Zaměřeno na slavíky

Březen se opřel do bříz, včera jsem to viděl prvně v životě. Potřebovali jsme začistit pilkou jen malou větev, co překážela a z rány stékala míza tak živě, že jsem tomu nemohl uvěřit. Chytali jsme ji do plastového kyblíku, elixír života.

Březen je pod vrcholem. Přijde duben.

Nabízím výhled.

Nezapomínejme, že rekord v příletu se už dostal do magického prostoru první dekády. Ano, desátého je rekord současný. Mohou slavíci opravdu přiletět takhle brzy, nepřekvapilo by mne to. Budu to zkoušet a kdo budete chtít, přistupujte sem, abyste byli v obraze. Kdyby padnul, nějak to oslavíme.

Nemám ale dobrou zprávu z mapy hnízdišť a říct ji musím. Je šílená. Na sukoradské jezero se řítí pohroma v podobě silničního obchvatu od plechového města. Zanikne místo nejspíš celé.

Nádherný kout, několikapárové hnízdiště, vodní hladina – já nevím. Jasně, někudy to naplánovat musí, já nejsem ale specialistou na dopravní problematiku, já jsem specialistou na krajinu domova a ta dostává přes držku na Mladoboleslavsku každoročně a poctivě! Jestli to místo fakt zmizí, budu mít v sobě šrám. Nikoho, věřte, že nikoho to nezajímá, toto nikdo nehlídá. Jak se biodiverzita propadá. O čem budou chtít za pár let vydávat všechny ty sponzorované letáky?

Plácky, které přežijí, navštívit stihnu. A budu hlídat už zhruba od pátého. Na přeskáčku, všechny současně nemůžu, to by mne musel někdo sponzorovat, abych mohl zavřít dílnu. V režimu tradičním si to usponzoruji sám.

Nikdy jste to nezažili, to vyčkávání. Jezdíte po místech, všude ticho. Říkáte si, že příště už si tak drahý monitoring nesmíte dovolit a stejně to naplánujete. To už ten čas sám má v sobě magnetičnost. Říkám si, když už to dělám takových let, byla by hloupost vysadit. Jak prvního objevím, nabere mne to, jak draka vítr. Závislost mne ovládne a rozpohybuje. Zase jí podlehnu.

Pak přijde v konci měsíce naše společná vycházka za zpěvem a květen už je slavičí natvrdo.

Ještě tam nejsme, ještě se můžeme báječně těšit.

A ještě náplast na tu smutnou zprávu.

Takhle vítá nedaleká slať vracející se modráčky. V tichosti i eleganci. V čistotě a silou.

A má vody zas!

Když jsem tam byl, do bot mi nateklo. Je to veliká učebnice přírodní moudrosti. Tam pochopíte věcí!

Co už teď tam je života! Abych byl co nejspravedlivější, teď patří obojživelníkům. Skokani hnědí sem míří až od kněžmostského Hrádku poté, co překonali asfalt silnice. Ti šťastnější. Pak už je cesta pro jejich veliký úkol volná.

Jednou jsem takhle líčil na modráčka a odkryju připlavené poleno. Našel jsem čolka. Jindy jsem je tu zatím neviděl, pobývám tu jen zjara. Čas se mi nedostává. Ale vyjednal jsem tomu území, že zůstane dál. Domluvili jsme se na tom. To má pro mne obrovskou cenu! Myslel jsem, že veškerý čas namířím už na Dolnobousovsko. Ale když sem člověk přijde, přistihne se, jak lže sám sobě. Nejde odejít docela.

Kdo by měl zájem si uvědomit, jak ten čas letí, tady máte inspiraci.

1983 – Dolní Bousov. Soutok Klenice a Trnického potoka. Z odchytu pěnkavovitých (jsou tam dva).

A takhle se chytá dnes.

2016 – říční niva Prosny. Z odchytu slavíka tmavého (není tam zatím žádný).

Třicet čtyři let jsem utratil v ornitologické specializaci, za pár dnů začne další můj slavičí rok.

