Výhled na duben

Březen se opřel do bříz, včera jsem to viděl prvně v životě. Potřebovali jsme začistit pilkou jen malou větev, co překážela a z rány stékala míza tak živě, že jsem tomu nemohl uvěřit. Chytali jsme ji do plastového kyblíku, elixír života.

Březen je pod vrcholem. Přijde duben.

Nabízím výhled.

Nezapomínejme, že rekord v příletu se už dostal do magického prostoru první dekády. Ano, desátého je rekord současný. Mohou slavíci opravdu přiletět takhle brzy, nepřekvapilo by mne to. Budu to zkoušet a kdo budete chtít, přistupujte sem, abyste byli v obraze. Kdyby padnul, nějak to oslavíme.

Nemám ale dobrou zprávu z mapy hnízdišť a říct ji musím. Je šílená. Na sukoradské jezero se řítí pohroma v podobě silničního obchvatu od plechového města. Zanikne místo nejspíš celé.

Nádherný kout, několikapárové hnízdiště, vodní hladina – já nevím. Jasně, někudy to naplánovat musí, já nejsem ale specialistou na dopravní problematiku, já jsem specialistou na krajinu domova a ta dostává přes držku na Mladoboleslavsku každoročně a poctivě! Jestli to místo fakt zmizí, budu mít v sobě šrám. Nikoho, věřte, že nikoho to nezajímá, toto nikdo nehlídá. Jak se biodiverzita propadá. O čem budou chtít za pár let vydávat všechny ty sponzorované letáky?

Plácky, které přežijí, navštívit stihnu. A budu hlídat už zhruba od pátého. Na přeskáčku, všechny současně nemůžu, to by mne musel někdo sponzorovat, abych mohl zavřít dílnu. V režimu tradičním si to usponzoruji sám.

Nikdy jste to nezažili, to vyčkávání. Jezdíte po místech, všude ticho. Říkáte si, že příště už si tak drahý monitoring nesmíte dovolit a stejně to naplánujete. To už ten čas sám má v sobě magnetičnost. Říkám si, když už to dělám takových let, byla by hloupost vysadit. Jak prvního objevím, nabere mne to, jak draka vítr. Závislost mne ovládne a rozpohybuje. Zase jí podlehnu.

Pak přijde v konci měsíce naše společná vycházka za zpěvem a květen už je slavičí natvrdo.

Ještě tam nejsme, ještě se můžeme báječně těšit.

A ještě náplast na tu smutnou zprávu.

Takhle vítá nedaleká slať vracející se modráčky. V tichosti i eleganci. V čistotě a silou.

A má vody zas!

Když jsem tam byl, do bot mi nateklo. Je to veliká učebnice přírodní moudrosti. Tam pochopíte věcí!

Co už teď tam je života! Abych byl co nejspravedlivější, teď patří obojživelníkům. Skokani hnědí sem míří až od kněžmostského Hrádku poté, co překonali asfalt silnice. Ti šťastnější. Pak už je cesta pro jejich veliký úkol volná.

Jednou jsem takhle líčil na modráčka a odkryju připlavené poleno. Našel jsem čolka. Jindy jsem je tu zatím neviděl, pobývám tu jen zjara. Čas se mi nedostává. Ale vyjednal jsem tomu území, že zůstane dál. Domluvili jsme se na tom. To má pro mne obrovskou cenu! Myslel jsem, že veškerý čas namířím už na Dolnobousovsko. Ale když sem člověk přijde, přistihne se, jak lže sám sobě. Nejde odejít docela.