Zaměřeno na slavíky

Dnes hned po obědě jsem vyjel na okruh a těšil se, jak budu připisovat. Nepřipsal jsem nic, dvacet hnízdišť je prázdných. A když se podíváte, co ornitologové v republice hlásí, taky nic.

Není to ale, abyste nemysleli, něco supervýjimečného. Když bych se vnořil do záznamů, tento čas je časem očekávání. Jsou tam i takové „děsy“, že do dvacátého nebylo nic. To ale letos platit nebude. Jednak – prvního už máme zapsaného ze včerejška a taky teď po dešti přilétnou. V první vlně. Ano, přílety se dějí ve vlnách.

Bylo hezké chodit po hnízdištích, když všechna přežila. A dočkají se svých mistrů, to je jasné.

Bavím se i tím, že prostě ještě nejsou. Krásně třeba ve Březně v parku zanotoval stehlík „tlukotem“. Bylo to něco neuvěřitelného, odposlouchal mne a pružně napodobil. Nikdy jsem nic takového nezažil. Tím jeho vysokým kovovým hláskem, prostě radost.

Na Dolnobousovsku z jeteliny vzlétali skřivani, tam ještě jsou. Ovšem studánka v Končinách je zřejmě po smrti definitivně, loni jsem ji vyčistil asi naposledy. Je to zvláštní a šílené. Chtěl jsem se z ní napít. Nejstrašnější je pohled na vyschlou studánku. Nevím, co se děje.

A slavíci tam nejsou. Tolik jsem Končinám věřil! Stromy loví v paměti, kdy ten hlas slyšely naposledy, keře by mi snad i chtěly odpovědět – ne, nic tam není.

Ještě jsem opravdu, protože to je potřeba vždy podezírat, zkoušel varianty, jestli třeba nedělám nějakou chybu v monitorování, ale není to tak. Vzpomenu-li včera toho večerního, bylo to jasné ve chvilce. Prostě nejsou. A to už spousta stromů i keřů odkvétá. Je to vždycky ohromný závod vitality, až si tam připadám, jestli bych to neměl honem zabalit a jít taky něco dělat. Spěchat, „když se to nosí“. Ale ve chvilce se mi vrátí klid a zase si výpravy užívám. A pak, když se doma dá člověk dohromady – bylo to krásné, proč to tu nenapsat.

Můj chrám je tady. Pod větvemi krajiny domova.

Pod oblohou, která včera vystrojila duhu, když jsem přicházel. A stihnul to první slavík do mojí dlaně!

Nebyl jsem tichý za toho stmívání, tichý jsem dnes a věděl jsem dobře, že ztišení přijde. Přemýšlení nad vším. Vždycky to přichází až chvíli poté. Až mi to hlava urovná.

Tady je celé mé věření, pod touhle oblohou, před tímhle zákonem! Tady jsem bez čepice, tuhnoucí v pokoře. A rozum tam chce. Chce mi s tím pomoct a chce mi s tím pomáhat. Abych přemýšlel, uvědomoval si, prožíval, z doutnání se opatrně rozhoříval. Obával se, naslouchal, opájel vůněmi, zabraňoval slzám, dotýkal na tělech stromů, třel rukou hlínu, jazyk namáčel po studánkách. V těch, které neotráví.

Hned dneska po práci vyrazím zas. A těším se moc! Viděl jsem včera ty keře jak stojí v otázce, kterou mám já. Kdy – tak konečně kdy?! A ono to přišlo. K samotě Zájezdy, ke dvoru rozmlácených oken. Jako bych viděl klip z alba Na Radosti. A jak ta slavice – podobně já, nesl jsem své nohy šťasten..

Na sociální síti přátelé gratulují. Štěpán Rak taky. Ano, on byl loni u prvního příletu, to na koncertu pro slavíky ve městě na Klenici. Bylo to čtrnáctého (tedy dnes) a první to stihnul na periferii plechového města. Udělal radost. Letos tam ovšem není.

Užijte čas svátků pradávných lidí, kteří to cítili, jako teď já. Životem pro naději.

První slavík je doma? Toť otázka!

Na místního nevypadá a kroužek neměl.

Místy v literatuře se uvádí slavíkovy černé oči. Tady v nasvícení bleskem je krásně vidět, že to pravda není. A takových omylů můj výkum napravuje povícero. Má to cenu, scházet se s nimi.

Dlouho jsem byl dnes v dílně a už bych asi ani nevyrazil. Ale všechno dosavadní úsilí bych tím pokazil. A tak jsem pod duhou vjel do mnichovohradišťských Dolců k Nedbalce. Duhu jsem stihnul vyfotit jen blednoucí, doběhl jsem k autu z velké dálky a divadlo bylo sice neuvěřitelné – leč prchavé.

Slavíci tam nejsou. Už jsem si chystal v hlavě koláž rozkvetlých keřů a na nich nápis „Čekáme taky“.

Odjel jsem do Veselé. Něco se tam po zemi mihlo, ale myslím si, že bych ho „rozmluvil“. Nic se dál neozvalo, byl to asi zvědavý drozd.

Bakov – všechny lokality kolem rybníčků prázdné.

Horka – byl jsem tam prvně a nula. Hned vedle nula stejná.

Zájezdy? Z památného dubu zůstala třetina, čekal bych však, že ji ukotví. Kmen s dírou však zastřešili pěkně.

Rezignovaně za stmívání beru do ruky přehrávač na této prťavé lokalitě a nezdá se mi to. Z přítmí po levé ruce se totiž ozval podivný tón. A pak nic. Skočil jsem po přístroji a udusil ho hbitě. Teď se musí čekat v klidu. – Nic, ticho. Opatrně jednu sloku velmi potichu a hned znovu vypínám. A pak to začalo! Po roce slyším zpěv. Jistě, že ne plný, bojovný, ale pěkný, sytý i když tišší. S případným focením bude problém, bude se muset s bleskem, ale tam ještě zdaleka nejsem.

Síť jsem do auta kdysi hodil jedinou a teď vidím, že to je poděděná po J. Klápštěmu stará roztrhaná dvanáctka krepovaných ok, hebkých. Rozbalit ani pořádně nešla, nervy jsem měl až na vršku dubu. Slavík ale „naskočil“ a zpíval, to bylo skvělé. Tyče jsem v zmatku sesadil obráceně, takže jejich výška byla bídná a v zámcích „plavaly“. Už jsem to tam ale do cesty sázel a chvatně vypínal. A pak dálkově ovládal produkci a věřil.

Slavík byl nabuzený pauzou a hned byl v síti. Skočil jsem do kaluže, kterou bych už dobrých dvacet let nepřeskočil. V polibku mlaskla, ale běžet mne dál s polomáčenou botou nechala. Zbytečně. Bylo by štěstím, kdyby se nazrzlý pták trefil mimo díru. Netrefil a už byl pryč. Naštěstí se vrátil na původní pozici a po chvíli přeletěl nad sítí pátravě na druhou stranu. No a odtud – šup do ní! A zase v díře, jen o něco menší a byl jsem překvapivě rychlý.

Nechtělo se věřit, kroužek nemá, je neznámý. Navíc tučný, možná tedy podle Kněžmostky i průtažný. To se pozná hlouběji na jaře, i proto je kroužkuji.

Cestou nocí jsem si vyčítal, že zrovna Zájezdy jsem letos ještě nenavštívil, takže nevím, nebyl-li tam už včera či dřív. Smůla. Vytahal bych si uši, kdybych na ně v zrcátku viděl.

Ale jinak štěstí! Na webu ornitologických pozorování jsou letos zatím jen dva z jihu Moravy a dnes dva čeští. Jeden z nich je v hlavní roli příběhu tohoto blogu Sázka na třináctku.

Budu se z rychlé a nečekané přepadovky dlouho do noci probírat.

Jdu si namlít dobrých zrnek a připravit slávu. Možná tedy, že ještě pár vět v sobě poté nějakých najdu. Dnes se mi bude tak nádherně usínat. Jen nevím, kdy směrem k ránu to bude..

Už jsem vskutku zmatený pro letošek. Nejsem schopen pořádně stanovit datum VPZ. Je samozřejmě 29. dubna. Ale je dost času a on si každý jistě uvědomí, že se chodí v sobotu.

Nejprve přijde nabídka, zda bych přijel popovídat o ptactvu a slavících.

Já jsem v minulém čase i této stanici pozvání odmítl, ne pro nic jiného, než pro časovou náročnost výjezdu, který podnikám ve vlastní režii. Teď jsem pozvání přijal.

Protože rok sedmnáct je pro mne významným, protože mi život utíká, protože ke mně stále silněji doléhá volání krajiny, protože si to mohu dovolit, protože chci. A když tam jedete s takovým zázemím, pokazit se nic nemůže. I když venku prší. Témata jsme s dramaturgyní prošli, vyhovují, na moderátorku se těším. Je z Boleslavi a znám ji z rádia předchozího.

Cesta do města je sjízdná, před budovou rozhlasu neprší. Stromy jsou v barvách, po kterých oči volají, vzduch voní jarem, vstupuji do recepce. A po schodech dál. Na kávu a popovídat o budoucím.

Nálada se mne drží opravdu skvělá, tuším, že odvysíláme pořad výrazně zapamatovatelný. Kdybychom prý „přetékali“ v jednotlivých blocích, moderátorka mávne. Nemusela ani jednou. Kolikrát jsem už v podobných studiích seděl, i tady v Karlíně. A vždycky se slavíky. Nechci moc už vystupovat jako kovář, ani jako ornitolog, času je tak málo, že mazaně téma sytím slavíky. A moderátorka mi rozumí.

A je tu poslední vstup. Nakláním do sebe sklenku na vychladnutí, že jsou ve studiu kamery, upozorněný jsem byl, upravený jsem. Bude se končit. Podání rukou a na shledanou.

Paní dole v recepci mne pustit nechce. Rádio tam má, otázky po ruce. Je nadšena.

Na všech jsem viděl radost, jsem v médiích protřelý, poznám to. Nic sehraného.

Za volantem krajina od Prahy, téměř už zase neprší a přemýšlím, kde začnu hledat slavíky nahrávkou. Až na dálničním sjezdu u plechového města. Tady. Tady to bylo loni, když přijel mistr kytary Štěpán Rak hrát bousovským slavíkům tóny pro ně. Tady jsem zjistil prvního, co to stihnul domů a večer jsem to v sokolovně během moderování mohl říct. S radostí.

Teď tu žádný není a nikde zatím žádný.

V telefonu cinkla textová zpráva od posluchačky, která prý „ještě teď ani nedýchá“. Stanici lidi poslouchají a SMSka je ohlasů začátkem. Když chytám na periferii uchem možnou slavičí odezvu, volá další. A ta už je z našeho kraje. Dokonce tady nedaleko. Prý si mne dovede představit na kopci, jak promlouvám k davu příznivců. Zaujatých, kteří mi slova věří.

Mám jednu podobnou fotku, ale tam není kopec..

A doma v počítači je „výplata“ dokonána. Nemohu opisovat soukromé řádky, aby se autoři nezlobili, ale z jednoho přeci alespoň podstatu. Posluchačka píše o mém nadšení dneska v rádiu, jak bylo strašně nakažlivé. Děkuje za skvělý zážitek.

Sponzoruji si veliké dny! Vím dobře, že právě tohle moje duše potřebuje. Nejde mi o slávu svojí, jde mi o krajinu. O přírodu v ní, o kout domova. Abychom se nestyděli v době profinancovaných zážitků říkat slova jako vlast, domovina, pokora, dojetí. K tomu směřuji své posluchače, kterých, jak v nezměrné radosti shledávám, vůbec není málo.

A už tu je nabídka k natáčení koncem dubna v Slavičím háji. Řekněte, nebyl to přínosný čas?

Takhle vypadají moje intimní chvilky s Přírodou. Umolousaný, po cestě sedřený, ale šťatsný. O tom se snažím dokola vyprávět. I tady vám.

