Zaměřeno na slavíky

Konečně to tu můžu napsat. Kterého nadšence by netěšilo, posouvat vybrané téma dál! Chcete- li, dělat objevy. I tento výzkum si jich pár připsal krom všudypřítomné radosti z poznávání.

Protože nejsem profesionálem (a i kdybych byl), nemám nastudováno dosažitelné, jež bylo o slavících napsáno. To je výživná půda událostem, jako ta z předchozích dní.

Dlouho „si myslím“ na určovací znak slavíků obecných ve vztahu k stáří jedinců. „Plavou-li“ občas ony uváděné v klíčích – a že „plavou“ – byl jsem na stopě lepšímu záchytnému bodu v určování. Ověřuji jej několik let a hlavně v čase, kdy některé exempláře jinak určovat nelze. Dvouleté od starších.

Zajímaly mne ruční krovky (RK), jejich v čase udržená barva a tvar. A přišlo mi, že to funguje. Až nedávno jsem se (zas) vložil do jedné z nejlepších knih o pelichání pěvců a u slavíka o tom zmínku našel. Mám tak před sebou vmžiku génia Cimrmana a právě snad jeho osud v podobném konání mne ochraňuje před hlubším smutkem. Tak to prostě chodí a nemám to se slavíky poprvé. A kdo ví, třeba podobná stopování, jako pozastavený růst ručních letek chvíli po začátku procesu pelichání proto, aby děravé křídlo přeci jen mohlo „nějak“ pěvce unést, bylo-li by toho opravdu třeba, taky už někde prošlo tiskem. Pro slavíka tmavého ano, ale ti dva nepelichají stejně, ba ani příliš podobně! Tam tedy ještě „jdu dál“, tam mohu „házet kostkou“ směle na cestě k „domečku“. Žít dál báječné napětí objevovatelů! Však také žiji, chytám a fotím, a když to skončí, chystám se zas. Na podobných krocích je krásné, že v dříve někým napsaném některé „jistoty“ klidně už zas rozviklávají. A dokonce i v těch prestižních sděleních znám slabá místa. Dost slabá. A taky tuším, že v Evropě někteří jdou přechodně úkolem po cestě špatné, bez cíle. Některé z těch cest jsem za svůj časový výměr totiž „prošlápl“ za ně, vím tedy, o čem píšu. Přesto jsou obecní slavíci dál plni tajemství v řadě kapitol a to je, alespoň pro mne, objevem nejradostnějším.

Nevím, jestli klíč, který jsem kdysi ukoval nákladem stovek hodin k odmykání utichlých hnízdišť v čase pelichání, jestli odmyká vše. Třeba ne, ale dopilováván je průběžně, aby zabíral v lamelách tajemství co nejčastěji. Tak se plácky přede mnou postupně otvírají, vstupuji v ně v úklonách, žasnu pokaždé.

Byl jsem teď u Jizery v bakovské chatové oblasti Ostrov. Že mi tam u cesty pohledná slečna s urostlým psem málem před zraky vykradla auto, ponechám stranou, u nás to nově už holt míváme tak. Zlobil jsem se na ni a ona se bránila, že jen tu prý ztratila kapesník. Asi „ten“, kterým mi poškrábala před tím dveře. Je to divné, neměla zřejmě peněz a způsob jiný dosud pravděpodobně nevyzkoušela.

Chataři, když jsem je šel dolů před ní varovat, mne pozvali na kafe s dílem koláče, občas s nimi hovořím. O slavících, o řece. Nevědí, i když ji při ústupu potkali, je-li z města vedle, anebo ji k lovu u hřbitova někdo vysadil.

