Učit se dívat

1 komentář u textu s názvem Učit se dívat
Umění dívat se, dovednost k nezaplacení. Postará se nám o zábavu v obrazárnách kamenných i těch zdmi neohraničených. Pod oblohou. A v nich – tedy v přírodě zůstaneme, přestože bych mohl dopsat třeba i umění kovářské. I tam se to musí.
Tak hned třeba před kovárnou je houští z ostružníku propletené kopřivami.
Lidé jej míjí bez povšimnutí, příroda je nezajímá. Nemají čas. My kolem blogu jsme jiní. V přírodě ožíváme, baví nás. Pro nás je ta fotka.
Neukáže na dálku dva střízlíky, kteří tím trním prolézají už hezkou chvíli a zotavují tělo po noci. Je tu co strčit do zobáku. Poskakují všemi kouty, jsou specialisté, takže dostanou hlavně tam, kam jiní nevlezou, kam se neprotáhnou. Z toho jsou živi, z této výhody.
Čtrnáct polních vrabců, kteří sem vletěli před krahujcem, si shání potravu jinak. Nepotřebují být drobní. Rozkladité plevely v dlažbě dozrály a tak jako každý rok touto dobou už si je obírají. Dřív si jich nevšímali, vše má svůj čas.
Až bude léto, kolem ostružníku rozkvetou slunečnice. Sýkory je vysadily z nepozornosti, jak si nosily od krmítka. I ony chtějí mít k nasycení klid, proto sem chodí.
Kdybychom si dali práci a neprostupný bochník prohlédli pořádně, najdeme života k neuvěření. Co vše se tam skrývá.
Je tohle povídání obyčejné jako to houští. Obyčejné jako krajina, kterou společně máme. Pokud si ohmatáme dovednost najít v ní pro oči zábavu a hlavě k poučení, vystačíme s tím i po cestách Mladoboleslavskem. Přetíženým, často přehlíženým a podceňovaným. Až si kladu otázku, kterou dostávali žáci před lety k řešení: „Kam byste pozvali přátele za zajímavostmi?“ Já bych je vzal sem k roští a upozornil, že tady je všechno o naší krajině. Že víc nemáme a kolikrát, že není ani toho! Tak ať se dívají, že právě sem za nimi poznání přijde.
Pro jemnější splynutí bych každému strčil pod jazyk po líci složený lístek kopřivy k rozžvýkání. Pro chuť i k povzbuzení. A oni by se dívali, připisovali objev za objevem, poznávali.
Takto jsem objevil slavičí pelichání!
Nikdo to nevěděl a nikam nenapsal jinému k navázání. Tak jsem si to musel objevit sám. K velkému překvapení tehdy. A jen co jsem zaplazil do trnitých dómů, žasnul jsem podruhé. Co za tajemný svět? Jenom sám pro sebe a pro slavíky. Bezpečný, úživný, neskutečný! Jen bělavé tečky ptačího trusu, poobtiskané v šustivé hrabance a syré hlíně světlin dotvrzovaly, že tady slavíci pro nabírání sil k náročné výměně peří před odletem jsou správně.
Bez mačety v pravé ruce bych nazpět nikdy nevylezl, nevrátil se na normální svět.
Odstoupil jsem tehdy přes cestu do pole, kde na mne zasvítil barevný kámen.
Pohlížel nazpět k ostružiní, kam slavík z mé dlaně zapadnul a do země vplynul. Vydloubnul jsem ten achátek z hlíny, nasliněním rozzářil před vložením do kapsy. A oddal se hrdosti přicházející. Hrdosti na sebe. Jak se mi začíná vést krajině rozumět. Věcem i událostem úplně přehlíženým v té tiché výpovědi.

Jedna odpověď na “Učit se dívat”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *