Nejprve přijde nabídka, zda bych přijel popovídat o ptactvu a slavících.
Já jsem v minulém čase i této stanici pozvání odmítl, ne pro nic jiného, než pro časovou náročnost výjezdu, který podnikám ve vlastní režii. Teď jsem pozvání přijal.
Protože rok sedmnáct je pro mne významným, protože mi život utíká, protože ke mně stále silněji doléhá volání krajiny, protože si to mohu dovolit, protože chci. A když tam jedete s takovým zázemím, pokazit se nic nemůže. I když venku prší. Témata jsme s dramaturgyní prošli, vyhovují, na moderátorku se těším. Je z Boleslavi a znám ji z rádia předchozího.
Cesta do města je sjízdná, před budovou rozhlasu neprší. Stromy jsou v barvách, po kterých oči volají, vzduch voní jarem, vstupuji do recepce. A po schodech dál. Na kávu a popovídat o budoucím.
Nálada se mne drží opravdu skvělá, tuším, že odvysíláme pořad výrazně zapamatovatelný. Kdybychom prý „přetékali“ v jednotlivých blocích, moderátorka mávne. Nemusela ani jednou. Kolikrát jsem už v podobných studiích seděl, i tady v Karlíně. A vždycky se slavíky. Nechci moc už vystupovat jako kovář, ani jako ornitolog, času je tak málo, že mazaně téma sytím slavíky. A moderátorka mi rozumí.
A je tu poslední vstup. Nakláním do sebe sklenku na vychladnutí, že jsou ve studiu kamery, upozorněný jsem byl, upravený jsem. Bude se končit. Podání rukou a na shledanou.
Paní dole v recepci mne pustit nechce. Rádio tam má, otázky po ruce. Je nadšena.
Na všech jsem viděl radost, jsem v médiích protřelý, poznám to. Nic sehraného.
Za volantem krajina od Prahy, téměř už zase neprší a přemýšlím, kde začnu hledat slavíky nahrávkou. Až na dálničním sjezdu u plechového města. Tady. Tady to bylo loni, když přijel mistr kytary Štěpán Rak hrát bousovským slavíkům tóny pro ně. Tady jsem zjistil prvního, co to stihnul domů a večer jsem to v sokolovně během moderování mohl říct. S radostí.
Teď tu žádný není a nikde zatím žádný.
V telefonu cinkla textová zpráva od posluchačky, která prý „ještě teď ani nedýchá“. Stanici lidi poslouchají a SMSka je ohlasů začátkem. Když chytám na periferii uchem možnou slavičí odezvu, volá další. A ta už je z našeho kraje. Dokonce tady nedaleko. Prý si mne dovede představit na kopci, jak promlouvám k davu příznivců. Zaujatých, kteří mi slova věří.
Mám jednu podobnou fotku, ale tam není kopec..
A doma v počítači je „výplata“ dokonána. Nemohu opisovat soukromé řádky, aby se autoři nezlobili, ale z jednoho přeci alespoň podstatu. Posluchačka píše o mém nadšení dneska v rádiu, jak bylo strašně nakažlivé. Děkuje za skvělý zážitek.
Sponzoruji si veliké dny! Vím dobře, že právě tohle moje duše potřebuje. Nejde mi o slávu svojí, jde mi o krajinu. O přírodu v ní, o kout domova. Abychom se nestyděli v době profinancovaných zážitků říkat slova jako vlast, domovina, pokora, dojetí. K tomu směřuji své posluchače, kterých, jak v nezměrné radosti shledávám, vůbec není málo.
A už tu je nabídka k natáčení koncem dubna v Slavičím háji. Řekněte, nebyl to přínosný čas?
Takhle vypadají moje intimní chvilky s Přírodou. Umolousaný, po cestě sedřený, ale šťatsný. O tom se snažím dokola vyprávět. I tady vám.