Zaparkoval jsem nově u nich a šel za slavíky. Ozvali se. Těžký biotop. Vrby jsou tam vloženy do lesa netýkavek a o něco nižších (jen dvoumetrových) kopřiv. Když člověk rozhrne účelově srocené ovády s komáry a dohlédne na syrovou zem, musí žasnout, jak to mají slavíci vymyšlené. Jsme v rozlivném území řeky, o kus dál s jezírkem od okřehku, s rozvalinami kmenů a liánami vitálního chmele. Tam když se člověk mačetou proseká k nohám, uhlídá vlhkou hrabanku, strakatou od ptačího trusu. Tak tady jsme dobře – v místě, slavíky vybraném k náročnému období života, k pelichání. A je-li chytač opravdu „Maigretem“, najde i rezavá poztrácená pírka.

Před užaslými obyvateli osady jsem se do toho prostředí vnořil na několik hodin (sečteno v kontrolách). Vyladil se na letně tiché prostředí a žil si v tom „úletu“ svůj výzkum. Někdy slavíky nechytím, to když mají s náčiním zkušenost, jako právě tady. Ale to byl přesně cíl pokusu, cíl značně vysokých nákladů! Chytil se ale jeden mladý, takže dobrá zpráva – vyhnízdili, chytly se i dvě mladé červenky.

Do poslední minuty vždycky věřím, že to přeci vyjde a pod síťkou stane ježatý slavík s originálním stavem rozpelichání. Někdy je víra stejně málo. Ale pozorovat čmeláky v kalíšcích netýkavek kdesi nad hlavou, slyšet hlas strakapouda malého v prostředí jemu oddaném, dívat se do Jizery, jak konečně kývla na touhy vodákům a nahnědlou vodou půlí Mladoboleslavsko dál spravedlivě na dvě stejné části, je mi radostné.

Už zas letí horští konipasi proudem z krajiny pryč! Tihle všichni poprvé, jsou mladí a narodili se kdoví kde. Třeba až v horách u hranic, odkud řeka ztéká do krajiny. Snad v skaliskách nad vodou, v proudech pstruhů. Teď putují krajem boleslavských slavíků. A nespěchají, všude je to baví. Odcházím na kontrolu. Znovu se chytil mokřadní hraboš a síťku prokousal. Že ho to pořád baví. Tam, kde si vegetace více lehla, přeplazil ji svízel přítula. V tuhle dobu zraje a jeho kuličky mám po oděvu všude. I v botách. Babočky síťkované – letní generace, počkaly, až slunce po pár kapkách zase vyjde a už se v listech nahřívají. Ověřím-li občas přehrávkou, že tu slavíci opravdu jsou, mám důvod čekat. Ovšem jen do doby, než slunce zmizí za obzor. Dole na ten povel vše ztmavne tak, že je zbytečné chytat. Pak odjíždím. Střídají mne ale rybáři. Oni ne, já už svůj výsledek znám. A přeci to byl znovu krásný výlet!

Podívejte se na ocasní pera pelichajícího dospělého slavíka obecného. Rozdíl mezi barvou nově rostoucích a dvou zbylých původních je zřetelný.

A tak to je s jejich šatem i celkově. Slavíci před odletem působí tmavě až sametově. Odlétají v novém peří, které je kvalitní a velmi spolehlivé.

Jakmile pero doroste a voskový toulec zmizí, stane se neživým útvarem ptačího těla. A v případě slavíků si počká zase až za rok. To znamená, že v zimovištích se s ním nic neděje. Ptáci pelichají doma. Pouze v případě, že některá část opeření „násilně“ je vytržena, pak se v čase vytváří pero náhradní, zpravidla „chudé“ a nedorostlé.

Tmavé opeření po letní výměně má barvy syté, do jara slavičí hnědá a její odstíny značně vyblednou a třeba rýdovák se tím u samečků pro námluvy doslova rozsvítí. Je ohnivě rezavý a posvítí-li do něj, ve vějíři rozevřeném, slunce, k tomu tichounká jeho píseň pro vábenou samičku a křídla spuštěná k zemi jak u tetřeva, je to zážitek. Jen málo nám ovšem ve volné přírodě dává slavík příležitostí, být při tom obřadu. Odbývá jej v křoví, ponejvíce na zemi.

