K čemu mi to je?

Žádné komentáře u textu s názvem K čemu mi to je?
Třicet čtyři let jsem utratil v ornitologické specializaci, za pár dnů začne další můj slavičí rok.
Včera jsem potkal specialistu na keltskou problematiku, dnes již opravdu starého muže a položil si otázku – co nám to dává? Že tvrdneme nad jedním tématem a nehledáme kolem. Jestli je ze mne na besedách podobný dojem jako z toho vyhraněného Jirky, můžu být rád. Proč jsme neodešli k výzvám jiným? A dá se něco vůbec v těch starých ještě najít? Kdybych se věnoval jednou ledňáčkům (nic proti nim), jindy šedým lejskům a pak třeba čápům, co bych za ten podělený čas objevil? Moc by toho nebylo. Dobře se totiž znám. Jsem pomalý. Potřebuji od signálů k posunutí, aby mne ťukly spíš dvakrát. Jsem konzervativní, chtěl bych po věrném autu, abychom spolu mohli být co nejdéle. Chtěl bych po přátelství, aby bylo pevné i za časů méně radostných, chtěl bych po systému, aby mne nechal žít v tomhle tom klidu a neotravoval příliš. Chtěl bych mít čas pro život v radosti.
Z výzkumu neodejdu, budu s ním i v roce osmnáct, když to půjde. Proč mne to neunavilo, neotrávilo dosud? Proč se mne na konci března už zase zmocňuje „tahový neklid“, probouzím se hluboko před ránem, vyhlížím do tmy a chtěl bych je uslyšet. Nejen ty drozdy, co spěchají nad kovárnou kamsi domů už teď, já bych chtěl vědět, kde jsou mí slavíci. Mohu to tušit? Ano, když jsem tím specialistou, k odpovědi bych se měl postavit čelem. Jako včera ten archeolog, když se ho lidi ptali.
Pojďte si se mnou takové vyhlížení vyzkoušet a buďte mi pomocníky.
Co k tomu potřebujeme? Otázka sice nastavena, jak někde v pořadu o vaření – ostatně, už jsem taky přemýšlel, kdyby se mne někde zeptali, co jako vařím, co bych jim odpověděl. Lhát by mi nešlo a tak bych líčil, jak báječně zvládám rozklepnout tři vajíčka a v enormním sn(m)ažení se je pokouším nepřipálit.
Co k těm slavíkům potřebujeme?
Především bude dobré projít Knihu návratů, kterou tu mám. Tam se dozvíme o rekordech i hlavních vlnách příletů. Pak vezmeme výsledky kroužkování, mám jeden. Ne, není to směšné, musí nám stačit k dohlédutí, kde v čase slavíci jsou. Na které ze zastávek. Posvícení inu není každý den! Pravda, mohu se podívat do staničního archivu a najít zbylé, je jich – ne víc, než prstů na rukách. Divíte se, za ty roky? Slavíci svá tajemství drží. Pak je dobré sledovat vývoj počasí nad střední Evropou a ostatní časné druhy, jak aktuálně přilétají. Pak se jít podívat, jestli vám hnízdiště nezničili a budete mít kde čekat. Pak si vzít vábničku, za límec foťák, naději a kapesník pro slzy dojetí. Vyjednat doma volno, jako že nic v dílně neposunete, očima uprosit ručičku nafty, aby se držela pokud možno statečně a vyrazit. Lidé vás kolem křoví zase už poznávají, zpomalují své jízdy a kynou. Vy se pak znovu ladíte do stavu soustředění, abyste nepřeslechli, kdyby…
A ono nic! Je brzy. Krajina vás ale nechce nechat odejít nespokojeného. Tahá za rukáv a předvádí, co právě má. Vy ji v tom nenecháte, jak nebylo nikdy, a jdete přivonět. Opřít o pilíř stromu, co v křížení cest postává takových let. Ví na vás, vy na něj, dotknout se musíte. Co to je za stav? Kdy myšlení povadá, ruce se propojují s podivnem uvnitř té hmoty. Je to vůbec hmota? Co si to dovoluji. Vždyť právě pumpuje po míze do koruny a Život jde nahmatat! Tak jaký pilíř, Pavle?
Mohl bych procházkou po citech dál, tady to zarazím. Krásně to stačí.
Tak k čemu mi to je? Jak stojí v názvu. I k tomuto. K ujišťování, že se víc a víc učím. Dívat. Obdivovat. Naslouchat a předpokládat. Dočkávat se, protože znale už vím, kterou cestičkou před která vrátka přijít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.