Zaměřeno na slavíky

Vzhledem k rozměrnosti pětatřicáté sezóny a radostem, které mi nanosila, dojde i na slavičím blogu k nadílce.

Je pro to ovšem potřebné, abyste si oživili příběhy slavičí knížky. Kdo ji nemá a nechce sedět v ten den stranou, nechť si ji někde půjčí, nebo sežene. V Infocentru v Mladé Boleslavi jich bylo předevčírem ještě deset (poslední objednávka přišla z Kroměříže), ČSO jistě taky nějaké má. No a tady u nás? Tady by se jich ještě našlo! Chci si je brát totiž příští roky s sebou na besedy, lidé to mají rádi a teprve, když se příběhy rozdiskutují, natáhnou uši.

Přeji hezké dny a zimě od klávesnice hrozím: „Běž si tam, kde tě rádi vidí!“.

Zatím poslouchá.

Dva evropští hnědí slavíci mají sice poměrně úzký pruh společného území, který ovšem stojí za to. A přeci do prožitku maximálního ještě něco schází, což sotva uhodnete. Časování návratu.

Slavík tmavý se vrací na hnízdiště při soutoku Prosny a Warty později než slavík obecný. Dáno je to rozdílnými zimovišti, kdy první startuje z jihu Afriky a druhý se odráží k návratu nad rovníkem v Sahelu.

Rozdíl v příletu je kolem dekády a to je mírně na škodu, protože zatímco koncert rezavého mistra je v plném proudu, temnější příbuzný se sotva zabydluje.

A přeci se podaří kolem půlky máje zažít parádu, kdy touhy ptáků v blížícím se navečeru bouří a my slyšíme sobě nedaleko repertoáry oba. Váhavý, v pomlkách výrazně členěný zpěv slavíka tmavého s řadou tvrdých až rachtavých tónů a k porovnání s ním sloky svižné, měkčí, melodičtější, některé i obzvláště dlouhé, jako by pták nechtěl hlasem poklesnout. Oba repertoáry jsou slyšitelné na velkou vzdálenost a tak se stává, že setmělou říční nivou neběží jen vodní proud, ale souběžně druhý, z navazujících písní slavičích zpěváků.

Je zajímavé, že lidé vědí o přítomnosti slavíka, ale že by hledali v koncertech víc, co je pro překryvnou zónu jedinečným, to nikoli.

Rybáři, s kterými jsem po březích během let rozmlouval, jsou uvyklí krásným tónům, přeci jen však víc je zajímá udice. Bobří hráze s nadrženou vodou lákají ryby k usazení a to je pro lov to pravé. Pozoruhodné je, že se s ničím moc nepárají, často v zelené trávě hoří i oheň. Slavíci si za léta symbiózy se všemi nastavili zčásti svůj jídelníček, protože na cestách mezi chytacími místy i na chodníčcích bobrů je hmyzu spousta a hlavně nekrytého. Bělavé kapičky ptačího trusu o tom spolehlivě vypovídají.

Řeky bývají v tom čase ještě někdy vzedmuté a zejména slavíci tmaví, hnízdící v inundačním území čekají, až se stav zklidní.

Slavík obecný volí pro hnízda vyšší partie, často i křoviny přilehlých svahů. A přestože nároky na hnízdiště jsou odlišné, přeci se druhy za určitých okolností kříží. A tady bychom mohli exkurz ukončit, protože mezidruhové křížení příbuzných slavíků, ke kterému jsme od líčení atmosféry příletů dnes došli, je tématem v krátkosti neuchopitelným.

Snad dlužno říci, že možností zažít tuto atmosféru mne už v prvním roce pobytu (2008) potkalo něco, o čem jsem v začátku století neměl ponětí. Na snímku jsem splývající, chytající.

Ano, i v Česku lze za výjimečných konstelací zjistit smíšené hnízdění slavíků.

S kolegy na Jaroměřsku jsme před řadou let opravdu stanuli nad první zdokumentovanou snůškou smíšeného páru.

