Zaměřeno na slavíky

Druhý prázdninový měsíc je ve znamení malátnosti z nevyspání. Jako někteří jiní i já jsem propadl nočním odchytům.

Zatímco někteří chytají lelky, jiní rákosníky, křepelky či chřástaly, já chytám slavíky. A nejsem sám. Vznikla jakási skupinka lidí s přehrávači a chutí ponocovat. A výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. V severních Čechách byl odchycen slavík tmavý se švédským kroužkem a to bude po výměně dat mezi centrálami opravdu zajímavé.

Slavíci – obecný i tmavý se chytají v zajímavých počtech, letos jich bude v databázi tolik jak nikdy předtím.

Je to zajímavé chytání a člověk se může mnoho naučit. Patřím k těm, kteří používají sloučenou přehrávku obou slavičích zpěvů tzv. mix. Zajímavostí je, že dovede přilákat i ptáky jiné, dnes na Studénce třeba tohoto staršího rákosníka velkého.

Chytají se ale i cvrčilky, rákosníci ostatní, pěnice, drozdi. A za rozednění třeba i tato mladá linduška lesní.

Čas někdy za půlnocí až do rozednění je využit k natažení sítí, usazení zdroje hlasu a vyčkávání. Ptáci se chytají především na rozhraní noci a dne.

Problémem v sítích bývají netopýři, obtížně se vyplétají a navíc koušou. I ti jsou nejaktivnější před rozedněním.

Ukazuje se, že úspěch závisí na řadě faktorů. Na počasí, datu ve vztahu k průběhu tahu, místu. Co další a jak výrazně ovlivňuje přítomnost ptáků ve vzduchu je předmětem dalšího zkoumání.

Vývoj jde v Česku velmi rychle dopředu.

Náhorní plošina u Přepeř se mi moc líbila, ale výsledek nebyl. Tak alespoň je odtud vidět po kraji.

V čase, kdy nad Kozákovem vyšlo slunce už bylo jasné, že je třeba hledat dál.

Mlha asi škodí, když zaklopí kraj, ptáci pod ní nic nevidí a asi se jim dolů nechce.

Chytli se ale obecný strnad a rákosník zpěvný, drozd i pěnice černohlavá.

Místo se nazývá „U Izidora“, je tam v kameni pod křížkem o kousek dál.

Dnes v noci jsem byl zaskočen deštěm. Myslel jsem si, že noc se bez něho má obejít. Předpověď se změnila a to jsem netušil. Asi tah slavíků nebyl kvůli němu, chytil jsem dvě krásné kvíčaly.

A jednoho zapomenutého přeci jen. S krásným kroužkem kolem oka. Takových moc nebývá.

Můj život se slavíky nestojí jen na zavírání kroužků na zrohovatělý běhák, vždyť v nich cítím srdce. Jsou živí, jsou krásní, jsou jedineční! A často se za hnědými křídly dívám a přemýšlím o všem dalším. Co je asi čeká. Co potká mne, jestli se ještě natrefíme.

Některé příběhy jsou opravdu silné i tento je takový. A zase náhoda! To ona navedla, když jsem nic netušil. Potkal jsem slavičí obrázek!

Dnešní noc byla mlžná a Slavičí háj tomu neutekl. Bránil se čiperně, ale neutekl. A tak se slavíci nad ránem neukázali. Jeden, jediný jeden se zastavil na kraji parku a síť ho zachytila. Když jich kroužkujete deset v řadě, nemáte na nic čas, chytí-li se ale jediný, dlouho z auta vyhlížený, zachraňující naději, v dlani zůstává déle.

Byla to mladá samička, hubená, štíhlá, upravená. A bylo mi hezky, že síť ji nerozcuchala, že jsem ji vypletl čerstvou. Neměla ani dvacet gramů, droboučká jakých moc nepotkávám.

Otevřel jsem dlaň v 6:48 a čekal, až se rozhoupe.

Pak se zvedá nad osiky a z místa odlétá. Dívám se déle, než obvykle, mám na to čas. Jak jsou ti slavíci elegantní! Vysocí, vzpřímení. O velkých očích. Klidní a důstojní!

