Rozběhl se krátký měsíc roku a my bychom měli v přírodě zpozornět.
Mezi opeřenci už to totiž začalo. Nejen místní, ale i přihlášení k pobytu jen na určitý čas, v mnohém z těl už hormony startují.
Zahradní hrdličky kolem krmítek už namlouvání propadly docela a ani nadpis se jich úplně netýká. Jsou slyšet. Když ovšem vidím před domem vrabce úpolníky, pro ně už nápis platí. On ji nespouští z očí, je velmi pozorný, kam se mu pohne, tam jí je v patách. Baví je vztah, poznat to bezpečně i přes studenou okenní tabulku.
Zatím jen opravdu tichým hláskem se z modřínu ozývá modřinka. Ne kvůli mně za kovadlinou, kvůli ní. Té, co mu imponuje o větev výš. On modřejší, ona temná.
A pak tu jsou kosové. Mohlo by se zdát, když jich je tolik, že pořád zimují. Chyba lávky! Dobře o sobě vědí a hlavy už plné plánů. Až by to jednoho překvapilo, že nezuří tolik oni jako spíš ony. Jedna druhou žene, dokud v dálce nezmizí. Tam už to taky startuje.
U vrabců domácích je v zimním hejnku zájem taky poznat. Třeba pod okapem, když se k poledni sprchují a pak osouší v koruně vistárie. I v nich to začíná hořet.
Když byste zašli do lesa, bude to podobně. Zkuste se do toho letos víc pustit a začněte s ptáky hned od začátku. Zažijete všechnu tu radost s nimi. Stejně tak s hlasy a stejně se zpěvníky. Nejvíc se naučí ten, kdo si je bude přibírat postupně. Tak jak se budou objevovat. Za rok za dva, budete se orientovat dobře ve všech typech prostředí. A kdo má hudební sluch, ocení v závěru sezóny – tedy na konci jara opravdu košatý seznam. Písničku zpěvného drozda, flétnové volání žluvy či lahodné tóny sedmihláska. Toužení pěnic, kaskády pěnkav i výčitky zlatavých strnadů okolo cest „Kéž by si sedláčku, kéž by si chcíííp!“. Barvitost projevu konopky v jalovci za zídkou hřbitova i snadno zapamatovatelný nápěv drobného budníčka „Cilp-calp„. A pro opravdové fajnšmekry bych doporučil najít si po lesích mladičké výsadby se zrcátky holin a poslechnout si tam úchvatný zpěv skřivana lesního. On i ten v brázdách výborně umí, ale tohle je zážitek hodný slavíka! Jo a taky za slavíky si vyšlápněte, abych ten oslí můstek zhodnotil. Kdo byste si nebyl v noci jistý, nahrajte ho a pošlete třeba tady přes blog. Někteří, co tak učinili dřív, nestačili pak koukat, koho to měli nakonec před sebou.
Až budete zběhlí v určování, otestujte se pořádně. Vyrazte za rozbřesku k rybníku a podněty nejspíš nepoberete. Chce to ale až v květnu, kdy jsou rákosiny konečně kompletní. Jde o prostředí s největší hustotou ptactva a podle toho to vypadá. A vraťte se ještě večer na doučování, vyplatí se to.
Připravujte se radši už teď a příležitost si nenechte ujít. Pochopíte při tom onu rozměrnou nádheru ornitologie.
Opojení, které vracelo k rybníkům, do lesů i k horám, do sadů i lidských zástaveb, do polí i mokřadů, k řekám i úhorům významná jména kolegyň a kolegů dávno odešlých, i nadšence méně známé. V obdivu ale do jednoho.
Tato fotka od Kryštofa je z kolekce, na kterou se vždy ptáte. Napíšu to sem radši tedy hned. Jde o zářez Malé Mohelky – bystřiny skorců, stékající z krajiny Podještědí. Článek z cesty se jmenoval Cesta na sever a vyšel v tamním zpravodaji.
Koridorem táhnou na jaře k horám sluky podobně, jako údolím sousedním, které vyryla Zábrdka. A ještě mírně pak stranou a ocitnete se v rozlehlém vojenském újezdu se stopami zaniklých vesnic v blízkosti Ralska. Dnes krajiny vlků.
Velmi bych doporučoval tuto přehlíženou krajinu procestovat a nejspíš pak dáte za pravdu starému Básníkovi kraje profesoru Brožovi, který po (za trest) přeřazení na školu v Osečné o této krajině, jež poctivě prochodil nakonec prohlásil: „Když Bůh krásu rozdával, tady se zastavil“.
