Zaměřeno na slavíky

Slíbil jsem představovat hnízdiště.

Blíží se veliký svátek v přírodě (už za pár hodin) a já zvu na Kněžmostsko.

Hájím zdejší, v posledním čase těžce zkoušenou krajinu a jak se zdá, zůstal jsem sám. Ale nevadí mi to. Teď mě napadá, nejsem docela sám, ozvala se i jedna učitelka a o dvě vesnice dál žije pan profesor Brož. Oslaví pětadevadesátku, z toho je hned jasné, že je ještě „ze staré školy“. Slovo vlast a domovina mu ani v týhle době nepřipadá divný. No tak ten umí taky pěkně povstat, kdy mu záleží na krajině víc než na lidech.

Chystá se pro něj sláva, ne samozřejmě tady v Kněžmostě, ale v Libošovicích a já ho tam v lednu povezu. Je to půl hodiny směr Trosky a cesty využiju k obohacení a pro naději. Těším se na to „posezení pod stromem pevných kořenů“. Budu se ptát i naslouchat. Takovíhle lidi mají pro mě ještě nějakou cenu. Kredit.

Pojďme za tím slavičím místem kousek nad Žantovem. Nejprve obrázkem.

Tak, místo přežívá díky tomu, že jde o kamenný pahorek s náletovou zelení. Uvažoval jsem po revoluci, že bych kout slavíkům koupil k svátku, co mají v máji. Pak jsem si to rozmyslel, energii potřebuje Slavičí háj v Dolním Bousově – a když jsem u té energie, tady mě odradilo právě to vysoké napětí, vedoucí těsně kolem. To není k rozjímání. Jinak ale, jinak je tam nádherně. Měří to jen pár metrů, životy se tam rychle střídají, teď odešly břízy po skalinách. Třešní jara květ se tam ovšem pořád skví, a nejen on. Dobrák vítr či nějaký tvor, nejspíše ale s odpadem, tam kdysi přisídlil šeřík. Ten pravý, fialový a drobnokvětý – keř, který místu sluší. Rozkvete tehdy, když píseň slavíkova ve skalách zazní. To je pak ale strašná síla!

Já tohle místo si návštěvou nechávám právě až když keř kvete. Chytit a zkontrolovat slavíka musím sice ve dne kvůli focení, ale buď tam do večera pobudu, nebo se za soumraku vrátím.

Jednoho roku poprchávalo a pták byl potichu. Bylo mi to líto, jiný čas jsem k návštěvě neměl a tak jsem vábničkou dal pár tónů. Šeřík hravě převoněl třešně i borovou pryskyřici z ježoví, jenom ne vůni země pod botami. Jak se listí smáčelo a pařilo, byla to síla. A do toho slavík zazpíval! Pod klenbou větví sloky vletěly do skal a tam se rozpouštěly. V ozvěnách. Obešel jsem dub, na kterém seděl, abych neviděl industriální přivaděč a díval se na slavíka proti hřbetu tmavnoucího Hrádku. A slavík, když už jednou začal, tak zpíval. Mám těch jejich písní v hlavě dost, ale je-li příležitost nová takhle s videoklipem, poslouchám rád. Nikdy se to neomrzí a odejít? Uši by mi hned jednu vypálily!

Vy, kteří patříte do společnosti přátel Vítání ptačího zpěvu s Pavlem Kverkem, zbystřete. Týká se to bohužel i vás. Mám tu zprávu doma nějaký čas, čekal jsem pravou na chvíli.

Zemřel náš spoluputovník pan Šavrda ze Lhotic a malou chvíli po něm i paní Šavrdová. Moji přátelé, kteří dokud mohli, nechyběli na jediné vycházce.

Když jsem do jejich domku přijel s čerstvou knížkou, měla paní pro mne v ruce parte. Knížku jsem tak věnoval Jiřímu „na dálku“ a jí pro statečnost. Shrabal zahradu, nasbíral ořechy, vypil jsem kafe a ve verandě mi řekla, že půjde za Jirkou. Odešla. Jak to tak je, že tyhle věty člověk musí brát vážně. Nezažil jsem to poprvé.

