Slavičí rok kvapí, jenom si přeji, aby čas vydržel.
Teď ptáci krmí čerstvá mláďata, teď nesmí bouřit a být zima. Chladno a lijáky je posledně poškodily, letos nesmí.
Květen odchází a chtělo by se říct, že po hnízdištích je ticho. To ale není pravda. Přestože to tak bývá u párů úspěšných, kde se čerstvě vylíhla mláďata, hnízdiště obsahují zpravidla ještě zkrachovance. Slavíka neúspěšného, který se přidružil (v čase, kdy už nevadí) a „dozpívává“ si. A první také bude pelichat. Byl nesmělým či jinak znevýhodněným. A nemusí být vůbec v prvém hnízdním pokusu, může být starší (podle nových zjištění). To jsou nejzajímavější ptáci na chytání, roztodovní. Jako tenhle.
Znaky v křídlech „plavou“.
…
Povedl se včera jeden zajímavý, přesídlil po zničení hnízdiště (vykáceno pro zatopení vodou) v roce předchozím. A protože je výzkumem známo, že se staří samci nechtějí už nikam příliš „hýbat“, i tento se usadil nedaleko. Vzdušnou čarou – přes pole s řepkou. A zatímco loni ne, teď si vede skvěle!
…
Krajina je plná života. Jen plazivé růže jsem návštěvou uspěchal. Jsou v poupatech, ale cestu si neodpustím, přijdu později.
Hlavně přivonět. Není jich mnoho, ale jsou. Kdybych stanoviště upravil, upozornil bych na ně a to nechci. Je to jediné místo v širém okolí. S tradicí.
Jak jsem tak k nim šel, slyšel jsem z trati houkání vlaku. Ale jaké! V uších ho mám z mládí. A taky, že jo. Po trati jela parní lokomotiva s fůrou vagónů, plná lidí. Píšťalu mašinfíra nešetřil a čmoud kolem náspu, to bylo něco!
Svítilo slunce, cestující měli spuštěná okénka, aby čoudu pobrali, trať, málo používaná, se obloukem oddělovala od boleslavské k Bakovu nad Jizerou. Do toho růže na zemi. Dyť ony tu kvetly už za těch časů! Paralela mne přivodila príma náladu. A železnou dámu jsem slyšel ještě v dáli, jak krajem nespěchala a příležitost žila.
Na květech odpočívali okáči a modráskové, sobotní čas posledního z květnů se i tím krátil.
Ale já ještě odjel do východních Čech, půl kilometru za značku, na jediné východočeské slavíky.
V loukách tam leželo seno, starý pár mířící k devátému křížku života vodil hrábě nad loukou s velikou elegancí, když jsem se jim po roce ohlásil. Ano, slavík zpíval. Ještě nedávno prý, když přijela pojízdná prodejna.
A opravdu, tahle okrajová lokalita byla i letos aktivní. Jen jsem poznamenal, že podle toho, co jsem v mžiku viděl a zažil, odchyt rychlý nebude. Slavíkem se zdá být mistr z našich prvních setkání v roce jedenáct. Každý rok se vracel a zdá se, že to znovu dokázal. Nakonec vjely do luk hřmotné traktory a od potoka slavíka vyplašily. Nízkým letem, abych ho neviděl, mířil olšinami do lesíčku. Tam ale hned u kompostu byla síťka.
Kroužek jeho byl zašlý, ohlazený, když jsem ho u kup místním předvedl.
Chvíli poznání jsme si přivodili. Vyfotil jsem jej, proměřil, prohlédl, zvážil, a když vletěl pod jilmy do lesíku, rozezpíval se. Což jsem prve směrem k hostitelům (lesík je jejich) avizoval. Vlastně i ten slavík je trochu jejich.
Rád se zastavuji se starými lidmi. Česká společnost se rychle mění, ale tihle to naštěstí už nestihnou. Zůstanou otevření, upřímní. Nedivím se, že podobné kdejaká pakáž dneska beztrestně zneužije a těmi následky přenastaví spolužití tak, že to k žití nebude.
Ještě přijedu jednou, kvůli pohnízdění. Návštěvu jsem ohlásil. A napsat prý o něm musím zas do zpravodaje. Udělám to.
Ještě jedna zajímavost – podívejte se, jak se peří na hrudi slavíka v žilkách voskově barví. Říkám-li kroužkovatelům – nefoťte znaky na křídlech na slunci, pro tento efekt to neplatí. Prohlížejte slavíky na slunci a obdivujte spolu se mnou nádherný šat samců! Mají pro čas lásky (po příletu to znát není, jako u peří modráčků) krásné perlení pírek a to i na šíji (hnědá). I samičky, ovšem redukovaně a spíše na hrudi. A to jsem nezmínil peří rýdováku, rozevřené na slunci. Slavík, letí-li zvolna podrostem, působí nečekaně „rozměrně“. A pak, že je peří obyčejného!
Někdy se k úkazu vrátíme, fotky mám názornější, než tato. I zde znak je znát, proto jej dávám.
