku, ale část k němu připojí město a my celý záměr tak necháme přístupný. Je však dobře, že byla v kraji cesty osazena závora a klíče mají jen lidé k místu příslušní. Hodně času nám tehdy zabral jarní úklid a chtěli bychom vše udržet čisté.

V sobotu začneme znovu sázet. Hlavně rakytník. V Německu v něm hnízdí slavíci tmaví – aby ne, je bezpečný. Tady jsem jednoho jara též chytil táhnoucí samici slavíka tmavého – zážitek, na celý život. A to překvapení! Někde to na blogu visí.

Sbírám poznatky o tom území, na jaře tu táhli lejsci šedí a u rybníčku Piváku, který dal jiný soukromý majitel dohromady, se shlukují početně vlaštovky. Jsou odtud krásné výhledy snad do všech stran. Určitě tu uděláme nějakou akci pro veřejnost.

Tady kytky ještě voní a půda je originálem, nesycená. Konečně navrhuji podobu informační tabule. Místo už máme.

Byl slunečný den. Z žebříku koukám na obří vrbu v louce vedle „háje“ a vzpomínám na kukačku zjara. Odtud provokovala všechny ty rákosníky zpěvné podél potoka. Všichni už odletěli. Jak se tady ten ptačí rok rychle otočil! Teď tudy táhnou hejna pěnkav. To už je takřka „před sněhem“. Však listí padá, ovoce taky. Hlodavci na něm užívají, vosy i admirálové – je to tu jak v prospektech Jehovistů!

Ale my tu opravdu necháváme šanci, ať si každý kdo chce, místo vybere. Dost pro všechny. I proto musíme obalit stromky a keře. Nikde není tolik zvěře, co u nás. Třtina křovištní je úkrytem zajícům, topinambury srnám. Dokonale se ukazuje, že necháme-li v kulturní krajině bezzásahové prostředí, začne životem zanedlouho přetékat. Určitý management ale bude zajištěn i Slavičímu háji, pro slavíky je totiž prospěšné zmlazování vybraných části prostředí. Plánujeme uprostřed napajedlo formou velké „kaluže“, to teď v polích u ptactva hodně frčí!

Za dva až tři roky tu oslavíme zasloužené slavičí jaro.

Ještě jsem si uvědomil, že lokalita bude dokonale bezbariérová, a k nápadu může být kousek.

Nabízím téma, které byste jinde marně hledali. Pojednám o samicích obou rezavých slavíků – i proto, že příští rok v květnu budou v jedné z aktivit chytány a podrobně zkoumány právě tyto.

U slavíka obecného a tmavého neexistuje pohlavní dvojtvárnost a uvádí se, že samice lze odlišit jen v čase hnízdění podle hnízdní nažiny.

Více než dvě tisícovky chycených slavíků mi dávají možnost najít přeci jen víc a třeba i v mimohnízdní době. Přesto nelze jednoznačně říct, že pokaždé je odlišení možné.

Třeba chování v prostředí – věc zajímavá.

Pokud lze o slavících prohlásit, že létají neradi, pak pro samice to platí dvojnásob. Spíše je zastihneme, jak v podrostu poskakují „nakrátko“ z místa na místo, často je i přehlédneme. Sedí-li taková na hnízdě a je nucena seskočit, pak odběhne váhavě jen nedaleko, aby se hned jak to bude možné, vrátila.

Sledována je rovněž aktivita samic ve vztahu k hlasové provokaci zpěvem v čase hnízdění a ukazuje se, že vůbec nejsou k „signálu“ zdrženlivé v čase sezení, jak by se třeba mohlo zdát.

Dále je zjišťováno v čase pelichání „rozložení“ hnízdního páru na pelichaništi – případně s dalším doprovodným jedincem. Též situace, kdy třeba samice pelichají jinde.

