Chybí tu jemnější text a byl nejvyšší čas. Přišel jak na zavolanou.
Někteří z vás se snad podiví, jiní pookřejí.
Můj život se slavíky nestojí jen na zavírání kroužků na zrohovatělý běhák, vždyť v nich cítím srdce. Jsou živí, jsou krásní, jsou jedineční! A často se za hnědými křídly dívám a přemýšlím o všem dalším. Co je asi čeká. Co potká mne, jestli se ještě natrefíme.
Některé příběhy jsou opravdu silné i tento je takový. A zase náhoda! To ona navedla, když jsem nic netušil. Potkal jsem slavičí obrázek!
Dnešní noc byla mlžná a Slavičí háj tomu neutekl. Bránil se čiperně, ale neutekl. A tak se slavíci nad ránem neukázali. Jeden, jediný jeden se zastavil na kraji parku a síť ho zachytila. Když jich kroužkujete deset v řadě, nemáte na nic čas, chytí-li se ale jediný, dlouho z auta vyhlížený, zachraňující naději, v dlani zůstává déle.
Byla to mladá samička, hubená, štíhlá, upravená. A bylo mi hezky, že síť ji nerozcuchala, že jsem ji vypletl čerstvou. Neměla ani dvacet gramů, droboučká jakých moc nepotkávám.
Otevřel jsem dlaň v 6:48 a čekal, až se rozhoupe.
Pak se zvedá nad osiky a z místa odlétá. Dívám se déle, než obvykle, mám na to čas. Jak jsou ti slavíci elegantní! Vysocí, vzpřímení. O velkých očích. Klidní a důstojní!
Utahaná cestou po letové noci a přeci se trošičku „odlehčila“. Tělo vše zbylé z večerní potravy dávno už propálilo. Fotím tu kalužinku k prozkoumání dost důležitému, ale až doma se nestačím divit. Nemohu nevidět, co vidíte se mnou.
Byla to víla.