V kabinetu mám od nich dárek z jednoho „Vítání“. Skleněnou plastiku. Vykovali jsme totiž tenkrát cenu pro toho, kdo uhodne otázku. Stáli jsme u jizerního jezera ve Veselé, kolem kvapila řeka, slavíci slavili. Šavrdovi vyhráli i proto, že jako vodáci hned věděli, kolik měří Jizera kilometrů. Netušil jsem, že jezdili na vodu.

Před nedávnem mi paní telefonovala, že je knížka moc pěkná, že si ji moc ráda přečetla a že to obdivuje. Za pár dní mi pak už telefonoval někdo jiný.

Musím říct, že mi na tom velmi záleží, že jsem do Lhotic knížku odvezl a daroval.

Chtěl jsem tady psát o slavičích hnízdištích seriál, ještě na to nemám tolik zimního času, ale napíšu aspoň o místě, které našli oni a poslali mě tam. Zpracoval jsem to pak do příběhu a věnoval i se slavičím pírkem, které tam pozdně prázdninového dne pod roštím zůstalo.

Pořád jsem to odkládal, až když se staří manželé zeptali, jak to s tím jejich slavíčkem je, nejbližšího víkendu jsem se tam rozjel. Místo jsem našel podle psího hřbitůvku na kraji lesa a cesta, která se doubravy dotýkala, byla z těch starých – krásných. Travnatá s kytkama a oboustranným keřovým doprovodem. A letitými stromy. Ztrojený dub, nádherný a o kus dál jabloň koženáč. S přeraženou korunní větví, podepíranou houštinou bezinky, prorostlou, jak jsem ještě nikde neviděl. Příroda si tu žila polde svého a poháhala si, jak jen to šlo.

Zjara tam měl podle zpravodajů slavík zpívat, že prý byl slyšet do daleka. Vzali si tehdy skládací židličky a procházkou podle lesa za hlasem přišli. Byl máj. Teďko byl srpen, vojtěška báječně voněla nad příkopy, mizel jsem „za kontaktem“ do tunelu líčit. Mikrosvět temna! S kamenným mezníkem, nesoucím značku i patinu let, jak tudy probíhaly. Nikdo tu o něm nevěděl, proto ho kolektivizace nezabila. Kupodivu.

Slavík chytit nešel vůbec, až jsem si myslel, že mne odněkud zná, že sem prostě přesídlil. Poradil jsem si s ním sítí nakonec za přispění štěstí, ale to se počítá a nikde dál nevykazuje. Chyběl mu jediný den, aby dorostly poslední dvě letky v křídlech a on vyrazil k jihu. „Minutu před polednem“ jsem tedy dorazil. Okroužkoval a vyfotil ho.

Kolem nad polem táhli k jihu žluťásci čilimníkoví, koukali jsme po nich oba a věděli, že potáhnem taky. Já za chvilku domů, on k Chloumeckému hřbetu a Polabím dál, jen co křídla dorostou. Takže hned zítra.

Nebývají v tom místě slavíci často, keře jsou zarovnáním polí podle nových map nepřijatelně úzké.

Samozřejmě, že normálně jim tah sotva končí, někteří už jsou na místě.

Sloveso v nadpise má význam přenesený, jako že přitahují. Kteroukoliv z osobností z okruhu přátel jsem dosud oslovil, nikdo mě neodmítl, každému čas vyšel na vyprovázení knížky k čtenářům.

Nyní nás čeká akce v Mladé Boleslavi, rádio Signál již na ni upozorňuje. Vzalo si totiž křest na starost. Už se sváří víno, jak slyšet z vysílání, technika vychystána i s velkou obrazovkou. Totiž jako předešlé, i tato sešlost bude originální. Začne projekcí, představující výzkum slavíků a jeho krajinu. Osmapadesát snímků jsem vybral a připraveno mám stejně komentářů. Návštěvníci budou překvapeni, tím jsem si jist. A pak už se chopí konviček tři kmotři. Luboš Dvořák (ředitel z rádia), Zdeněk Gola (grafik a malíř) a Karel Herčík (historik). To se zas slavíci pomějí!

Mistr Štěpán Rak se s knížkou setká 14. dubna, vymyslet jen musím kde. Tipy mám dva.

V mezidobí zamíříme do Bakova nad Jizerou. Nepodařilo se tam najít termín pro tento rok, přijedeme v novém. Tam jsem si dovolil oslovit vlastence (v pravém slova smyslu), básníka domoviny – Josefa Brože.

Bude i autorské čtení v Sobotce a zajedu jednat do Března.

