Zaměřeno na slavíky

Představím čerstvou zajímavost.

A protože den už za chvíli skončí a nějakou šmouhu unese, začneme od konce. Od příšernosti.

Kdo tady čtete příběhy, připravte se, citlivější přijďte jindy.

Přínos pro vědu včetně analýzy se tu objeví zítra.

Tým, zkoumající slavíky především v zahraničí, potřebuje pro některé úkoly i ty české. V samých začátcích u Litoměřic v roce 2007 jednoho z prvních opatřil kroužkem a poznamenal k němu, že jde o staršího samečka. Pořídil k němu několik jiných pro sběr dat z oblasti a všechny zas pustil, aby hnízdili. Byl druhý květnový den. Nedaleko menší řeka sytila velkou a kolem nich všude slavičí zpěv.

Neví se dál už, jak zbylí dopadli, o jednom ale víme. Vedoucí týmu, co slavíka okroužkoval, to poslal dnes na monitor. Slavíci dodnes tam jistě hnízdí, Labe i Ohře jsou jejich řekami. Jeden odtud v roce 2010 odletěl ale naposledy. Zjara se hnízdiště muselo už obejít bez něj.

S cestami nemíval problém, pěkných pár jich už absolvoval.

I toho léta na konci prázdnin hned jak vyměnil peří, vyletěl do noci a zamířil k jihozápadu. Vyhnul se Alpám a letěl k moři. Se značnou oblibou využívají tihle mazáci velikých jezer po straně velehor i dál pak po cestě poloostrovem až k úžině. Směřují podél řek stékajících po směru tahu, až dorazí k pobřeží. Někteří hned přes vodu, jiní podél v přibližném směru co nejvýhodnějším.

V ústí řeky Rio Guadalete u města Puerto de Santa Maríja v regionu Cádiz byl starý zpěvák z Českého Středohoří 8. října zabit. Zastřelen. Protože Středomoří ještě místy takové je. 2216 kilometrů po startu vzdušnou čarou.

Pak ho tam někde ležícího asi někdo našel a podle kroužku ohlásil. Nevěděl, že jde o slavíka.

I pro tyto strašnosti ptáky kroužkujeme. A dobře vím, když potkávám v dubnu ty životem otřískané zpěváky v mých kopřivách, že bych jim měl nejspíš pogratulovat. Za statečnost. Sotva bych to před křovím domumlal, už bych se obával o to následující. Jestli pro ně ještě zbylo.

Když vám dá bádání ochutnat záhady všelijaké, už s tím nepřestanete.

Jsme moderátory těch jejich krajin, ochránci – pokud to někoho nepopuzuje.

Jsme těmi, kteří pochopili smysl a význam přírody jako nezměrné podpůrkyně i našich životů. A v mém případě i s těmi slavíky.

Ano, ty už zanedlouho rozhýbou slavíky v zimovišti. A ptáci poslechnou, jak poslechli ti starší před rokem a jak měli i ti dávno před nimi. Nehledejme v tom žádné velké zázraky, ten diktát je jasný.

Použijme úvodní informaci k tomu, abychom si řekli důležité – k slavíkům v tom jejich roce přichází změna. Jedna z důležitých. Jsou stěhovaví, pobytem na jihu a musí domů rozmnožit se.

Hned toho využiji a připomenu, na co se lidé často ptají – kde jsou ti ptáci vlastně doma? Jasně že v našich kopřivách! K nim letí v naději, že jim zas ochrání hnízda, ale pozor! Napadá mne u bílých čápů, jak tam pak odpovědět, když se už dneska ví, že někteří se nevrací do Evropy a třetím rokem života hnízdí klidně po Africe. Tak tam to bude složité. A na tom vidíte, jak nesnadno v přírodě stanout nejchytřejším!

Slavíci spěchají na jaře víc, než na podzim pryč. Zase ty hormony! Rozmnožovací ústrojí sílí a chystá bouři, dobře ví proč. Jakmile samečkové obsadí revíry a rozkoukají se (chviličku mají, samičky domů nespěchají), začnou zpívat. A pak už v tom budem i my. Začal pro nás nedlouhý Slavičí rok Česka!

Naštěstí tam vůbec ještě nejsme, připravme se ale.

A vy, co si za králem pěvců vyrazíte a budete se chtít podělit, dejte vědět. Sem, nebo ke mně. Kdo bude potřebovat radu, udělejte to samé. Nemějte pocit, že zdržujete. Mnozí tím začínáte v telefonu a já musím ujišťovat, že to tak u mne nechodí. Jsem tu pro ně, pro krajinu i pro vás. Koleje vedlejší na tomto nádraží nehledejte. Ty naše jsou báječně oblýskané.

Zase ten vlasec!