Také z měření kroužkovaných slavíků lze vyčíst řadu zajímavostí a třeba u délky křídla či rýdováku lze stanovit míry pro samce a samice s nezbytným udáním předělu a počítat ovšem s výjimkami. Přitom upozorňuji, že naměřené hodnoty jednoletých ptáků, které se v literatuře pravidelně objevují, jsou prakticky nepoužitelné. Velké peří totiž po prvním kompletním pelichání dozná často výrazných změn včetně sledované první ruční letky, ve vztahu k nejdelší ruční krovce řady. Jinak ale u víceletých slavíků se v posbíraných měřeních možnost oddělit pohlaví třeba hned po příletu ukazuje příznivě. Neurčených by zůstala menší čtvrtina vzorků.

Délka běháku je více odvislá od celkové „postavy“ jedince než že by naznačovala cosi jiného. Hmotnost rovněž nelze brát ku pomoci, protože v čase, kdy může navýšením ukázat na samici, má tato již naznačenu nebo vytvořenu hnízdní nažinu.

Zbarvení slavíka obecného, ve vztahu k odlišení pohlaví, je zkoumáno řadu let včetně jinde hodnoceného „námrazového efektu“ samců – jarních ptáků, v oblasti krku (límečku). Rovněž i diskuse nad odstíny hnědé u rýdovacích per samců/samic jsou více spíše jen obtížně přenosnými pocity specialistů, než jakýmkoliv pevným znakem k zaregistrování. U slavíka tmavého dosud nemám dostatečné množství studijního materiálu, snad se to brzy změní.

Jedním z pomocných kritérií při rozhodování o pohlaví jarních slavíků obecných je příletové datum. Mělo by platit (alespoň pro Mladoboleslavsko) že slavíkem, chyceným do 23. dubna, je samec. A v 95 % je takový již s předchozí hnízdní zkušeností.

Zajímavé. Od přítomných (často již usazených) samců lze poměrně dobře odlišit „čerstvou“ samici podle tukových zásob. Zatímco samci (bez ohledu na věk) přilétají s tukem (na sledovaných místech spodiny těla) slabým až „dobíhajícím“ (mizícím)…

…samice v tu dobu jsou nápadně tučné, z poslední tahové zastávky připravené hnízdit.

A tuto kondici neztrácí ani v čase snášení. Máme tedy příležitost podle tuku dorozhodnout o pohlaví zkoumaného slavíka.

Dalším pomocným znakem pro samce na hnízdišti je jeho „oslavení“ návratu do křoví (po okroužkování) alespoň krátkým úryvkem zpěvu. Jsou tací, kteří se rozezpívají naplno.

„Zaměřeno na slavíky“ už má za sebou pěkný kousek života. Že bychom ale v brzku „vařili z vody“ nevypadá, ikdyž slavičí rok u nás trvá jen málo přes třetinu roku kalendářního.

– A hned k tomu slavičímu roku. Jde o jeden z termínů, který jsem vymyslel k popularizaci rezavého pěvčího krále. A zviditelňování to pomáhá, třeba v médiích se zajímají, jak dlouhý vlastně ten český slavičí rok je.

Blog už není striktně jen o slavících, přišel jsem na to, že mám-li propagovat též krajinu přes slavíky, dobré je přidat i něco jiného. Aby si víc lidí našlo kartu do hry. Proto se občas připojí nějaká ta květinka, motýl, nebo šutr. Nálada konkrétního průsečíku času a místa, aktualita z dění kolem výzkumu.

Nedávám, ikdyž by o to někteří stáli, na blog odchytové strategie, i šetřím emocemi. Vyhrotit bych je dokázal. I politiku dávám stranou, ikdyž ji denně (nemůžu se toho bohužel zbavit) sleduji a pak se ničím. Hlavně ve vztahu k přírodě, samozřejmě.

Stránka si našla hodně přátel, ikdyž jsem počítadlo nakonec nezařadil – vím, že Vás je dost – a věřte – některé ohlasy jsou velmi příjemné. A vytváří se okruh korespondentů (někde si tykáme) a zde se rozkryl rozměr prve nečekaný. Jaké informace jen přicházejí! O dlouhodobých pozorováních v oblastech a podobně. Že by to mělo patřit někde založit? Samozřejmě, ale je otázkou, zda lidé chtějí pilovat sdělení pro tisk, mají čas pro zpracování dat, chtějí to vůbec nabídnout. Takhle se vše schází u mne. Nečekaný rozměr.

