Dvě sta dvacet kilometrů čtverečních zabírá můj/slavičí kraj. Tak jsem se rozkročil a roztáhl ruce. K přicházení. Tak jsem se rozkročil a roztáhl ruce k odcházení.
Trní u Sobotky a lesík sotva do kapsy s ohromným dubem, to aby slavík měl z čeho postavit.
Rachvalské tábořiště skautů a křoví s fialkami, když jaro přichází.
Bakovka a staré zahradnictví, hřbitov a Valcha s Kubovkou, kde stromy stářím poklekají. Galskou růží přizdobeny, když v trávě zavoní. A Slavičí háj – ta nová kapitola mého pomáhání.
V rohatských Horách, u mlýna na Bechovi a svobodínský prutník, kde jsme točili na mikrofon.
Skalní sluj u Solečku, přepeřská myslivna, Dolce kus od letiště s výhledem do ráje.
Mohyla u Dobré Vody s nedávno vyloupeným podzemím. Slavík od psího hřbitůvku v lese Budám nadosah a jejich Stržák – ten však i básníkův!
Stará Studénka a přítmí bažantnice odtud nedaleko, březenské stromy ohromných těl a kytek přebarevných. Písečný s jeho morušemi!
Čížovsko se skromnou nádherou chvílemi k dojímání.
Ptáci od Jizery, od jejich soutoků, ze Skalních srubů a od Salabky.
Ze statku ve Lhoticích, z Horky a od Kněžmostky, z Hradiště za kamenným mostem.
Z Červenské kosy i od Ošťovic.
Z vlnění nad Střehomí, kde k obloze tak snadno dohlédnout!
Z hájku od Veselé i od Dubového lesa, kde příběh do knížky vskočil. Tam všude musím, když duben síly nabere. Květen pak podrží v kráse a červen k dohnízdění. Červenec pozvedne prst hrozící rozloučením. A srpen to udělá.
Co korálek z té šňůrky jsem určitě nevzpomenul! Co mi jich vyčiní, až zase k nim přijdu. Tak snad ještě hájek dolnostakorský a plácky u Husí Lhoty. Pod Vraždou a přes kotlinu k Ostrovu. Kde za léta tak voní maliny. A ještě V proudech, to nesmím zapomenout. Kde nížinná řeka si přeci jen zapospíchá.
Další a další bych povylovil na mapě domoviny.
Líbí se mi, jak nesmlouvavě hřeben skalních měst odtíná prostředí slavičí od neslavičích. Jsem tady správně! V krajině před rájem.