Dnes jsem monitoroval hnízdiště cestou z práce až navečer. Jsou bez slavíků.

Pozná se tak, že na přehrávku přiletí zazpívat všichno zvědavci z okolí, protože prostě toho slavíka naposlouchaného ještě nemají.

Zítra to vyzkouším cestou do Prahy. Možná i v tom parku přímo u rozhlasu. Tenkrát jsem Janu Rosákovi tvrdil, že když si nechá za týden okno otevřené, že ho uslyší. V Praze slavíci normálně hnízdí a nebývá jich málo.

Takže, jestli jsem napsal nadpis – jaký jsem napsal, legraci jsem nezažil. Slavíci nespěchají a to jsem si myslel, že bych ho na rádiu už ohlásil. Tak to asi nevyjde.

Okruh témat je tak široký, že bychom potřebovali odstrčit poledne z Karlína někam pryč.

Jaro kvapí, jak deset předchozích.

V žluté.

V bílé.

V růžové

A takhle to dopadá..

U Plazů létal dudek a v Husí Lhotě vlaštovka!

Květy opadávají, vůně se střídají.

Slavíci nespěchají. Jejich řád je kamenný.

Že už ta místa ode mne notoricky znáte? Vždyť jsou pokaždé jiná! Stárnou.

Tady se třeba od nového století úplně změnily stromy. Vrby vyhynuly, rostou topoly a střemchy. Kde je ta mladá holka, která tu v 90. letech stanovala, když utekla z domova? Co může dělat? A poznal bych ji vůbec? A proč bych to měl chtít, není to úplně jedno? Každý táhneme po týhle zemi svůj život. Koukáme, aby za něco stál, abysme užili. Jiný další pro nás nikdo nemá, nebo alespoň chybí důkazy. Teď běžíme své okruhy! Tak jako je běžely ty vrby, co tu roky vládly v prostoru. Nikdo se po nich už neptá, nikde z nich zhola nic v místě už nenajdete. Jejich čas pominul. A co ti slavíci, za kterými jsem sem přišel v minulém století? Na udání. Slyšel je cestující v noci z tohoto nádraží, když tu vlak ještě zastavoval. Dneska jen přibrzdí.

Tyto a podobné myšlenky mne provázejí, když pětatřicátým rokem brázdím za králem pěvců jarní krajinu. Mám totiž při tom dost času a dost místa v hlavě i na podobné. Vzpomínek přibývá. Mimochodem – tady se vychystal můj základní kámen slavičí hybridizace. Tady začal mít výzkum konečně rozměr. Kam to až došlo! Mám se ohlédnout i za tím a přistihnout se přesně takový, jaký jsem? Pomalý, pozorný. Přemýšlivý, otázky z hlavy bez odpovídání na ně nepouštím. To nikdy nebylo, ani v čase, kdy jsem o rezavém peří nevěděl nic. Zajímá mne krajina, příroda v ní, zajímají mne lidé. Neskutečně. V situacích, v proměnách, v životech. Co jsme to zač. Nakládám si otázek, kolik unesu a moc se se sebou nemažu.

Hned vedle stojí kříž. Ohromný, na připomínku vlakového neštěstí. Dodnes se u něho objevují květiny. Někomu to zamíchalo životem. Strašná věc a my řešíme kolikrát malicherné.

A člověk projde kolem, ten obraz na něj přeskočí a chce jít kousek s ním. Vybral si pravého, jsem citlivý, však unesu dost. Jak to, že někdo má smůlu a jiný uteče? Na jak dlouho? A neměli by ti „utečení“ častěji o šanci přemýšlet? Nejraději každý den aspoň chviličku?

Já to vidím i v těch opadaných květech. Proto jsem k výzkumu básníkem. Mohl bych jenom zapisovat do tabulek, nevěříte? A doma si nakopírovat další, už na zítra. A zase tam vykroužit nádhernou nulu, kreslili jste je ve škole svou první tužkou? Jazyk soustředěním vyplazený. A čekali, co soudružka řekne vašemu kroužení?