Přínos má blog i odborný. Sešlo se třeba za dobu fungování několik hlasových vzorků k identifikaci, různé fotky a postřehy z terénu.

Píšu rád. Přispěl jsem novinám i zpravodajům tolika texty, že všechny už ani zálohované nemáme. Číslo by to bylo čtyřmístné. A ikdyž mne slavík bere s sebou a dělá známost i mně, jde hlavně o něj. Abych pozvedl jeho slávu vysoko, aby Boleslavsko na něj bylo hrdé. A přesto pak opatrně „pomístně naříkám“. Před politiky, před majiteli pozemků. A někdy se mi daří reklamu udat. A roští přežívá dodnes. I na blogu to najdete.

Jsem člověk, jenž smýšlení romantika nesvlékl ani v této obhroublé době. A příroda je té poetičnosti příhodnou živitelkou! Považte jen, jak by Vám bylo v těch posledních chvílích dubna v křoví, kterého od zimy už nemuselo být. Skáčete v něm zase nad známými plechovkami, potkáváte kořeny, některé plácky po sklopkách jsou od loňska ještě nahaté – a čekáte. Střemchami je zatím ještě vidět, jižní okraj už ale zkusmo ohřálo sluníčko a slavičí listí na zemi potřebně šustí. Nic ale, křoví vypadá klidné. Je brzy. – Ovšem pozor! Takhle jsme to nahlíželi v minulém století, dnes už jsme dál! Zkusil jsem to a ejhle – přeci je tady! A pro něj to roští.

Od té chvíle Vás všechno baví jinak. Stromy se shora dívají a snad slyším to jejich: „Tak buďte zdrávi, oba.“ Sedí to, právě od nich a to vše přílívá do džbánku pohody. Slavík se mezitím zklidnil a odmlčel, utahaný po cestě. Ale já ho už vidím. Přešel bych ho, jistě bych ho minul, nebýt… .

Možná slavíku nadržuji – tedy spíš jistě – ale vezměte třeba to jeho chování. Toho jiný druh nemá. Ten veleobrat ve vystupování, ta údernost – má-li toho na chvilku být! Tichý je k přehlédnutí v čase příletu. Tichý je v čase, kdy rodinu s létem rozpustí; přetichý je v čase pelichání – aby pak v máji všechno dohonil! To on vládne českomoravským krajům za jarních večerů a nocí. Tóny s ním třískají na větvi ze strany na stranu, jak je přednesem poctivý. Kilometr daleko, že jsou slyšet jeho zpěvy za nocí? Daleko dál! Dostatečně na to, aby družky pod hvězdami od moře směřující, toužení jeho vyslyšely.

Postoupili jsme výzkumem dál. Dávná data nemohou platit, jen takováto jsou věrná! A taky jsem objektu o hodně blíž. Zdeformovaný? Mnozí tak mají. Co se věnují tématu dlouhodobě, přestáli krize (hodně moderní obrat) a dočkali, že po nich najednou hrábl úspěch návazný a podpůrně to pouto o zoubek přicvakl. Že tím je už hodně natěsno, je tady spíše výhodou.

Vyfotil jsem pro tisk babočku na motýlím keři. Dávám ji kvůli obarvení stránky i sem.

Je to hezký příběh, přikrývám totiž květy na noc, aby je slunce ráno nenašlo spálené. Už to dlouho nepůjde, ale zatím je tady mají. Odletují sem z kvasících švestek střízlivět admirálové, paví oka mi přijde, že snad tolik neflámují.

Stává se mi, že některé vůně mne vrací do dětství, třeba když otevřu sbírku nálepek od sirek. Zvláštní lepidlo z pod obrázků, které je drželo na dřevěných krabičkách, to umí. A tady ta barva pavího oka – ta rudá, ta to umí taky. Je zvláštní a pro mne tím kouzelná.

Smutný čas odcházení, ale za čtyři obrazy našeho roku jsem rád! Můžu se totiž pořád těšit.