Knížce se vede dobře, slavíci táhnou. Už se prodává i v zoologické zahradě – tam, kde ptačí hrdina tak zpanikařil (kapitola 16: Kos všechno zachránil). Dělá mi radost, že lidé si pro ni jezdí i do Kněžmostu, cestu si totiž našla i do školky waldorfského typu v Bosni. Ano, taková instituce bude vědět, co s ní.

A abych nezapomněl, budu po novém roce pokračovat se čtením tady v mateřské škole v Kněžmostě.

Hodně se to teď točí kolem knížky, krásná událost.

Dnes jsem byl v atelieru mistra Goly knížku dát předem, aby se s ní před slávou seznámil. Řekl, že se o ni po Boleslavi mluví. To je nádherné. Vezměte – příroda, tak okrajové téma! Byl jsem připraven na to, že to nebude lehké a při našem rodinném pojetí, kdy jsme náklad nakoupili, trošku jsem se bál. Ale kdo mne zná, ví, že bych se nerozbrečel, kdybychom se nevešli.

Krom jedné, která tehdy „nedokolovala“ sálem sešlých, všichni ostatní nám všude udělali radost. A vím, čtou i dospělí, někteří si ji dávkují po kapitolách, přečtena byla už i opakovaně.

Nevím vážení, jestli si ten pocit dokážete představit, jsem šťasten. Víte, jak se mi teď jezdí po krajině? Koukám na ta místa slavičích kopřiv, mrkám očkem a říkám – tak to je vaše, ten úspěch! To vy jste mi to nastrkaly pod čepici, vy se v odstavcích chlubíte! A pak vidím ty plácky už zas jen ve zpětném zrcátku a po dílně doma chodí zasněný. Spisovatel.

Nejprve v Dolním Bousově.

Tam se sešli nad košíkem osobnosti: Mirek Boček (starosta), Tomáš Grindl (pedagog) a Martin Kvapil (chlap od tažných koní).

Zkrápěli jsme průhledný obal knížky vodou z Jizery, Klenice, třetí konvička byla jako by ze soutoku (mix).

Hrál M. Kvapil na foukací harmoniku.

Večerem provázela vedoucí infocentra Dita Říhová.

Dalším místem byl zámek Humprecht u Sobotky.

Tam stáli nad košíkem vzácní křtitelé: Dagmar Faměrová (kastelánka zámku), Bedřich Ludvík (dramaturg, režisér) a Martin Brejška (ornitolog, znalec kukaček). Sváteční slovo vedla Alenka Pospíšilová (z nedaleké knihovny). Voda byla zpod zámku z Hadí studánky, jiná od mladé Žehrovky a další přímo z pramene Klenice.

Hrál B. Ludvík na kytaru.

A třetím bylo setkání v Mnichově Hradišti o vánočním jarmarku.

Tam stáli nad košíkem milí kolegové: Mirek Bobek (ředitel zoo) a Jirka Formánek (vedoucí Kroužkovací stanice NM Praha, ve výslužbě). Vodu měli z Jizery, oba.

Hráli slavíci (vzhledem k ročnímu období – playback).

Pan starosta Lochman s šéfem kultury panem Senohrábkem pozvali děti na „rychlé špunty“ v stopkových pohárech, aby knížce také přiťukly. Vždyť u jejich města ten velký příběh ptačího putování začíná i končí!

…

Knížku lze sehnat v Dolním Bousově – infocentrum, v Sobotce – krámek v podloubí, v Kněžmostě (u autora), v M. Hradišti – v prodejně na náměstí a také i v infocentrech – Mladá Boleslav a Vrchlabí. Dále pak v ornitologické společnosti a zoo – obě instituce v Praze.

Námahu a obavy o výsledek, pak výsledek odmění.

Spěchali jsme do Hradiště představit knížku. Vodu na pokřtění jsem počítal zase nabrat na slavičí lokalitě „Pod kamenným mostem“ z řeky a to byl problém. Ona totiž milá Jizera měla pro mne překvapení.

V mezičase nesla velkou vodu a pobřeží bylo od toho bahnité. Měl jsem boty na pódium a tak málo času! Ještě že řeka tušila, na co tu její vodu potřebuju, bahno mělo povlak z písku a to bylo vítězství. Víte, jak se chodí po závějích, že se nakoníte dopředu a tím vylehčíte? Tak to jsem uplatnil. Nabral do konývky a spěchal k náměstí.