Včera jsem potkal specialistu na keltskou problematiku, dnes již opravdu starého muže a položil si otázku – co nám to dává? Že tvrdneme nad jedním tématem a nehledáme kolem. Jestli je ze mne na besedách podobný dojem jako z toho vyhraněného Jirky, můžu být rád. Proč jsme neodešli k výzvám jiným? A dá se něco vůbec v těch starých ještě najít? Kdybych se věnoval jednou ledňáčkům (nic proti nim), jindy šedým lejskům a pak třeba čápům, co bych za ten podělený čas objevil? Moc by toho nebylo. Dobře se totiž znám. Jsem pomalý. Potřebuji od signálů k posunutí, aby mne ťukly spíš dvakrát. Jsem konzervativní, chtěl bych po věrném autu, abychom spolu mohli být co nejdéle. Chtěl bych po přátelství, aby bylo pevné i za časů méně radostných, chtěl bych po systému, aby mne nechal žít v tomhle tom klidu a neotravoval příliš. Chtěl bych mít čas pro život v radosti.

Z výzkumu neodejdu, budu s ním i v roce osmnáct, když to půjde. Proč mne to neunavilo, neotrávilo dosud? Proč se mne na konci března už zase zmocňuje „tahový neklid“, probouzím se hluboko před ránem, vyhlížím do tmy a chtěl bych je uslyšet. Nejen ty drozdy, co spěchají nad kovárnou kamsi domů už teď, já bych chtěl vědět, kde jsou mí slavíci. Mohu to tušit? Ano, když jsem tím specialistou, k odpovědi bych se měl postavit čelem. Jako včera ten archeolog, když se ho lidi ptali.

Pojďte si se mnou takové vyhlížení vyzkoušet a buďte mi pomocníky.

Co k tomu potřebujeme? Otázka sice nastavena, jak někde v pořadu o vaření – ostatně, už jsem taky přemýšlel, kdyby se mne někde zeptali, co jako vařím, co bych jim odpověděl. Lhát by mi nešlo a tak bych líčil, jak báječně zvládám rozklepnout tři vajíčka a v enormním sn(m)ažení se je pokouším nepřipálit.

Co k těm slavíkům potřebujeme?

Především bude dobré projít Knihu návratů, kterou tu mám. Tam se dozvíme o rekordech i hlavních vlnách příletů. Pak vezmeme výsledky kroužkování, mám jeden. Ne, není to směšné, musí nám stačit k dohlédutí, kde v čase slavíci jsou. Na které ze zastávek. Posvícení inu není každý den! Pravda, mohu se podívat do staničního archivu a najít zbylé, je jich – ne víc, než prstů na rukách. Divíte se, za ty roky? Slavíci svá tajemství drží. Pak je dobré sledovat vývoj počasí nad střední Evropou a ostatní časné druhy, jak aktuálně přilétají. Pak se jít podívat, jestli vám hnízdiště nezničili a budete mít kde čekat. Pak si vzít vábničku, za límec foťák, naději a kapesník pro slzy dojetí. Vyjednat doma volno, jako že nic v dílně neposunete, očima uprosit ručičku nafty, aby se držela pokud možno statečně a vyrazit. Lidé vás kolem křoví zase už poznávají, zpomalují své jízdy a kynou. Vy se pak znovu ladíte do stavu soustředění, abyste nepřeslechli, kdyby…

A ono nic! Je brzy. Krajina vás ale nechce nechat odejít nespokojeného. Tahá za rukáv a předvádí, co právě má. Vy ji v tom nenecháte, jak nebylo nikdy, a jdete přivonět. Opřít o pilíř stromu, co v křížení cest postává takových let. Ví na vás, vy na něj, dotknout se musíte. Co to je za stav? Kdy myšlení povadá, ruce se propojují s podivnem uvnitř té hmoty. Je to vůbec hmota? Co si to dovoluji. Vždyť právě pumpuje po míze do koruny a Život jde nahmatat! Tak jaký pilíř, Pavle?

Mohl bych procházkou po citech dál, tady to zarazím. Krásně to stačí.

Tak k čemu mi to je? Jak stojí v názvu. I k tomuto. K ujišťování, že se víc a víc učím. Dívat. Obdivovat. Naslouchat a předpokládat. Dočkávat se, protože znale už vím, kterou cestičkou před která vrátka přijít.

Prvním motýlem budované naučné stezky je jarní píďalka brzec Alsophila aescularia.

A už to bude přibývat.

Dnes byly očištěny mezníky, takhle vypadají.

A upraveno místu budoucí lavičky.

Byl krásný den a všechno se kolem radovalo. Je obdivuhodné, jak bylinné patro v olšině spěchá. Sněženky už odkvetly, kdo to nestihl, musí zas až za rok.