Průtah střízlíků zvolna začíná.

Už jsem jednoho v zahradě slyšel v pátek, dnes, když jsem chtěl chytit na kvetoucím břečťanu, plném blanokřídlého hmyzu všech velikostí, tradičně pelichajícího budníčka menšího, chytil se střízlík. Vyletěl z loubí.

Mám přátele, kteří se tomuto druhu věnují formou specializace. Podobně jako já u slavíků, občas odhalí netušené. Sleduji je v jejich ohlížení se za výsledky při setkáních a vím dobře, co prožívají. Dotáhli téma daleko. A tak jsem si na ně při síti se střízlíkem dneska vzpomněl. Brzy jim začne předzimní pražské chytání a i to zimní. A tihle jsou v naší krajině předvojem.

Střízlík má se slavíkem společnou sílu v nohách. Oba na ně sází. A mají i stejný problém. Kočky. Jejich způsob shánění potravy je zranitelný právě ve vyčíhání kočkou. Nevím, třeba budu opraven, ale myslím si, že k moři by podzimem měli táhnout zejména ptáci jednoletí, tenhle se ovšem letos nenarodil. Na jejich pouti republikou je krásné třeba to, jak si samečci rádi po cestě zazpívají. A i jinak hlasově jsou aktivní. Pokřikem reagují většinou jako první na všeliké nebezpečí a strhnou často i ptactvo ostatní.

A už také táhnou přes hory! Na Červenohorském sedle v Jeseníkách se začínají chytat. Moravský punkt je výborným periskopem, natočeným k severu. Dobře od něj odhadovat aktuální stav dole v republice. A platí to i u střízlíků. Viděl jsem je při nočních odchytech na Rýchorách. Mezi solitérními smrčky v protivětru těsně při zemi táhli Českem dolů. Ve dne jsem je zažil při sítích u Vosecké boudy, z nočních tahů je znám teď nově právě i z ČHS. Legrační úvaha – teď tam nedávno pod lampou vyfotili „čerstvého“ lišaje smrtihlava, táhnoucího sedlem. Takový smrtihlav vedle střízlíka – legrační představa v kuželu světla!

Kdysi, aniž bych to věděl, postaral jsem se spíše nahodilým odchytem o nový poznatek u střízlíků. Prvně byl kroužkováním doložen zimní pobyt ptáka místní populace. Byl to vlastně takový můj první úspěch v kroužkování a když se na fóru četl mezi novinkami, byl jsem překvapen. Dnes rád nechám objevování nového na znalcích, ale chytí-li se občas, radost neskrývám. I proto jsem ho tady v nedělním servisu dneska nabídnul.

Abychom mohli přejít k tématu dalšímu, třeba se zastavit ještě alespoň nad touto otázkou.

Slavík ze Studénky nebude z nejstarších, ale mladý taky ne. Cestu mezi kontinenty zná a tak šance na setkání zjara není malá. Je jisté, že hned v dubnu tam přispíším. Chtěl bych si v místě slavičího zpěvu užít.

Chytal jsem tam koncem osmdesátých let, místo přežívá dodnes. Ikdyž zbujnělo. Kolem v pásech keřů s torzy jabloní volávají krutihlavové, v trní rachtají pěnice vlašské. Oba druhy jsem tehdy radostně kroužkoval. Prvně koukal na s kůrou splývající šat krutihlava, prvně jsem porovnával vlnkování hrudi pěniččího páru. Rovněž tam hnízdí hrdličky divoké, to bývají chvíle! Dávají si na čas, ale pak ten jejich hlas Studénce sluší. Na třešně zaletují z rezervace vzácní strakapoudi a žluvy. Z pěnic zatihneme všechny naše. Ráj ťuhýků i cvrčilek zelených. Pěvušek modrých a v rezervaci červenek. No a samozřejmě v kopcích pomístně slavíci. Ale k těm červenkám musím řádku napsat. Jsou jedněmi z prvních navrátilců – a samečci, s kterými to už pěkně cvičí, zpívají s večerem po temných křovinách. Ne vůbec nadarmo pěvci na Slovensku říkají „slávik červienka“. Podobný je v mnohém. Ty večery, vlahé po zimě a v prvních kytkách vystrojené, vzpřímené figurky červenčích milenců a tesklivé jejich písničky – toť rané jaro Bakovska! A pozdní? Už jsem o něm psal – hrdličky a vrkání nedočkavých holoubků. A mezi tím? Čas patřící králi slavíkovi!