Na fotce si rozdíl v peří prohlédněte, slavíka, zřejmě dvouletého samečka, jsem chytil včera u rybníčku v Obrubcích, na tradičním hnízdišti i pelichaništi. Je to svět sám pro sebe. Řepka tam obklíčí ze tří stran malý rybníček, diví vepři se schází do přítoku pod vrbami ráchat v bahně, srncové si parohy tlukou o bodláčí (viz foto druhé – mírně vpravo).

Dostanu se do těch míst až v létě, neznám tedy jarní zpěvy kolem té nevelké hladiny a pěkné přítokové partie ve vrboví, s topoly po břehu a železničním přejezdem nedaleko.

Poslední poznatky mne vedou k domněnce, že přeci jen slavičí hnízdiště tak trochu chudnou pro čas léta, že stejně po vytracení se mladých tam kompletní pár nepelichá. Že jsou k sobě už zas natolik nevraživí, že se neshodnou. Anebo dohodnou, kdo ví. Ze starých (dospělých) zjistím spíše jen jednoho, o druhém si myslím, že s částí přidělených mláďat na potulce a během jejich dokrmování někde prostě zůstane stranou. Někde, kde jej nehledám. Oni totiž slavíci dle mého neuplatňují totožné nároky na hnízdiště a pelichaniště, už proto, že po vegetačním boomu se dá v létě „zalézt“ téměř do nepatrného úkrytu s přechodem do vyšší vegetace. Takové místo pro pelichání splňuje vše, je téměř všude (když to trochu přeženu) a navíc – není „vyjedeným krámem“ z hnízdění.

Kdo ví, jako to je.

Koukám, že od barvy peří jsme už zase výpovědí někde jinde, sbalím náčiní a vyrazím ven. Někam, kde jsou.

…Ta naše ornitologie? Samozřejmě, že je to krása.

Vymetám blogy, sleduji tuzemský ptačí web a hlavně čtu komentáře. Těším se, co se udá u pobočkových sdružení. Sleduji novinky, očekávám letní terénní setkávání i to nejobdivuhodnější na konci sezóny (rozumějte – u mne po prázdninách) v Jeseníkách. Žiji ornitologii.

Zkrátím ten úvod – pojďme za rorýsy.

Měl jsem jednoho doma před pár dny, přijel s hasiči. Odvázali ho ti dobří chlapíci zpod okapu v městě, a protože tam prý visel dlouho a nezdál se jim, přivezli ho na kovárnu. Měli ale spěch, tak jsem jen poděkoval a věřil si, že všechno dopadne.

Byl na tom podobně, jak ten čáp na stránkách předchozích. Syntetické vlákno je sakra pevné. Tady to bylo jakési „hedvábí“ z tkaniny na podšívky bund. Ptáci ho někde čapli ve vzduchu a přidali rádi na hnízdo. Jak taky jinak by to rorýsi uměli, než sebrat jej ve vzduchu, když většinu života prolétají. Usedají jen k hnízdění a před smrtí.

Běhák si mohl zaškrtit klidně už co mládě a s pahýlem žil do té doby, než se za vlákno pověsil. Na každý pád jsem mu pinzetou všechno odmotal, občerstvil jej vodou a věřil, že odletí. A taky že jo.

Nohu skoro nepotřebuje a když s tím hnízdil doteď, bude i dál.

A teď to nejkrásnější.

Sám by pro dlouhá křídla nevzletěl, to všichni víme, ale jak jsem ho povyhodil, čekal na to! A přestože těch našich kněžmostských je teď u bytovek smečka pořádná, tenhle to nad kovárnou vykroužil, několikrát se vrátil a zdálo se, že při tom loví. Podíval se k Valečovu kde asi je Mnichovo Hradiště a pak namířil.

Kolikrát už jsem to zažil. Třeba s čápem černým.

Na motýlím keři pobývali řešetlákoví žluťásci, samičky a jeden krásný sameček. Bělásci řepoví a bodláková babočka. Když přilétlo paví oko, bodláková babočka zmizela, byla na tahu.