Aktuálně se do míst rozmnožení stěhují tito krasavci. Je obdivuhodné, jak se po zimě probudí do takovéto kondice.

Dnes odpoledne jsme přivítali knížku Jirky Waldhausera o regionální archeologii. Že to bude mimořádné jsem tušil, že to bude až takové, toho jsem nedohlédl!

Už kdysi jsem si říkal, známe se dlouho, popularizovat vědu, jak to dělá on, že bych se chtěl naučit. Že na to mám. Je ode mne o dost starší, má víc zkušeností, ale snažím se jít vedle něj. Dnes jsem si to zase mohl porovnat.

Jenže, co si Jirka dovolí, na to ještě nemám! Už jsem i pochopil, proč mi říkal včera do telefonu, ať si pro žádnou knížku nejezdím. Je s ní nespokojen, i když akty byly nahrazeny vykopávkami.

Bylo to na něm znát. V kapse třímal Sparty, řekl hned po uvedení, že nás vítá na besedě, kdy mizernější nikdo z nás určitě nezažil. Věřil jsem mu, že půjde o něco mimořádného. Pár procházek historií jsem s tím matadorem už zažil, ani se to tu napsat nedá, třeba křest knihy na Valečově. Nikdo by to neuvěřil. O Beltainu jsme do poslední chvíle sháněli nějakou slámu. To taky bylo!

Dneska prohlásil někdy v půli, že knížku nikomu nedoporučuje, že je hrozná. Posluchači s nachystanými peněženkami se po sobě lekavě podívali. Nejhorší, že to myslel vážně. Přesto pak podepisoval a pro mne vytáhl jednu z pod stolu z igelitky. Říkal, ať si věnování přečtu až doma. Tak jsem ho teď četl. Prapotomci se jednou budou divit, co pan doktor dokázal urodit.

Do debaty zařadil vložku o nálezech u nás v Kněžmostu, přesto že to je mimo oblast diskuse. Pak vytáhl keltské střepy, které mi konečně vrátil, text že vyjde v červnu, ať se přihlásím. Střepů bylo pět, kolik jich nedodal, uvádět nebudu. Je to daň za probádání a ukotvení v letopočtu. Ani jsem se ho po ostatních neptal. Pět musí stačit. Ještě vykopeme, až postoupíme dál. Dal je kolovat mezi lidi, ale vrátily se všechny. Každý se mohl dotknout. Je ale pravda, že se mne zeptal se slovy, že to nikdo moc nechce takhle z ruky dávat, když ještě není opublikováno. Já s tím ale problém nemám, ať si každý sáhne a dotkne se těch staletí. Pazourkové čepele jsou vřazeny 10 000 let před letopočet. Není to síla? Teď se jich po těch šikovných lidech dotýkám já. Co k tomu dodat.

Na křtu bylo přes všechny příběhy a legrácky kolem k poslechu hodně. Krásná exkurze po krajině. Ví toho strašně moc a účastnil se spousty hledání. Mluvil o slunečním paprsku v keltské svatyni o slunovratu, jak tam ke kameni na den přesně přijde. Paprsek. A rozsvítí jej. Pozoruhodné.

K současnosti je příkrý a je to v projevu znát. Objekty pro kritiku máme mnohé společné.

Někdy jsme se od tématu oddálili k nakynutí tajemna, ale cestu zpět jsme pokaždé našli. A chodilo se zdejší krajinou. Užili jsme i mystifikace s horou Řípem a zdejší krajinou, nálada pozoruhodná.

Knihovna byla naplněna a to je pro pořadatele vždy radost. Většina lidí se stejně už zná, jsou to tací, které domovina zajímá. Mnozí opravdu úspěšní. Je to vždy opravdu fajn společenská událost a člověk je rád, že něco takového ještě žije.

A ještě autor s obrázkem k diskusi.

(Foto: V.Novotná)

Dnes jsem v poledne vyzkoušel, jestli není někde kolem přítoku do Červenského rybníka modráček. Nebyl. Takže jsem chytací náčiní nechal v klidu odpočívat.

Nabídnu ale nové tři fotografie z trasy a poskytnu k nim komentář.

Koukal jsem, že odpadky jsou už v pytlích, houby rostou a ptáci zpívají.