A to jsem tenkrát nevěděl, že právě sem přiletí nejpočetněji od pražských slunných údolí ovocní otakárci.

(Jednoho dám, nepřestávají mne fascinovat, tolik let jsem na ně čekal).

To oni jsou odznakem na klopě Dědka a při něm tím mládnoucí Baby!

Nezmínil jsem „černé“ lejsky, ani kukačku. Nenapsal jsem o tom, jak u silnice v škarpě při líknutí pastičky jsem málem motyčkou nakop´přikrčený bradáček. Zelená orchidej v šeru pod vrbou stála a já vedle klečel. Vysekal jsem trychtýř vrboví, abych se v uctivosti napřímil. A ono se jich po letech v tom světle dvacetčtyři zmnožilo!

Nepsal jsem o starých odrůdách ovocnanů, co jim už dávno ujel vlak. – Však žádných závisláků na fetu z postřikovačů! Sem nikdo nechodí.

Jabloně a hrušně tuhnou pod nákladem léta, s plody následně odkládanými v přítmí keřů. Nedosoudím, kdy jsou milejší – jestli když kvetou či těžknou. A taky bezinky! Nesmím zapomenout. Co ty do vrstevnic, když léto končí, dokážou pozvat za křídla, táhnoucí od Jěštědu! Krásně je tady. V kraji bez značených cest, bez schůdků a pevných zábradlí, bez lidí. Koukám se – ne, že ne. K Troskám v dáli, k skalním městům Českého ráje a přemýšlím nad tím. V čem je kraj chudší souseda? A když si na starček u cesty sedne převzácný ohniváček, první host z jihu Moravy, ptám se i odpovídám. Je chudší o reklamu, o zájem veřejnosti!

Chodím tudy od dětství. Přišli jsme za ten čas o hodně, o všechno ne. Ještě nám z dlaně pár karet visí. A jak jinde – i tady docela stejně – každá z vycházek je připravena splnit tu donekonečna opakovanou touhu zvědavců: „Ve správnou chvíli, na správném místě!“. A pak se kroky k těm domovům zase a znovu formují do veršů…

Území, které sleduji, je rozlehlé. I proto jsem k místu vzácného slavíka nedošel. V čase příletů je monitorování všude nad hlavu, stihnout se málem nedá. Sem ale chodit začnu. Kvůli nadělení. A vyčlením na to celý jeden den. A jestli se mistr vrátí, den přidám. Když už teď víme i kudy létá.

O slavíku obecném se ví, že obstojně drží hnízdiště, prokázáno bylo, že se vrací i na stejné místo zimovat. Zda-li dodržuje i stejná zastávková místa – ta centrální – bylo by zajímavé taky zjistit. Angličané místům slavičích zastávek přikládají velký význam, domnívají se totiž, že právě tam se mohou rodit problémy, promítající se do fatálního poklesu návratnosti ostrovních slavíků. Že nemusí jít tedy pouze o zimoviště. Dnes je čerstvě známé, že evropští slavíci zimují ve vztahu k Africe rozloženě od západu do středu kontinentu a ti východní ještě dál. Dokonce se zdá z odchytů v Ngulia Tsavo v Keni, že někteří SO táhnou ještě i tudy dál k jihu. Jakou zeměpisnou příslušnost mám zjistit z tamních zápisů, nedohlédnu. Jde-li vůbec o L. m. megarhynchos. Ať tak či onak – příčiny populačních výkyvů na hnízdištích starého kontinentu ovlivňuje odlet i zimní pobyt mnohde výrazně. Česko takový problém zatím ale nemá. I proto naděje na návrat slavíka ze Studénky poklidně doutná.