Rorýsi. Co tohle je za senzační ptáky? A my je tu na pár dnů máme. Můžeme pod nimi žasnout, mazat hned někam rozlistovat knížku či prohnat internet, abychom se od znalců dověděli víc. O černém hostu, který se nám díky šťastně-nešťastné náhodě před chvílkou na chviličku přiblížil na dotek.

Dám fotky.

Podívejte se nejprve, jak má rorýs vystavěnu hlavu. Oč jsou křídla delší těla a jak vypadá běhák po zhojené amputaci.

Kdybychom tak mohli znát ptačí osudy, to by byl napínavý seriál. Skončím tím, čím jsem začal – ornitologie je krásná!

Pokud by snad někdo z návštěvníků chtěl vstoupit do toho klubu přátel ptactva, rádi vás přijmou. A bude se vám s tou partou líbit, já to tak mám od samého začátku. Které jsem si za přátele vybral, neměnil bych.

Předně – děkuji za reakce na slavičí blog. Chodí od vás formou neveřejnou, a přestože by se mi líbily alespoň některé na stránce, je to vaše věc a já si jich vážím. Kolikrát si tak říkám – jsme-li s názory v éteru, jak působí na příchozí. Snad dobře, blog je neútočný, dvou tváří. A není to tak, že všelijaká ta „povídání kolem“ by mohla ukrádat kvality, představování slavíků potřebuje i lidi obyčejné, v ornitologii nezorientované.

Dnes mám téma odbornější, ale těm, kteří čekají zas na nějaké to jiné peří, zmíním příště rorýse. Pomohli jsme jednomu do života i s hasičskými záchranáři.

Teď k tématu „klíčové obrázky“, nabízím jeden.

Pro podobné fotky chodím stále chytat, pořád totiž tuším, že nemám ideální výpovědi!

Teď se povedla fotka mladého slavíka, na jehož křídle najdete všechno, co třeba přenést do jarního odlišování „dvouletých“.

Prosím foto:

Jen ta jedna krovka vyklouzla z řady a nehty jsem si k slávě zas neupravil. Ale to už jsem vysvětloval, musel bych chytat a tím hrabat se v zemi v rukavicích a to mi přijde spíše do nějakého veselého ohlížení na Silvestra. Jistě, fotky jdou upravit a „čistit“, ale to nechám až pro sestavování Pojednání o pelichání slavíků, které jednou přivedu na svět.

Křídlo (pravděpodobně mladé samičky) na obrázku rozkrývá před objektivem schéma částečného pelichání mladých. Víc se až na vzácné výjimky neděje, je tady všechno. I s budoucím rozhraním mezi 5.- 6. LK. V opravdu vzácných případech (doklad) bývá měněna i jedna či dvě TL, to zde není. Vidět je toulce, nachystané křídlo už téměř před očima „převléct“. Křidélko, složené ze tří per, zůstává původní dvěma většími pery (první – drobné chybí), karpální letka zůstává (skvrnka ovšem do jara vybledne a znak je i jinak velmi proměnlivý, lépe sledovat tvar pera).

K dokonalosti schází jen několik malých krovek se skvrnkou, které ještě „visí“ v ploše. Ale máme tak alespoň porovnání, jak šat mláďat ještě docela nedávno vypadal.

Slavík splňuje načasováním procesu představu, že v posledním týdnu července už zcela přepeřen, může být na potulce krajem, jaký doklad z roku „83“ mám.

Mládě pochází jednoznačně z úspěšně vyvedeného hnízda na první pokus. A letos taková byla mnohá!

Uspokojivá věta na závěr.

Ne že by měl slavičí blog snad „okurkovou sezónu“ a neměl k tématu co říct, ale dopřeji nadechnutí těm, kteří by si mohli myslet, že přeci jen by mohla přijít změna. Pojďte s námi kroužkovat čápy do města na Klenici. Na hnízdo, které jediné jsme si „nechali“. Ostatní jsme „pustili“ pro nedostatek času.