Ta voda se zase třpytila! Jizera si zaslouží účast v slavičí knížce, je přívětivá. A co teprve, až budeme v Benátkách po novém roce! O fůru říčních kilometrů jinde. Zase tam bude s námi a Benátky, ty na tom vydělaly. Jsou jediné v knížce jmenované. Ostatní města jen opsána. Ale k poznání, tu práci jsem si dal.

V Hradišti byl o knížku zájem, musím říct. Ale čekali jsme to.

Jsou krásné reakce lidí, kteří si ji kupují. Kdo to nezažil, neví, co to je za zvláštní odměnu. Dál asi spisovatelem nebudu, ale tohle mi vystačí na celý život. Vůbec jsem to netušil. A pak ti hosté u mikrofonu! Mirek – ředitel zoo, Jirka – ředitel kroužkovací stanice ve výslužbě. A k tomu stříbrná řeka! Krásná slova tekla, děkuji.

Nápad, aby děti před pódiem křtily jejich šampaňským spolu s panem starostou, byl jedinečný. Každou akci máme jinou a každá je pěkná. Neřekl jsem v Hradišti o zničeném hnízdišti z knížky, nechtěl jsem to kazit. Musíme víc se snažit, víc otevírat oči! Třeba knížkou.

Vymyslel jsem, když máme na blogu tu „okurkovou sezónu“, že budu dávat zážitky z jednotlivých hnízdišť. A vezmeme to z jednoho konce na druhý. Budete moci ozkoušet, jak neobyčejné chvíle ta obyčejná místa umí rozdávat.

Tak příště.

A začneme Kněžmostem – místem nad Žantovem, v lokalitě „Pod skalou“ – hnízdiště s tradicí.

Vítejte!

Z blogu víte, že moje scházení se se slavíky má polohy dvě. Kdo by to nevěděl, pro něj dávám fotku.

Je to výhoda, být na tom takhle dvojrozměrně. Mohu slavíky nabízet lidem úplně všem. A musím říct, že to potřebují čím dál víc.

Nechci, vážení, před vánočními svátky vysílat signály – ksakru, když mluvím o signálech, na boleslavském rádiu Signál (dříve Jizera) mne budete moci uslyšet ještě před dnem nadělování. Budu tam s panem ředitelem programu upozorňovat na uvedení knížky Slavík z dubového lesa pro plechové město. K pořízení bude knížka pak v infocentru, až se domluvíme.

Křtít ji budeme v podzemních prostorách Starého města boleslavského, doprovodím nějakými obrázky a komentářem z výzkumu i práce na knize. Vše se tady objeví včas.

Kde jsem přestal?

Nechci vysílat signály poplašné, ale slavíci se z naší krajiny pakují! V závislosti na tom, jak jim mizí domovy. Ostatně paní šéfredaktorka Ptačího světa (viz obrázek) to tam opsala správně.

Co s tím budeme dělat?

Ptám se vás, přátel tohoto blogu. Abychom měli vůbec za pár let ještě našeho hrdinu trojrozměrně!

Dodatek: Nevytahoval bych se tady s odbornými texty, kde jsem autorem či častěji (zejména v zahraničí) spoluautorem. Ale doba je nyní taková. Když to neřeknu, ti klíčoví to vědět nebudou. (Kdybyste poslední větě nerozuměli, neřešte ji, nepatřila vám).

Tak hezký den.

Ten čas by odešel, jak opadalo listí.

Ptáčníci by scházeli z kopců upatlaní lepem, ale spokojení. Měli by nachytáno, do klecí i na talíř. Na svůj, i ten panský.

Dostalo se mi milého pozvání do muzea ve Vrchlabí, kde pořadatelé vychystali vpravdě skvostnou expozici – Ptáci a ptáčníci.

Jako člověk, který pro výzkum slavíků využívá jednu ze starých metod čižbařů, jsem měl promluvit na slavnostním zahájení. Poctěn a s velikou chutí jsem se do toho pustil, do obrátek vytáčen obrázky z vlastní „sklopkařiny“. A jak jsem se to už dávno naučil, a jak mi ta jejich výstava umocnila, na nic jsem v ten moment nečekal a v myšlenkách odletěl do půlky století. S číslem devatenáct. K boudám do půlky zakopaným, zakrytých jehličinou. Mezi foglaře, co řemeslo sakra ovládali. Dívám se jim na ruce, podávám červíky a úlovky zas tajně ale pouštím. Než se mnou zatočili po krkonošsku. Schytal jsem jich pár pěkných rohatinou.