První střemcha v březenském parku začala kvést, nemíní čekat a já ji neuprosím. Hořce voní, jsem zas už malátný. Slavíci nejsou. Vůbec tomu nerozumím. Tohle je otázka, kterou nechápu a ani letos se k ní nepřiblížím. Hlava to nebere. A to jsem se před chvílí tolik chválil. Jak to, když máme tak časná jara, že slavíci už biologické hodiny nekorigovali? Jak to, že trčí pod horami v poslední zastávce a neletí domů?

Projel jsem dnes zas tolik míst a byl soustředěný, že by mi neunikli. Prostě nejsou.

Teď třeba chodit ven a radovat se! Teď všechno žije. Sahat si na zápěstí, anebo na krk, jestli nám ten prst ještě ponadskočí. Tak jestli se vám to povedlo, jste naživu! A jestli vám ujel autobus, nebo na chodníku po zvířecím válečku nohy, až se šéf vyštěká za zpoždění, na toaletě v přechodném soukromí na něj zhluboka vyplázněte jazyk. A nebo se přijďte zaměstnat do kovárny. Já bývám normální. A když na vás uvidím, že byste v půl jedné chtěli už domů, tak přeci odejděte. Že takhle zchudneme? Svět se tím nezboří a příště snad bez vybízení zůstnete dýl. Výheň to ustojí, nemějte strach.

Pokud jste se nadechli k překvapení, tak klidně zase vydechněte. Ani rozlehlé Dolnobousovsko slavíka ještě nemá.

Voní tu ovšem po kuchyni smaženice a zmíněné slavičí barvy patří houbařině.

Tady jsou.

A zrovna ještě přidám jednu fotku. Měkké večerní světlo snad poprvé umožnilo vyfotit slavičí chrám, tedy prostory pod keři. Tady je jedna z lokalit poblíž Červenské kosy. Bohužel však ani tam slavík ještě není.

Jsou drahé tyto výjezdy a vždycky byly. Nechci o tom ale mluvit, protože to by bylo to poslední, abych chyceného slavíka přepočítal v korunách, jak někteří opravdu k objektům kroužkování činili.

Napíšu něco jiného. Je tam všude nádherně a napíšu ještě něco. Moc mne těší, jak se lidé se mnou chtějí zastavit a diskutovat. Nebylo jediného, který by nevěděl, co tam pohledávám. Někteří mé jméno jen tipli s úsměvem a všichni správně.

Mám příběh z jedné tradiční lokality, ale nechám ho až na nějakou besedu, sem nesmí. Je košilatější. Přemýšlím, jestli ho neposlat ve středu po rádiu v nějaké umírněné formě, domluvím se z moderátorkou. Jsou to věci trapné i trošku roztomilé, já ale každou z lokalit prostě otestovat musím. Neslevil jsem nikdy a dělat to nemíním.

S jednou odezvou jsem měl dnes srdce trochu rychlejší, ale byl to prohnaný kos. Ne samozřejmě ve zpěvu slavičím, ale kontaktních hlasech. Většina prvních slavíků totiž nezpívá, jen se ozve. A ještě ne každý. Člověk musí být soustředěný.

Píši další nulu a rekord ani letos nepadne.

Dnes jsem vyjel po práci, i zítra půjdu po práci a zkusím Březensko. Ono to někde vyjde.

Ještě dám postřeh navíc a není to tak, že bych byl škodolibý.

Zastavil jsem se s kamarádem, který opravuje motocykly a má při tom i obchod. Řešili jsme živnosti. Jel kolem kolem.

K nám přijížděl jiný krosař a ptal se, jestli už může na stezku, že o tom slyšel. Nebyl by první a tak jsem mu jen dal doporučení, že lávky nejsou v prostředcích doplněny, že víc jak metr chybí. A pak už jsme na cestě jen slyšeli ránu, jak jezdec zmizel v náhonu. On snad chtěl přejet po kulatém podélníku! Měl přilbu i jiné ochranné prvky, takže z náhonu rychle vylezl a nalezl.

Bude cesta klidně i pro cyklisty, ovšem nebude v parametrech cyklostezky. A když budou problémy, instaluje se zákaz. Uvidíme, co chodci.