Utahaná cestou po letové noci a přeci se trošičku „odlehčila“. Tělo vše zbylé z večerní potravy dávno už propálilo. Fotím tu kalužinku k prozkoumání dost důležitému, ale až doma se nestačím divit. Nemohu nevidět, co vidíte se mnou.

Byla to víla.

Úval řeky Moravy byl lákavý dávno. Tam musí být slavíků a přinejmenším slavičí dálnice!

Cesta míří v čtyřkilometrovém padáku od Moravské Třebové k Mohelnici, to musí ptáci přeci z oblohy vidět! Jen co přeletí Jeseníky, musí je to nalákat.

Bylo to tak během odchytových nocí a dní?

Nádherné místo navštěvované snad jen rybáři, z hladiny okukované vodáky. Sítě do tvaru pootevřeného „Z“, hlasitá přehrávka dvou slavičích zpěvů, hvězdami převážně podsvícené noci, po vyblednutí slunečné dny. Vítr přijatelný. Ale ta mlha! S rosou na sítích v tom nejdůležitějším čase. Krůpěje, které účinnost oslabují a taky prozrazují. Mlha jednou větší, jindy menší a možná že i to bylo rozhodující. Neví se.

První noc hluboko před rozedněním – jeden slavík tmavý a ráno už žádný. Zklamání? To jistě ne. Výprava za slavíkem tmavým obhájena. Ale proč neletí další na tak skvělém místě? Že by přeci jen chyba? Nějaká? Proč ne, tématu dodnes nikdo pořádně nerozumí, je mladé. Nakonec i proto nyní zde ty natažené sítě.

Druhá noc byla lepší, po ránu tři a všichni tmaví! Třetí přinesla dva a zase tmavé. Obecný se nechytil jediný. Jak převrácené proti odchytům v Čechách! Báječně převrácené. To by si dal líbit každý.

Dny, kdy se sítě samy sušily a chtěly stát v cestě ptákům jiným, byly též zajímavé. Dudek jen těsně přeletěl nad nimi, ale malý strakapoud – stráček, ten už se trefil! Však ho za chvilku uvidíte.

A na seznamu přibývali rákosníci, cvrčilky, pěnice, pozoruhodně i ťuhýci. Byl jejich tah a v loukách bylo hmyzem prostřeno. Chytla se i mladá červenka s bříškem ještě kropenatým. Při noční kontrole se na cestičce objevil zvědavý chřástal vodní, i jeho zpěvy stáhly z oblohy. Však slavíky z míst, kde se letos narodil, velmi dobře zná. Tak proč by se na chvíli nezastavil? To ale nedomyslel, už je v dlani a okroužkován. Do noci pak odlétá s chutí, už si dá asi pozor.

Řeka hučí dnem i nocí kvůli bobří hrázi. Zahradila ji, ucpala a navýšila.

Vodáci musí obcházet po břehu, alespoň rozhýbou prkenné nohy. Jsou pestří ti ve vestách, jiní veselí s lahvičkou v ruce a všichni by chtěli po proudu dál. Vlastně i oni tím místem táhnou!

Kvete máta a vzrostlý křen v louce kousíček od sítě, ten bych si s dovolením odkopl domů do kuchyně. A taky na památku. Na kouzelné poříčí. Na Moravu a na řeku, která se po ní po právu jmenuje. Fascinující.

Vzpomínkou i na dny pěkného zachytání a taky přemýšlení. O tom, proč téma nejde pochopit v jediné návštěvě. Proč se někdy daří víc a občas méně. Proč naše představy mohou být pravdám vzdáleny a musíme tabuli s napsaným smazat a křídu brát znovu. Naposledy, definitivně? Kdepak, zdaleka ne! Ale s chutí. To ví už každý, kdo s námi jede. Kdo se dal na ornitologii. Nádhernou. Proč to tak vůbec brzdím? Nejnádhernější napíšu a vím, co říkám! Nebýt jí, nikdy vám přes blog podobné nenapíšu.

A pojďte se podívat na výše předepsané.

Příprava stanoviště (sítě jsou rozmístěny vzadu, vidět je pouze boční).

A už se stmívá.

A tady je výsledek.

I zvědavý chřástal, na malou chviličku zblízka.