První fotografie se pohledem otáčí proti směru putování, aby ukázala, jak krásná vycházka to bude. Vlevo je těleso vyschlého mlýnského náhonu, vpravo hladina rybníka. Kdysi dávno na těchto hlavatých vrbách hnízdily divoké kachny.

Dále nabízím snímek, na němž je jeden z dlouhé řady mezníků. Informace k tomuto pěknému objevu teprve sháním. Ale určitě je na tabuli zmíním.

A třetím obrázkem je pohled na bývalou bahnitou šíji, zabíhající do rybníka. Dnes na ni rostou stromy, rákosí a pro bahňáky to už není. Dříve se muselo pravidelně dvakrát ročně náletovou vegetaci odstraňovat, aby bahna mohla ptáky přitáhnout. Je ale pravda, že stále sem do příbřežních mělčin přistávají mnohé kachny a na břeh i vystupují. Zaletují sem čápi, volavky a v konci léta i nějací bahňáci. Ale jen tací, kteří mají rádi brodění ve vodě. Břeh jim nic nenabízí – navíc se tam necítí bezpečně.

To je místo, které jsem posledně zmiňoval.

Odtud lze potom sledovat ptáky třeba stativovým dalekohledem. Červenský rybník patří ke třem největším na Mladoboleslavsku, ale podobně jako všechny má hladinu v létě bez kachen. A teď opravdu nemám na mysli ony zdegenerovance, vysazované uměle.

Je odtud celá řada zajímavých hlášení kroužkovaných ptáků, výběr se na tabuli objeví.

Z šesti expozic jsem si jednu přeci jen zamluvil a kompletně ji připravím. Bude to právě ta nedaleko odtud a vy ji poznáte. Bude patřit celá ptactvu až na ty mezní kameny, které přidám.

Když tam člověk pobývá pravidelně a zjara, jak ptáci přibývají, nestačí se divit, co se tam děje. Nejkrásnějším objevem je Dendrocopos minor a vy si tu radost najděte. Zítra ho sem vložím na fotografii. Už nikde nejsou, tady podmínky drží. Staré stromy, bohatá potravní nabídka a máme toho ptáčka kousek od tabule!

Jsme přesvědčeni, že naučná a zážitková stezka Krajinou Červenského rybníka bude jedinečná.

Trasa je ode dneška průchodná. Dokáceno, dostříháno, doťato. Tom ještě řeší poslední javor.

Ptáci zpívají, medvědí česnek rozvírá listy (už se na něj chutěmi chystáme), dva nádherné stromy jsme v dráze neměli sílu pokácet, zůstanou k vyhýbání.

Jsme pány nad záměrem a to je skvělá příležitost. Dokážeme, co se dá v zdánlivě obyčejné krajině vykouzlit. Máme vytipované místo, odkud stezku nafotíme, jen co svěží zeleň po větvích zašumí. Místy totiž trasa vstupuje do jakési lesní sluje, nad hlavami uzavřené větvovím. Až to tu v máji vybouchne, mnohým se z výpravy nebude chtít domů. A na otočce v místě Červenské kosy, kde se připojujeme na modrou turistickou značku do Plakánku, budou pak slyšet slavíci.

Kdyby měl člověk počítat všechny ty zázraky, co jaro vábí na světlo, proháněl by tu klávesnici dlouho. Začínají růst smrže, vůbec jsem netušil, že tam jsou. Snad mi je nikdo nevybere. Už se na ten zážitek na talíři těším.

Letos se jaro chystá nádherné.

Stezka se sice otevře až o dětském dnu, ale my během práce užijeme jara nad rozměr.

Vzal jsem stopaře. Normálně to už dost let nedělám, holky bych nevzal vůbec – omlouvám se jim.

Tento mávnul terčíkem z tachometru a tak jsem věděl, že jezdí na větším autě, než ho veze teď. Zabředli jsme do diskuse, jel do Jičína pro kamión a byl rád, že jsem ho k nadjezdu hodil. Byl zhruba v mých letech a ze severu.

Říkal, že mi přeje dobrej den. A on tak nějak docela je.