Ptáci ho nevidí, omotávka je pevná až křídlo amputuje, nepřijde-li pomoc včas. Tady nepřišla a kachna se chytit nedá. Potápí se, prchá, ukrývá pod větvemi. Bojí se o zbytek života.

Zůstane na řece dokud to půjde. Neodletí.

Potápět jí jde, ryby naloví. Až se namotá za krk, už si nezaloví.

Mám rád cesty kolem Jizery. I ty zimní. Nemám k tomu už čas, ale jednou to stihnout prostě chci. Baví mě ledňáčci, ale když se chytí jikavec, nádhery je taky dost.

U nás je tady moc nevidíme, museli bychom do lesů kde jsou bukvice. Na krmítku ho uvidíte vzácně.

Komu by přišla nápadnost s pěnkavou, jikavec je příbuzným. Ve svatebním šatě bude mít hlavu černou.To už ovšem bude kolem něho svěží březový háj evropského severu.

Umění dívat se, dovednost k nezaplacení. Postará se nám o zábavu v obrazárnách kamenných i těch zdmi neohraničených. Pod oblohou. A v nich – tedy v přírodě zůstaneme, přestože bych mohl dopsat třeba i umění kovářské. I tam se to musí.

Tak hned třeba před kovárnou je houští z ostružníku propletené kopřivami.

Lidé jej míjí bez povšimnutí, příroda je nezajímá. Nemají čas. My kolem blogu jsme jiní. V přírodě ožíváme, baví nás. Pro nás je ta fotka.

Neukáže na dálku dva střízlíky, kteří tím trním prolézají už hezkou chvíli a zotavují tělo po noci. Je tu co strčit do zobáku. Poskakují všemi kouty, jsou specialisté, takže dostanou hlavně tam, kam jiní nevlezou, kam se neprotáhnou. Z toho jsou živi, z této výhody.

Čtrnáct polních vrabců, kteří sem vletěli před krahujcem, si shání potravu jinak. Nepotřebují být drobní. Rozkladité plevely v dlažbě dozrály a tak jako každý rok touto dobou už si je obírají. Dřív si jich nevšímali, vše má svůj čas.

Až bude léto, kolem ostružníku rozkvetou slunečnice. Sýkory je vysadily z nepozornosti, jak si nosily od krmítka. I ony chtějí mít k nasycení klid, proto sem chodí.

Kdybychom si dali práci a neprostupný bochník prohlédli pořádně, najdeme života k neuvěření. Co vše se tam skrývá.

Je tohle povídání obyčejné jako to houští. Obyčejné jako krajina, kterou společně máme. Pokud si ohmatáme dovednost najít v ní pro oči zábavu a hlavě k poučení, vystačíme s tím i po cestách Mladoboleslavskem. Přetíženým, často přehlíženým a podceňovaným. Až si kladu otázku, kterou dostávali žáci před lety k řešení: „Kam byste pozvali přátele za zajímavostmi?“ Já bych je vzal sem k roští a upozornil, že tady je všechno o naší krajině. Že víc nemáme a kolikrát, že není ani toho! Tak ať se dívají, že právě sem za nimi poznání přijde.

Pro jemnější splynutí bych každému strčil pod jazyk po líci složený lístek kopřivy k rozžvýkání. Pro chuť i k povzbuzení. A oni by se dívali, připisovali objev za objevem, poznávali.

Takto jsem objevil slavičí pelichání!

Nikdo to nevěděl a nikam nenapsal jinému k navázání. Tak jsem si to musel objevit sám. K velkému překvapení tehdy. A jen co jsem zaplazil do trnitých dómů, žasnul jsem podruhé. Co za tajemný svět? Jenom sám pro sebe a pro slavíky. Bezpečný, úživný, neskutečný! Jen bělavé tečky ptačího trusu, poobtiskané v šustivé hrabance a syré hlíně světlin dotvrzovaly, že tady slavíci pro nabírání sil k náročné výměně peří před odletem jsou správně.

Bez mačety v pravé ruce bych nazpět nikdy nevylezl, nevrátil se na normální svět.

Odstoupil jsem tehdy přes cestu do pole, kde na mne zasvítil barevný kámen.

Pohlížel nazpět k ostružiní, kam slavík z mé dlaně zapadnul a do země vplynul. Vydloubnul jsem ten achátek z hlíny, nasliněním rozzářil před vložením do kapsy. A oddal se hrdosti přicházející. Hrdosti na sebe. Jak se mi začíná vést krajině rozumět. Věcem i událostem úplně přehlíženým v té tiché výpovědi.

Rozběhl se krátký měsíc roku a my bychom měli v přírodě zpozornět.

Mezi opeřenci už to totiž začalo. Nejen místní, ale i přihlášení k pobytu jen na určitý čas, v mnohém z těl už hormony startují.