A ještě pidistrakapoud. Mladý a druhem čím dál tím vzácnější.

Mějte se hezky. Ať se daří i vám všude, odkud na stránku přicházíte.

Dvě sta dvacet kilometrů čtverečních zabírá můj/slavičí kraj. Tak jsem se rozkročil a roztáhl ruce. K přicházení. Tak jsem se rozkročil a roztáhl ruce k odcházení.

Trní u Sobotky a lesík sotva do kapsy s ohromným dubem, to aby slavík měl z čeho postavit.

Rachvalské tábořiště skautů a křoví s fialkami, když jaro přichází.

Bakovka a staré zahradnictví, hřbitov a Valcha s Kubovkou, kde stromy stářím poklekají. Galskou růží přizdobeny, když v trávě zavoní. A Slavičí háj – ta nová kapitola mého pomáhání.

V rohatských Horách, u mlýna na Bechovi a svobodínský prutník, kde jsme točili na mikrofon.

Skalní sluj u Solečku, přepeřská myslivna, Dolce kus od letiště s výhledem do ráje.

Mohyla u Dobré Vody s nedávno vyloupeným podzemím. Slavík od psího hřbitůvku v lese Budám nadosah a jejich Stržák – ten však i básníkův!

Stará Studénka a přítmí bažantnice odtud nedaleko, březenské stromy ohromných těl a kytek přebarevných. Písečný s jeho morušemi!

Čížovsko se skromnou nádherou chvílemi k dojímání.

Ptáci od Jizery, od jejich soutoků, ze Skalních srubů a od Salabky.

Ze statku ve Lhoticích, z Horky a od Kněžmostky, z Hradiště za kamenným mostem.

Z Červenské kosy i od Ošťovic.

Z vlnění nad Střehomí, kde k obloze tak snadno dohlédnout!

Z hájku od Veselé i od Dubového lesa, kde příběh do knížky vskočil. Tam všude musím, když duben síly nabere. Květen pak podrží v kráse a červen k dohnízdění. Červenec pozvedne prst hrozící rozloučením. A srpen to udělá.

Co korálek z té šňůrky jsem určitě nevzpomenul! Co mi jich vyčiní, až zase k nim přijdu. Tak snad ještě hájek dolnostakorský a plácky u Husí Lhoty. Pod Vraždou a přes kotlinu k Ostrovu. Kde za léta tak voní maliny. A ještě V proudech, to nesmím zapomenout. Kde nížinná řeka si přeci jen zapospíchá.

Další a další bych povylovil na mapě domoviny.

Líbí se mi, jak nesmlouvavě hřeben skalních měst odtíná prostředí slavičí od neslavičích. Jsem tady správně! V krajině před rájem.

Je nejvyšší čas napsat článek pro druhé z vás. Tedy hlavně pro ně, vám ale taky, pojďte se s námi dívat. Jedeme na Studénku.

Teď je správná doba, teď to tam bouří! A třebaže pod keři naleznout poztrácená pírka z opravených slavičích křídel – těch, která už jinde proráží vzduch, náladu udržme libou.

Přes tři desítky let se ujišťuji, že je to na chvíli, že se zas vrátí. Do svahů s báječným výhledem k horám, po Českém ráji až na Kozákov a daleko dál. A což teprv od Bezdězu po cestě jiné, když dravci přitáhnou!Jak se nevracet?

Stojím nevyspalý z bezmračné noci ve vlnách silnice divoce roztančené. Snad každé auto se uhodí do břicha, když s vlnami a výdutěmi za horizontem nepočítá. Jak příznačné pro místo!

A právě teď, teď je tu černo po bezinkách. Člověk aby ptáky kroužkoval nejlépe v pláštěnce!

Pokus o odchyt nepovedený nebyl. Do užasnutí chybí, ale tři slavíky vytáhnout ze sítě, to málo není.

A táhnou cvrčilky, všechny tři naše možno chytit a okroužkovat. Zelenou, říční i slavíkovou. Tohle mne vždycky fascinovalo, potkávat ptáky v prostředí, které jim nepatří, neznají jej, kde to tak neumí. Zvlášť pro tu slavíkovou, co žije v rákosí! Ale už musí. Vyzvednout tělo k obloze pod hvězdy, které noc prosvěcují. Drobnými křídly mávat a mávat. Je jako hedvábí ten podivný pěvec. Defilé elegance! Dívá se na mne, je ráda, že je ze sítě venku a chtěla by pokračovat. Bude už za chviličku. I s kroužkem. A třeba ji někdo chytne až se vrátí do místa vydání na cestu přes Podbabu kousíček od Bakova.