Když jsem zpátky z cesty najížděl do provozu na „Jičínce“, tvrdnul bych tam v tom svahu „na ruční brzdu“ hodně dlouho. Nešlo to strčit mezi tu šňůru aut, všude plno. Pak se to od Sobotky na chvilku uvolnilo, ale z kopce to teklo dál. Pak vidím, že na mne z dálky bliká auto a zpomaluje, až brzdí celou šňůru. Říkám si – je to frajer, když si tohle dovolí, přečte situaci naproti a pustí mne. Nikdo na něj nezatroubil. Že nejsou naši jen ti arogantní magoři, co známe z médií, to mi šlo hlavou. Mávnul jsem mu díkem, až pak vidím značku. Byla belgická. Starý muž taky stačil v úsměvu mávnout. To jsou pro mne strašně důležité momenty, já je k životu potřebuji.

Podél stezky už táhnou ptáci. Budníčci menší, střízlíci a červenky. A zpívají. Teď už to začne. Nejkrásnější část roku odstartovala!

Je sváteční čas a jaro. Morany mizí po vlnách z krajiny pryč a dalších a dalších událostí bych našel. Já jsem ale zavázán nadpisu, tedy uposlechnu.

Věci, které jsem si dnes přál, aby se staly, vyšly téměř. A protože tu poslední jsem si přál opravdu hodně, ač to vypadalo beznadějně, v 16:50 jsem se dočkal. Jihovýchod Kněžmostu trvale tmavý, ale tam, kam směřuje ukryté slunce, se v obloze rozevřela díra. Najednou kafe na ubrusu není tak černé, Tatranka vedle se nějak víc leskne, radostí nevěřím balkónovým dveřím, že to co prouštějí je sluneční zář. Či napsat tvář?

Otvírám neoblečen do společnosti vybíhám na balkón, ruce na břiše zaplétám do sebe a upadám do zvláštního stavu. Jak je to možné. Co se to děje, když předpověď ta nejspolehlivější skandinávská pro Kněžmost drží dál mračna. Jsem tichý a zima mi není. Rozjímám. Škvíra se zatahuje, divadlo končí. Dočkal jsem se v čekání, které jsem vzdával. Přiznávám, že to tak je.

Je nádherný čas a slova hledám. Nemám na rozdávání a to se mi nestává.

Nechtěl bych ten úkaz démonizovat, ale šťastný opravdu jsem. Obloha má tím splněno. A já slavím rovnodennost! Takovýmto kolosálním způsobem.

Vystavěl jsem radost na podobných nabídkách. Nic nás nestojí a tolik pozvednou. Dávno jsem zarostl do krajiny, jsme jeden strom.

Psal jsem včera úvod pro fotoknihu. Dva jiní a knim ještě já. Vyznal jsem se z toho, jak to mám. A nevím, kolik let už takhle niterně, ale zůstanu tak. Krajina má pro mne obrovskou cenu – tu, kterou mnozí devalvují. A po nich jdou jiní, kterým určitě mluvím z duše. Tak pro vás vážení, k vám tohle míří!

Kdyby to Slunce nevyšlo, svět by se nezbořil a uznal bych, že nejde mít všechno. Že rád mám být za věci, které dnes přišly. Ale ono to dokázalo! Radost je úplná.

Na západě jsou už zase mraky. Vyplazuji na ně s úlevou jazyk a ony se kaboní. Ty tmavé to mají v povaze. Přinášejí bouřky. Ty, v kterých se mi v dětství tak krásně usínalo. V bezpečí domova. A pak jsem viděl i na kůži vyzkoušel, co jindy dovedou. A stejně sem patří – tak, jako vítr nad městem. Jak po hodinách se zvětšující pupeny větví javorů. Jak tažní ptáci rozezpívaní nad shledáním, jak lesy na obzoru.

Vítej i k nám, živelné jaro!

Je neděle brzy po ránu a než odjedu do práce, s dobitou aparaturou směřuji k močálům u Koprníku. Tam chci letos začít svůj monitoring.

Jako by ty všechny roky před tím ani nebyly, co jich tudy prošlo od doby, kdy jsem tu chytal poprvé. Je to tu pořád tak podobné.

Dnes chytat nechci, i když mám všechno samozřejmě s sebou. Chci zkusit, jestli už se nějaký ten „modrý slavík“ nevrátil. Zpívá tu budníček menší, tak to už by měl být nějaký.

Bekasiny otavní vyletují od kaluží, je jich tolik, že by sem stálo za to večer síť natáhnout. Jsou tady každoročně zjara. Zpívá strnad rákosní a z hlavaté vrby jeho příbuzný žlutý strnad obecný. Už jim to začalo.