Zahradní hrdličky kolem krmítek už namlouvání propadly docela a ani nadpis se jich úplně netýká. Jsou slyšet. Když ovšem vidím před domem vrabce úpolníky, pro ně už nápis platí. On ji nespouští z očí, je velmi pozorný, kam se mu pohne, tam jí je v patách. Baví je vztah, poznat to bezpečně i přes studenou okenní tabulku.

Zatím jen opravdu tichým hláskem se z modřínu ozývá modřinka. Ne kvůli mně za kovadlinou, kvůli ní. Té, co mu imponuje o větev výš. On modřejší, ona temná.

A pak tu jsou kosové. Mohlo by se zdát, když jich je tolik, že pořád zimují. Chyba lávky! Dobře o sobě vědí a hlavy už plné plánů. Až by to jednoho překvapilo, že nezuří tolik oni jako spíš ony. Jedna druhou žene, dokud v dálce nezmizí. Tam už to taky startuje.

U vrabců domácích je v zimním hejnku zájem taky poznat. Třeba pod okapem, když se k poledni sprchují a pak osouší v koruně vistárie. I v nich to začíná hořet.

Když byste zašli do lesa, bude to podobně. Zkuste se do toho letos víc pustit a začněte s ptáky hned od začátku. Zažijete všechnu tu radost s nimi. Stejně tak s hlasy a stejně se zpěvníky. Nejvíc se naučí ten, kdo si je bude přibírat postupně. Tak jak se budou objevovat. Za rok za dva, budete se orientovat dobře ve všech typech prostředí. A kdo má hudební sluch, ocení v závěru sezóny – tedy na konci jara opravdu košatý seznam. Písničku zpěvného drozda, flétnové volání žluvy či lahodné tóny sedmihláska. Toužení pěnic, kaskády pěnkav i výčitky zlatavých strnadů okolo cest „Kéž by si sedláčku, kéž by si chcíííp!“. Barvitost projevu konopky v jalovci za zídkou hřbitova i snadno zapamatovatelný nápěv drobného budníčka „Cilp-calp„. A pro opravdové fajnšmekry bych doporučil najít si po lesích mladičké výsadby se zrcátky holin a poslechnout si tam úchvatný zpěv skřivana lesního. On i ten v brázdách výborně umí, ale tohle je zážitek hodný slavíka! Jo a taky za slavíky si vyšlápněte, abych ten oslí můstek zhodnotil. Kdo byste si nebyl v noci jistý, nahrajte ho a pošlete třeba tady přes blog. Někteří, co tak učinili dřív, nestačili pak koukat, koho to měli nakonec před sebou.

Až budete zběhlí v určování, otestujte se pořádně. Vyrazte za rozbřesku k rybníku a podněty nejspíš nepoberete. Chce to ale až v květnu, kdy jsou rákosiny konečně kompletní. Jde o prostředí s největší hustotou ptactva a podle toho to vypadá. A vraťte se ještě večer na doučování, vyplatí se to.

Připravujte se radši už teď a příležitost si nenechte ujít. Pochopíte při tom onu rozměrnou nádheru ornitologie.

Opojení, které vracelo k rybníkům, do lesů i k horám, do sadů i lidských zástaveb, do polí i mokřadů, k řekám i úhorům významná jména kolegyň a kolegů dávno odešlých, i nadšence méně známé. V obdivu ale do jednoho.

Tato fotka od Kryštofa je z kolekce, na kterou se vždy ptáte. Napíšu to sem radši tedy hned. Jde o zářez Malé Mohelky – bystřiny skorců, stékající z krajiny Podještědí. Článek z cesty se jmenoval Cesta na sever a vyšel v tamním zpravodaji.

Už víte, proč spousta ledňáčků (mladí ptáci) odlétá na zimu do Středomoří?

Svými návraty jsou pojistkou pro revíry, které zůstaly zjara neobsazeny. Neobsazeny proto, že staří rybaříci zimu nezvládli a nepřežili.

Způsobů jak přijít o život je víc. Od zabití o sklo jež se zrcadlí, uhynutí hladem a vysílením, ulovením krahujcem či sovou – až po utopení pod ledem, jak patrno na obrázku z Německa.

Zdroj: BR.DE/OD BAYERISCHER RUNDFUNK

Slavík obecný a slavík tmavý jsou si podobní.

Když půjde většina z vás krajinou a slavíka nějakého uvidí, jen sotva rozhodne, který to byl. Když už se ozve (raději zpěvem, než hlasem varovným či vábením), jsme doma. Po zpěvu bychom ho poznat měli.

Občas někde můžete přečíst, že je lze odlišit i podle prostředí. V Česku tomu nevěřte! Obecného můžete zjistit na výletu za potravou v podmáčené vrbině a tmavého naopak v křovitém lemu bažantnice, kde vlhko vůbec není.