Odkud tak může být? Z Polska, od jezerních hladin u Otmuchova? Nebo snad ze Švédska? Někam se vrátí, přežije-li. Toť ale příjemné přemýšlení pod vůní bezinek, jež hodinu po hodině těžknou. Vůně se dokáží zapsat, nevěříte? Třeba ta z ořezávaných tužek. Či z mýdla s jelenem. Z ranní vody spařené Klenice.

Dívám se do daleka. A dobře vím, že až slunce vystoupí nad čedičový vrch, vyletí motýli. To už tu nebudu, odchyt se končí. Trojice slavíků odletěla, cvrčilky za nimi, půvabná červenka odlétá teď.

A odjíždí se.

Chci do každého ze slavičích míst alespoň jednou za sezónu abych se podíval. Je mi jak s přáteli, kde se moc nenamluví, ale slov nechybí. Jenom jsou nehlasitá..

V této hektické době, kdy ve vzduchu jsou ptáci a chytač chce být co nejčastěji pod nimi, není ani času příliš se rozepisovat. Vždyť za pár hodin vyrazím do háje a budu se nově těšit. Přesně ve tři.

Od specialisty na ptačí přehrávky jsem právě dostal zásilku, kterou třeba vyzkoušet v praxi. Tak nad dnešním ránem zahraje. A pokud by uspěla, bude ji třeba vyzkoušet i jinde. Na dálnicích slavíků tmavých! Ale kde takové hledat? Zase v Polabí? Na Moravě v úvalu řeky stejného jména, nebo snad na Slovensku? Moc času už ale nezbývá.

Začínám v Slavičím háji.

Pár obrázků z fotoaparátu účastníka setkání, za které děkuji.

Jeden z tajemných slavíků ptačího parku. Chytit se nechal ke zkontrolování kroužku až dva dny před odletem. Je nejméně osmiletý.

Odchyty dravců a sov na preparát výra.

A úspěch zkušeného kolegy.

Stará samička poštolky obecné a mladý jedinec káně lesní. Po okroužkování se znovu položí na křídla a zmizí.

Ptačí druh, který v našich travinách úspěšně hnízdí – cvrčilka zelená. V máji se ozývá hlasem, podobným hmyzu.

Pohled k městu s formující se bouřkovou oblačností.

Srpen i v jeho půlce je stále ještě časem slavíků. Odchyty budou pokračovat.

Ano, tak to měli slavíci, než v lůnu Klenice na konci jedné z letních nocí zlákáni přehrávkou zastavili. A dostali kroužek.

Ptačí park na okraji města Dolního Bousova byl prostorem k rozšiřování poznatků lidí, které druh zajímá. Sešli se, aby do sítí a sklapovacích pastiček ptáky chytali a v minutách setkání prohlíželi. A práce se dařila.

Internet byl využíván především k představě o počasí, někdy i k porovnání, co se děje na odchytových místech republiky jinde. Odborné diskutování střídaly humorné zážitky přesně tak, jak si vždy přeji. Má-li člověk volný čas rozpouštět v zálibě, ať jsou to chvíle co nejkrásnější! Rám tomu obrazu dotvářel útulný již poloprázdný Slavičí háj, z kterého chvíli co chvíli mizeli jeho okřídlenci. K odlétání. Ovocné stromy čistého místa ovoce letos neměly, mráz květy poutínal, když běželo o budoucí. A tak se dívají jeden po druhém a jako bych slyšel to jejich doznívající naříkání. Zato slavíci a pěvcové jiní – ti vyšli na jedničku! Rozmnožili se v roku přeúspěšném. K jihu tak míří počty pokračovatelů, odhodlaných se vrátit, jak to jen půjde. A my to uvidíme podle těch kroužků. Úspěšné uvidíme..

Návštěva, kterou jsem hostil, se vyjadřovala pochvalně k prostředí, o záměru zvířatům pomoct.