Jedeme-li do Bousova na čápy, je vždycky obava. A letos to tam haprovalo od samého jara. Nejdřív se samec napíchl na hromosvod v sousedství a s proraženými játry zahynul. Když se vcelku pružně pár vytvořil nově, čápi z hnízda už potřetí udělali past. Nosí tam umělé provazy, kterými se váže v polích píce. Ven z kravínů a koníren se dostávají s hnojem a pro čápy jsou příhodným stavebním materiálem. Stejně i letos.

Než Tom vystoupal k hnízdu, tipovali jsme, jak to nahoře bude vypadat. Ani jeden z nás se nemýlil, mládě bylo „svázané“ a tentokrát „obounož“!

Ještě, že jsme přijeli kroužkovat a ze smyček jej vystříhali dřív, než běháky odumřely. Už je v pohodě. Je sice opožděné, ale koncem prázdnin může být dospělé a odlet zvládnout.

Přiložil jsem snímek, abyste si problém dokázali představit. To lýko je neskutečně pevné. Samice se po našem odchodu přilétla na hnízdo podívat, může být spokojena.

…

Ještě jsme se byli podívat v sousedství, jak vlaštovky na tradičním hnízdišti vletují do chlívku mezi slepice přízemními nevelkými dvířky.

Ta jsou majitelem každý den ráno a večer obsluhována a ptáci tak čekají na povel. I mladé pak od slepic a rodičů odkoukají, kudy do světa z šera vyletět. Jak úsměvné!

Seděli jsme tam u kávy a já měl dobrý pocit z lidí – přírodě blízkých.

Dopisuji do několika regionálních zpravodajů a tak se lidé podobní tak nějak v čase k tématu „vyvolávají“. Jako před pár dny z Bakovska. Zajímá je příběh „jejich“ slavíka, označeného v Itálii. Však to je tady na blogu vepsáno na několika místech. A tak přemýšlím, že to téma ještě jednou nabídnu. Ještě by bylo co psát.

Hezký čas vám všem, kteří sem chodíte.

Pelichání slavíků nabízí možnost vhlédnout jim do života opravdu široce. Připojí-li se k tomu možnost vypomoci si ještě údaji z kroužku, co víc si přát.

F,3K retrap.

Hnízdící, neúspěšná (podle stavu pelichání). Posuzována v čase, kdy už se samice z kritcké podváhy způsobené hnízděním dostávají na hodnoty potřebné pro náročný proces ( aktuální hmotnost: 24 3/4 g).

Na mnichovohradišťskou lokalitu přesídlená z Kněžmostska, kde byla loni v půlce května označena.

Slavíci patří k ptákům, před objektivem velmi klidným, pohodovým. Jak se přesvědčují i účastníci našich jarních vycházek o VPZ.

Ano, slavíci po většinu roku vážně nestojí o společnost. Jsou samotáři, mezi sebou nesnášenliví. Jenom hnízdění je k sobě přitáhne, ale jak mladé vyvedou, hned si zas každý bude hledět svého. Zvolený okrsek každý si obhájí.

Vnitrodruhově nesnášenliví jsou i v čase pelichání, čehož můj výzkum řadu let využívá. Lze je tak zjišťovat i chytat pro kroužkování.

Jejich český slavičí rok je vůbec plný překvapení a proměna chování jedním z nich. Svádělo by říct, že mezi samci nebývá vlídnosti žádné, pravda by to zcela nebyla. Existují důkazy, kdy neúspěšný (nespárovaný či ovdovělý) samec pomáhal s dokrmováním cizích mláďat a hnízdnímu páru už nevadil. Jinak však, v jakémkoliv čase jiném, se v rajónu nesnesou.

Čím dál zřetelněji výzkum mladoboleslavských populací ukazuje, že po vyvedení mladých se rodiče „rozdělí“ každý jinam, jde-li to zařídit. Je-li lokalita dostatečně velká a nabízí-li dvě odlehlá a temná zákoutí. Neprostupný porost pro fázi uprostřed procesu, kdy jsou téměř nelétaví.

