Jen co se srpen v kalendáři rozkouká, musím k Žehuni. Kempují tam kroužkovatelé z výzkumného týmu pro významné ptačí území a vedou letní chytací akci. Pro mne příležitost sejít se s nimi a mimo rybník kolem železnice chytat slavíky.
Tentokrát jsem ale sklopky nechal v autě a sáhl po sítích. Ano, i já je umím natáhnout a chytat do nich. Úkolem bylo ověřit pokus z loňska s nočním chytáním táhnoucích slavíků. Místo mi v aleji zůstalo a tak nebylo těžké sítě postavit. Počkat na noc a hrát plný ptačí zpěv. A čekat.
Když natáhnete síť, je naděje větší než se sklopkami. A pokud u ní „hrajete“, čekejte oslovené druhy.
Alej je velmi působivá, složena ze starých stromů a mladých keřů. Mezi ni a železniční trať budu lákat slavíky. Je nejvyšší čas a kontrola po setmění zjišťuje prvního slavíka. V čase, kdy nic nehraje, kdy je ticho. Pak se nechávám unést hvězdami, jejich dálkou a třpytivostí. A taky měsícem, zítra bude úplný. Noc probíhá klidně, ale v jedné kontrole vybírám mladého kalouse. To bude v kempu pobavení!
Vlaky sviští kolejištěm, poznávám podle odstínu, že noc už prohrává. Tak ještě chvíli..
V hlavě mám otázky k nachytání, zapasovávám se u cesty do keře ptačího zobu. Už vidět nejsem. A už to taky začíná.
První zaharašení větve v koruně nahoře a už tu figuru vidím. Tlumeně „cvaká“, ocáskem pohybuje, je to slavík! A už se sítě na několika místech ošívají. A už je i vidím!
Odháním očima veliké netopýry a moc to nepomáhá. Už jsou chyceni. Netopýr rezavý to je.
Za světla kroužkuji, pouštím a přemýšlím, odkud že vyletěli. A než to zabalím, chytí se žluvy.
Báječný čas.