Zkušený zajíc už zase na podvečerním chodníčku za lupením, bažantí máma s omladinou na okraji třtiny. Cvrčilky před sítí, natažené travinami. Obrovský měsíc nevysoko a hvězdy kolem něj na obloze, od které neví se, co čekat. Bouřku, déšť, slavíky, povětří, anebo od všeho trochu v koktejlu k ochutnání?

Kafe ze skvělé sobotecké cukrárny, housky čekáním v igelitu silně vrásčité, ryngle co teprve na roubech sládnou, průhledy síťovím v dírách po rezavých netopýrech. Když už zmiňuji zubaté létavce, háj se brzy poodhalí. To díky přístroji, který je v tmách postupně identifikoval a znalá obsluha v seznamu předloží. Tak to bude hodně zajímavé a měrou podobnou přínosné. Budeme chytřejší – a malá nápověda – druhy to byly zajímavé.

Nebyl to ale jediný výzkum přidaný navíc.

Na poli u dráhy se chytali dravci. A jak bývá, dlouho se nic nedělo a pak přeci. Takže i to na blogu uvidíte. Zkoušel se také odchyt rákosníků za dne i v noci. I tam se zadařilo.

S přáteli měli jsme shodu – jak dobře, že kout je! Jak čisto v něm bez chemie, jak ladno v běžícím létě! Jak rozvoněno pro chytací ulici podťatou travou před bochníčky vrb, jež konečně trochu víc rostou. Opečovávané.

Je pocitem pocitů obracet jazykem tuto pralinku. Místo mladé, umělé, a přeci tak vyladěné! Příroda si jej převzala hned ten den po slavnostním otevření od nás. A trojice nadšenců neměla obav, jak kroky půjdou. Teď právě ubírající létem, jednom z těch „nových“ a míří k utichání. Na chviličku jen, na pár týdnů, než se kraj nadechne k pokračování. Samozřejmému.

Večer přinesu další včetně obrázků. A pak budeme pokračovat, jak dál půjdou odchyty v SH.

Tak přijďte pro zbytek slavičího léta sem na jejich stránku, vážení příznivci blogu.

Jen co se srpen v kalendáři rozkouká, musím k Žehuni. Kempují tam kroužkovatelé z výzkumného týmu pro významné ptačí území a vedou letní chytací akci. Pro mne příležitost sejít se s nimi a mimo rybník kolem železnice chytat slavíky.

Tentokrát jsem ale sklopky nechal v autě a sáhl po sítích. Ano, i já je umím natáhnout a chytat do nich. Úkolem bylo ověřit pokus z loňska s nočním chytáním táhnoucích slavíků. Místo mi v aleji zůstalo a tak nebylo těžké sítě postavit. Počkat na noc a hrát plný ptačí zpěv. A čekat.

Když natáhnete síť, je naděje větší než se sklopkami. A pokud u ní „hrajete“, čekejte oslovené druhy.

Alej je velmi působivá, složena ze starých stromů a mladých keřů. Mezi ni a železniční trať budu lákat slavíky. Je nejvyšší čas a kontrola po setmění zjišťuje prvního slavíka. V čase, kdy nic nehraje, kdy je ticho. Pak se nechávám unést hvězdami, jejich dálkou a třpytivostí. A taky měsícem, zítra bude úplný. Noc probíhá klidně, ale v jedné kontrole vybírám mladého kalouse. To bude v kempu pobavení!

Vlaky sviští kolejištěm, poznávám podle odstínu, že noc už prohrává. Tak ještě chvíli..

V hlavě mám otázky k nachytání, zapasovávám se u cesty do keře ptačího zobu. Už vidět nejsem. A už to taky začíná.

První zaharašení větve v koruně nahoře a už tu figuru vidím. Tlumeně „cvaká“, ocáskem pohybuje, je to slavík! A už se sítě na několika místech ošívají. A už je i vidím!

Odháním očima veliké netopýry a moc to nepomáhá. Už jsou chyceni. Netopýr rezavý to je.

Za světla kroužkuji, pouštím a přemýšlím, odkud že vyletěli. A než to zabalím, chytí se žluvy.

Báječný čas.