Stále se zmiňuje jejich přechodná neschopnost létat, termín je však relativní. Zmiňované fázi věnuji pozornost, snažím se posbírat poznatky, jak to s omezením letuschopnosti opravdu je. A přestože se za určité situace pták na křídlech opravdu neudrží, řeší krizí vynucený přesun vystoupáním po bylinách či větvích, odražením silnými běháky a „pololetem/polopádem“ se o pár metrů přemístí. Styl opakuje, dokud nedosáhne cíle. Z místa finálního přistání pak okamžitě odběhne do úkrytu. Těchto krizových scénářů však nebývá zpravidla třeba, ptáci se zhruba od třetiny výměru pro pelichání ukryjí do neprostupné spleti bylin, vzácněji keřů.

Co je zajímavé a co donedávna bránilo jejich prokázání v pelichaništích je skutečnost, že ona temná místa jsou až překvapivě stranou prostředí, v kterém přirozeně hnízdí. Příkladem zmíním staré pískové lomy. Běžně v nich slavíci hnízdí, ale pelichat je najdeme docela stranou, až třeba u silnice za plotem, kde místo křovin jsou jen stvoly topinambur, maliní či bochníky ostružníku. Nikdo nikdy je v podobném místě netipoval a nikdo ani dnes je v prostředí neuvidí a neuslyší! Velikou náhodou jsem průlomu došel v samém konci minulého století a dnes je vyvinuta technika pro spolehlivý monitoring. I proto se počet mých „Protokolů o pelichání adultů“ blíží dvěma stům. Souběžně jsou všechny doloženy i snímky křídla.

Prožije-li s nimi člověk období pobytu, těší se po jejich odletu zas na návrat. Kvůli kroužkům, vzpomínkám, měřením, kvůli jejich vlastenectví i mojí hrdosti na krajinu. Ano, zas pak přijde doba, kdy po „ubytování se“ začnou toužit po lásce. Se zpěváky zamilovanost znovu zacloumá a začne s nimi mlátit a oni zase sleví z nesnášenlivosti. Zase stanou pozornými a milými, uzpívaní nad ránem, ale hrdí a odhodlaní. Poté obětaví a přijde-li na to – i stateční.

Zase jim ale jednoho dne v půlce křídla vypadne pírko, den poté další a oni to zas rychle pochopí. Zmlknou, zneviditelní a rozhlédnou se kolem, jsou-li v té svojí jídelně opravdu sami.

V čase nastupujících prázdnin slavičí hnízdiště tichnou. Pryč je žadonění mláďat o potravu, rodiče by k němu už stejně byli hluší. Mají jiné starosti. Přesně jak se mladým ukončí růst velkého peří, staří začnou s výměnou svého. Potomky už křídla dobře nesou, živit se umí, toulají se hnízdištěm, až se vzdálí docela. Jednoho z nich si tady teď prohlédneme.

U mladých slavíků je šat z hnízda skvrněný, patrno z obrázku.

Během prvního prázdninového měsíce kropenatý kabát převléknou, jemná pírka zmizí, nahrazena peřím dospělých. Budou jim podobní, až na maličkosti. A vydají se krajem. Hned jak začnou zrát bezinky, tam bychom je zastihli jistě.

Už nyní, kdybychom jim opeření rozfoukli, bylo by vidět shluky peří hnědého, které tělo oblékne kvalitněji.

Velkým překvapením letošní sezóny je skutečnost, že až na jednu příměstskou lokalitu, ptáci vůbec netrpí klíšťaty. To je zajímavé při porovnání výstrah k obyvatelstvu. Dokonce si troufám tvrdit, že takovýto „ohleduplný“ rok k slavíkům, co se týče roztočů, nepamatuji.

V kontextu zmíněného je dobré připomenout postřeh mého kolegy, že i motýlů je málo.

Určování pohlaví u tohoročních slavíků není spolehlivé. Po zkušenostech však možno napsat, že biometrika pozorného kroužkovatele navede k úspěchu s pravěpodobností 75%. Zejména, podaří-li se juvenily chytat současně.