Tak co je od sebe odlišuje, když jsem to v titulku napsal?

Místo přezimování! To je opravdu k podivení.

Pro obecného platí docela jiná Afrika, než pro tmavého! A pochopitelně pak i absolvované kilometry. Benin – Niger – Nigérie. Tento trojúhelník si troufám (i bez přímých důkazů) označit za zimoviště ptáků z Česka. Nebude dlouho trvat a důkazy se objeví.

Pro tmavého platí čtverec v prostoru Zimbabwe – Mosambik – Zambie – Malawi. Tedy jih kontinentu. Vztaženo k severským populacím, když u nás téměř chybí. Severské přes nás alespoň táhnou.

Od vzdálenosti zimoviště se odvíjí i čas příletu. Obecný přilétá v půli dubna, tmavý začátkem května. Druhy se mezi sebou kříží. Už slyším přemýšlivé z vás, jak hledají odpověď na místo přezimování hybridních potomků. Nevíme to.

Modráček středoevropský a modráček tundrový jsou si též podobní. Prostředím ne, ani vizáží. Ve zpěvu bychom rozdíly našlli, i když oba jsou i zdatnými imitátory.

Středoevropskou subspecii zastihneme kolem rybníků, odtokových kanálů, na výsypkách popílku v onom specifickém prostředí, v mokřadech. Populace zaznamenala před koncem století úžasný vzestup a stavy drží. Tito modráčči odlétají na zimu na jih Evropy, někteří Středozemní moře přeletí na druhý břeh.

Tundrový poddruh u nás lze uvidět pouze v Krkonoších na Úpské rašelině a Pančavě, tedy v prostředí horských rašelinišť. I u modráčků se dnes hovoří o vzájemném křížení. Krkonošský odtajnil zimoviště teprve nedávno, rozprostírají se v Indii. I modráčci tedy mají cestu každý jinou, jinak dlouhou. Není to zajímavé?

A stejně tedy i u nich dochází k rozdílům v návratu na hnízdiště. Nížinný se objevuje už v půlce března, horský v květnu.

Tak, a z poslední věty údaj podstatný – už tedy zanedlouho bychom se mohli dočkat prvních slavíků modráčků! Těch středoevropských a jak jsem jim zalichotil jednou před mikrofonem – nejotužilejších.

Ještě udělám, že tady připomenu kompletní slavičí kvarteto na obrázcích.

Dávám úryvek z práce Jirky Waldhausera.

Je pro mne milé, když výkaz návštěv blogu takhle vystoupá. Že byste cítili jaro?

Doufám, že neznudím, když se začtete v období slavičího klidu zas do kněžmostské historie. Přišla konečně zpráva k nálezům z doby laténské.

Řekneme si víc.

Je v ní jeden velmi zajímavý moment, kéž by se někdy naplnil! I odborníci by asi chtěli, je to z toho cítit.

Kdo ví, co se tady, když Kněžmostka ještě byla nárazově divokou dělo.

Zvláštní místo, ta zahrada s kovárnou. Oslím můstkem se tak dostávám k poznání, že bych měl jít dolů zapálit.

Přijďte, kdo najdete chuť. A ten název nahoře, ten si vezměte na cestu týdnem – tím vaším. Ať vyjde podle představ, pokud možno.

Pro vás, kteří s námi chodíte i pro ty, co by zatím jen chtěli a shání sobotní čas, nabízím šest obrázků.

Jsou z předloňska a loňska návdavkem, už jsme akce uvedli v čase.

Zatím na většině vycházek se nám podařilo chytit slavíka. I pod Babou v roce 2015 to vyšlo. Dáma v brýlích dokonce za slavíkem přijela z Prahy, kdy volila mezi moravskou Lednicí a Studénkou. Rozhodla dobře. Jaké pocity si z prvního setkání s králem pěvců odvezla, tušíte.

Velmi stojíme o dětské účastníky. Však je na ně také ze strany zastřešující ČSO pamatováno odměnami. Nemluvím o dárcích proto, že by děti přišly pro ně, jsou bonusem. Je-li téma vyloženo poutavě, jediné nechce stát opodál.

Mnozí vidí slavíka poprvé právě na naší akci.

Zato pro mne je to na ruce už nevím kolikátý.

Pěnice černohlavá a možnost pro děti si ji pohladit. Dopřál bych jim to i v případě, že by to bylo zakázané, nebo bych poznávací vycházky zrušil. Kontakt těch, kteří chtějí, je podle mého nesmírně důležitý.

Mnichovo Hradiště – Dolce 2016

Někdy odchyt opravdu překvapí.

Kdo ví, jak bude letos při VPZ v Slavičím háji.

… a kos k nám před dílnu chodí pořád.