Výstava v útulných prostorách byla putováním v čase až k současnosti. Vypovídala i o řemeslnosti chytačů, náčiní měli vychytané. Primitivní, oleštěné však zkušenostmi.

Mladý kolega Jakub výpravně pojal úvod, jako by snad sám z takové sorty lidí pocházel, zbytek výměru byl můj.

Zaujalo mne potom úplně nejvíc, jak krkonošští ptáčníci za slavíky scházeli do Polabí, ovšem tam je sedláci vyháněli svižněji, nežli četníci.

Zažít hrací strojek pro výuku v klecích pozavíraných ptáků, podle kterého se třeba špaček učil přidávat k vlastním docela jiné tóny, bylo vrcholem všeho. Takový šel pak mnohem lépe prodat. Jen ty sklopky byly dost pravěké. Tam jsem tedy vlastní pílí jednoznačně o kilometry dál! Po pravdě však – s jinými možnostmi.

V poště se mi sešly pozdravy z ornitologického Karvinska a upozornění znovu na polskou Varšavu. Není to poprvé, kdy tam přebývá slavík tmavý v rakytníkových lemech (ohřívaného) výstupu z podzemní dráhy.

Je prosím konec listopadu a ne jeden – dva slavíci tmaví tam od podzimu (říjen) přežívají! Dvě pěnice vlašské, jedna hnědokřídlá – co to je ksakru za zaopatřovací ústav?

Z předešlých let tam byl slavík uherský hlášen taky. Nyní nejmíň jeden je letošní, ostatní vidět není. Vlašská pěnice – jedna – právě tak.

Připravím k tomu komentář, tohle už začíná zavánět nějakou strategií! Jsou to pořád ještě zkrachovanci? A co bude s příchodem sněhu? Až zmizí bobule? Kdy se tam uprostřed města takhle při zemi ti ptáci vůbec objevují, hned po létě? To tam ještě plody nebudou. Odkud se nasčítají?

Druhou věcí je ohlas na knihu i s fotografií z odečítání. Nikdy jsem to takhle nezažil, nebyl jsem ničeho autorem, teď mám unikátní radost!

Dneska je pěvec v roli jiné. Vůbec mu nezávidím a možná, že bych si mohl stlouct nějaký ten transparent, zaplatit pódium a jít ho bránit. Aby, když už mu v týhle republice nechce moc nikdo pomáhat, nechali ho aspoň na pokoji a netahali ještě do politiky. Je na tom jinak, ne, že ne. Jeden je má posbírané ve skříni, druhý nahoře na štelářku, já ty své zlaté právě v Africe. Doufám.

Děkuji Vám za ohlas přes blog (pokud neuvádíte kontakty, musím takto). Přeji pěkné chvíle s knížkou.

Bylo to vskutku vydařené. I my jsme potěšeni. Město Sobotka jen dokazuje, že tam se kulturnosti stále daří. Nádherné chvíle!

Už jsme si, pro Vaši představu, vyměnili několik ohlasů mezi aktéry. Všichni dorazili do svých domovů, všechno je, jak má být.

Buďte blaženi, přátelé. Děkuji za první fotky i za dárky. Dík milé dámy z Boleslavi i dílně, co knížku vychystala.

Dám pak i nějakou fotku z akce, abychom to doprovodili barvami. Návštěvnost skvělá! Měl jsem trochu obavy, ale svěřil jsem úkoly lidem povolaným a podle toho to dopadlo. Děkuji též kmotrům, děkuji za pěkné věty. Děkuji vám, co jste přišli na Humprecht a chodíte i sem na blog.

Zase si v tom pochodím!

Skvělý nápad s tou vodou, nabíranou zas trochu jinak, jinde. Žehrovka (nedaleko je totiž rozvodí), Hadí studánka dole pod zámkem a Klenice. Paní Alenko – smekám! Dík i za prostory paní kastelánce.

Listí v košíku je přímo z dubového lesa, to už jsem tady asi psal.

Pokračovat budu zas zítra, to už budeme vědět víc.

Klidný večer všem.