Za stavu, kdy mají plně dorostlé v. peří (křídla/rýdovák), je naděje. A ověřit lze odhad v mnoha případech zjara, takto samostatní slavíci se zpravidla už o sebe postarají, přežijí a v oblasti je příště najdeme. Dokladů je dost.

Právě tohoroční jedinci jsou po republice těmi, kteří bývají zastiženi během kroužkovacích akcí či náhodných odchytů, mnohdy i v místech překvapivých. A platí to samozřejmě i pro příbuzného slavíka tmavého, s nímž se kroužkovatelé setkávají zejména při jeho přeletu hraničních hor. Ten čas není daleko, druhá půlka prázdnin a první dny po nich ta setkání přinesou. Intenzita průtahu mladých slavíků tmavých bude záležet na úspěchu hnízdění západně a severně od nás.

Mám-li stav předpovědět, rok bude úspěšný. Našim totiž letos hnízdění vyšlo.

Vyjel jsem k Dolnímu Bousovu, kvůli čápům. Po problémech zjara jsou mláďata ještě menší, na kroužkování je čas. Budou o prázdninách.

Pak jsem jel ověřit v křížení cest pod kopcem Vlčopolákem jarního slavíka, nic jsem tam teď nenakontaktoval. Bylo mi to líto, místo je v zápisníku nové a cestu znám z dětství. A pár přežívajících jabloní to ví. Jsou obrostlé šípkovím, schované tak – a v nich – však už jsem tam pruhovanou pěničku zahlédl, pořád tu jsou. Sylvia nisoria – to jsou skvostní ptáci! A pak jsem jel za hřbitov k lomu.

Cestou po cestě se nic neozvalo, až mne napadlo při návratu vyzkoušet zajímavý šot. Z dáli od Klenice přišla odpověď a tak jsem zůstal.

Kde jsou dřevokazní mravenci, líčit se nedá, tak jsem musel sáhnout pro síť a vyseknout ulici hned u vody nad nějakým divokým kompostištěm. Zajímavé divadlo se vbrzku událo. Ptáků přiletělo, co se jich kde pod železným mostem koupalo, motoráky jezdily po svršku, odchyt běžel.

Vzpomínal jsem na zajímavého slavíka odtud. V roce devět jsem ho jako dvouletého kroužkoval v lomu u Obrub, hned v roce dalším přesídlil sem. A myslím, že se tady narodil. Takhle to samci dělají.Chytal jsem ho za pomoci všelijakých náhod krom roku jedenáct pravidelně, teď jsem si na něj myslel též. První byl v síti jakýsi starší bez kroužku. Začínal pelichat, takže musel po pražcích na osnímkování. A když jsem přišel zpět, vidím starého známého! No tak to bylo tedy pěkné překvapení. Chytil se „na ticho“, jinak by tam nevlez. Nikdy za ty kontroly jsem jej neviděl pelichat, teď ano a musel taky k hřbitovní márnici do stínu na vyfocení. Koukal na mne asi jak jsem zešedivěl za ty roky, po poslední proceduře – vážení pak v pohodě odletěl. Zná to tady líp než já. Koukal jsem, jak potom ryšavci přeletují trať do zahrádek, to dělají mnozí, kteří je mají v sousedství. Všechny ty komposty a záhonky, to je pro krmení mláďat ideální. Tady totiž mláďata nějaká byla, podle hlasů. Samici jsem žádnou nechytil, ale taková už v místě vůbec nemusí být.

Byl jsem úspěšný, a protože jsou hlášeny bouřky, odjíždím domů. Stejně – kolik bylo všelijakých povětrnostních průšvihů za ty roky a slavík si tu žije dál. A hnízdí, protože byl zelený od housenek. Tak vypadají právě ti, kteří intenzivně krmí mladé, ti kteří nehnízdí a živí se sami, sbírají víc v hrabance.

Po cestě domů, když je takováhle událost, oblažuje mne za volantem. Běží mi hlavou všechna setkání s dotyčným a mám radost, že žijeme. Třeba se to příští rok ještě povede, třeba.