Beru si kávu na balkón a jdu „koukat“ pod Alpy. Už to tam prý slavíky zpívá. Ano, i náš slavík ze Studénky (Bakov nad Jizerou) byl 14. dubna okroužkován na Fondo Toce u jezera Lago di Maggiore. A to už možná odtud odlétal!

Po roce člověk přichází a nemůže uvěřit. Všude spousty odpadků, vykácených stromů, neúcty.

Je to normální?

Slavičích hnízdišť jsem projel hodně, ještě žádný nepřiletěl.

Mnichovohradišťsko, Bakovsko, Kněžmostsko.

Zítra navštívím Slavičí háj.

Protože mi ten člověk posloužil nádhernou nahrávkou ze Slavičího háje z loňského května, ukážu, co jsem mu pro knížku připravil.

To, co on připravil mně, kdy jsem si teprve mohl uvědomit, co jsme s tím nápadem ubytovat slavíky náhradně v soukromí vlastně krásného dokázali. Kdyby mi neřekl, že ten chór všeho možného je pořízený z dubové lavičky pod slivoní, neuvěřil bych tomu absolutně! Rok od roku lepší.

On teď telefonicky děkoval mně, protože u nás na návštěvě neměl brýle a já děkuji jemu. Takhle…

Tolik roků jsem chodil mojí krajinou a neuměl ji pojmenovat, až jsem našel nápovědu co je v nadpise. Je od pana Bedřicha Smetany, když pobýval nedaleko. Zvláštní je kout, ve kterém jsem vyrostl. Namáhaný průmyslem i lidskou bezohledností a přeci pod odraným kabátem tolik jedinečný! Hodíme se k sobě – já „advokát chudých“. S kotlinou, jež lze přehlédnout od Humprechtu k Jizeře. Po ramenou skalních měst i Chloumeckého hřbetu prvním naproti. Ano, právě ten Chloumecký hřbet je k Smetanovu jabkenickému Polabí tou vlnou poslední!

Domov mi vybrali rodiče a nelituji. Jen jsem se musel naučit uvidět poschovávané, chodit pomalu. A pak se radovat, ze všech těch vlastenců v srsti i peří. Nad kůrou objímající letokruhy. Života a taky času. Obdiv nechávat u odlesků hladin, v zurčení potoků, z květin i v jejich upřímných vůních se dotýkat okamžitosti. V droboučkých zázracích a přeci tak nadrozměrných!

Ano, střílel jsem po ptácích z praku a motýly píchal na špendlíky. Nemělo to cesty nikam a přeci už tady jsem s krajinou srůstal. Poutá mne dodnes a drží napevno, když síťku s prakem v tichosti odstrčila ornitologie. Její slavíci. A předvedli místa tak neobvyklá. Skládky i zahrady odešlých zahradníků, úděsnou periferii průmyslového města. Vodí mne po krajině, když domů přiletí. A drží v úžasu, jak zlatým hrdlům sluší ta obyčejnost. Posílají mne před kameru i před mikrofon, do školek, škol i mezi nevidomé. A já jim za to hlídám domovy. Když neuhlídám, stavím jim „bydlení na klíč“. Slavičí háj. Těším se pokaždé na čtyři měsíce, co spolu můžeme být.

Potkal jsem za život hlouček zajímavých lidí i fotografů. Láďa …… je takovým. Vím, jak to mají, co všechno musí, aby se dostali na dotek cílům. Aby našli, zachytili a pro jiné udrželi tu nesmlouvavou prchavost času. I v této knize ty prchavosti jsou. Mají to podobně tihle ti poutníci, jak to mám já. A o srdci kde mají a kde jejich krajiny moc dobře ví. V přátelství s domovy, domovinou jej pouštějí na procházku a potom vyhlížejí, s jakou se z výletu vrací. Po světech, kterým už konzumní společnost nerozumí a nikdy nebude. Zůstanou jiní. Nehledí na čas, a pokud snad spěchají pak jenom proto, aby pro všechnu tu nádheru před objektivy nebylo pozdě. A hned jak nasbírají, drží se šťastni.