Přicházím na konec panelky, co tady zůstala jako vzpomínka na časy hrůzného zavážení hlušinou těch mokřadních společenstev. Zachránili jsme zlomek. A to člověk při tom musel chodit ještě do práce a zbylý čas podepřít argumenty a nadějí a chodit přemlouvat. I proto tu dnes chodím jako páv. Mám pocit, jako by mi ta místa mávala na pozdrav první, než pozdravím já. Kde jinde má už člověk najít upokojení před tímhle šíleným světem, než tady. V chrámu Přírody.

Přehrávač je natěšený po dlouhém čase co spal, produkce je čistá. Hned však ji vypínám, protože za kanálem vylétly nad vousiska rákosů tóny podobné! Neříkám stejné, to modráčci nedělají. Jsou mistry v napodobování všeho možného, tady se zdá, jako by v slati zpívala cvrčilka. Neoblafne mne, už ho i vidím. Vylétá nad močál a padáčkem se snáší o kus jinam. Tak, tohle mi stačí. Píšu ho, víc času nemám a přijdu někdy na kontrolu. S hliníkem, spíš ale přečíst čísla, doufám.

Na Červenském rybníku v oblasti výspy je ještě klid. Žádný se neozval.

Odcházím cestičkou pomalu za prací a vzpomínám na ráno u Nového rybníku. Na ty hlasy jeřábů, na divoké husy.

Kdepak, předjarní čas, ten já bych nevyměnil!

Babočka bílé „C“ na květu devětsilu.

Už před týdnem jsem na sluníčku jednu takovou viděl. Se složenými křídly v suchém listí hlohu na zemi, kam asi spadla při klestění větví jsem ji ani nepoznal.

Tak vážení příchozí, už to pěkně běží.

To jste jistě už viděli, slyšeli i ucítili. Jaro!

Za 50 hodin Slunce vstoupí do znamení Berana, den se vyrovná noci, než ji (pro mne) na krásný čas porazí. Rovnodennost se chystá.

Ptáci nevědí nic o obřadech, které tu chvíli dotvářely. O události, jež lidi vedla k radování a nadějím. Ptáci to mají jinak. Vnitřní biologické hodiny v periodicky opakovaných procesech chystají hormony a hlavy i jejich těla poslouchají. Bude se hnízdit. Před tím však navracet, tokat a nabízet se, utkávat.

Každým dnem, každou nocí směřují k hnízdištím i místům narození, ale i jinam, obrovská množství křídel. Žene je síla, za kterou stojí Slunce. Není dnes složité pochopit ten zákon, vyjít ven či vyhlédnout z okna a přesvědčit se, že platí. A já do toho vpadnu zanedlouho. Třeba už toho 20. března v rámci oslav. Zajdu k močálům, které se tehdy podařilo zachránit. Pak už zas málem ne a teď to vypadá, že jsem vše donasmlouval. Přežijí, věřím.

A proč o nich mluvit v tuto dobu?

Kdyby vše dopadlo dobře a zkušenost spolu se štěstím byla při něm, může se do slati vrátit letitý modrák. Slavík modráček středoevropský.

Hnízdívá u kanálu, zpívá jak skřivan nad rákosím, písničku nikdy moc „nepiloval“, ale nádherný – to on zas je.

Bude mi stačit zahrát pár tónů do jeho ostřic v houpavé zemi. A čekat v naději. Netrvalo by dlouho, je nesnášenlivý, on by se ozval.

Jsou to jiní slavíci tihleti modráčkové. Neskrývají se. A teď, když je rákosí ještě přehledné, najdeme je.

Po deštích přiletí.

Přivítají je strnadi rákosní, kteří jsou ještě o něco rychlejší a kolem táhnoucí lindušky luční. Ty je pozdraví, než samy popoletí. Skřivani, špačci, čejky, jeřábi, čápi, bramborníčci černohlaví – ani to vypisovat nebudu. Spíš se vrátím ještě k té stálici na obloze. Kolik malérů planeta zažila, když se k ní nemohlo dostat. Život byl v ohrožení. Kolik zažívá nyní, když víc spaluje. Až – a jestli vyjde o svátku, co je za dveřmi, věnujte té kouli chviličku. A kdo nestihne, může poděkovat večer. Budou tam v hlasech přítomni všichni co už přiletěli. I ti, kteří přežili útrapy zimy. Poděkuje každý jak umí. A při nich tam budu i já.

Přeji hluboký zážitek. A abych nebyl skoupým, tady je ten modráček.