Nutno ovšem dodat, že slavík tmavý je v našich podmínkách stále velmi vzácným, pravidelně zde nehnízdí. Jedná se tak spíše o náhody a navazující ornitologický svátek.

Když zpravodaj Gedeon Kašpar nenašel v místě dlouhodobého pobytu odvážného ťuhýka žádné chumáče peří, ani mrtvé tělo, ptákovi se podařilo s největší pravděpodobností nakonec odletět a nastoupit podzimní tah!

Ťuhýci obecní od nás směřují k jihovýchodu k Bosporské úžině tak, jako třeba slavíci tmaví, nebo rákosníci zpěvní.

Cesta se dříve nazývala „pohodlnou“ proto, že i když je daleko delší než jižní či jihozápadní, nestojí v cestě hory. V posledním čase ovšem stojí v cestě velmi výkonní lovci-chytači, kteří třeba v Libanonu či Egyptě pobijí miliony tažných ptáků, směřujících koridory dál. Tedy i obecných ťuhýků. My ale, protože chceme loudavému cestovateli přát, budeme si myslet, že využil k přeletu nebezpečných území oblouk, frekventovaný zejména na tahu jarním, přes Arábii.

A máme k tomu obrázek, který nedávno pořídil východočeský ornitolog Jirka Zajíc, když navštívil Omán.

A tady takového ťuhýka vidíte. Taky je mladý a nezkušený, též na cestě poprvé.

Lanius collurio

Táhnoucí ptáci nechtějí zemi ztratit z dohledu a tak, naskytne-li se příležitost k zastávce dole pod nimi, rozhodování není složité. Zastaví.

Náš ťuhýk by v tomto čase již měl být někde v těch místech a chystat se k přeletu do Afriky. Doufejme, že prostředí, kde už přeci jen je teplo a potravy dostatek té obvyklé, že mu svědčí.

Jestli je ptákem českým těžko říct. Mohl zrovna tak přiletět ze severu a tah ve Škodovce pouze přerušit. To už nikdo nevypátrá, leda že bychom měli kliku takovou, že na jaře ho někdo někde podle kroužku „přečte“. A pokud to bude záznam červnový, máme vyhráno. Takový je hnízdní! Víc jsme pro jeho stopování udělat nemohli.

I proto mám rád kroužkování, že mohu být ptákům nablízku. Že mi nic nebrání přidávat vlastní chvíle k jejich. Že mohu přemýšlet nad řadou ????? a hledat odpovědi. Že se tím stávám zkušenějším, zbohatnuvším. Že si mohu výzkum nastavit docela podle sebe. Nikdo (krom Pokynů pro kroužkovatele), že mi do toho nemluví a svobody – té si cením nadevše.

Končíme příběh boleslavského ťuhýka, který zaujal nevídaností.

Domnívám se dokonce v čase všemožných statistik, že právě on je na seznamech pozdních zástihů druhu vítězem.

A teď už opravdu, jak to dělám i se slavíky, posílám k němu přání šťastného návratu. Někam, kde se mezi květy divokých růží před pár měsíci narodil. Když ještě nevěděl, že potká nás všechny a že mu to půjde ve zmatcích.

Snadné to nemá a mít nebude, ale to je případ většiny mláďat tažných ptáků, jež čeká cesta do neznáma. Vždyť největší ztráty jsou právě v prvním roce života.

Až poletí za rok, nejspíš ho při okraji Mladé Boleslavi s kolegou objevitelem už nepotkáme. Ale křídla, ta budou nad mapou více neomylná, troufám si říct, že naprosto jistá.

Děkuji za jedinečnost podobných chvil. Za setká(vá)ní.

Je to už déle, co jsem byl hostem v klubovně mnichovohradišťské Jednoty bratrské. Na besedě.

Možná se na mne ti lidé ještě tajně dívali a dovažovali, jestli si chystanou poctu zasloužím. A dnes se ukázalo, že ano.

Bude asi už letos poslední větší událostí, ale stojí za to. Pojďte se podívat…

Jimi tvořený betlém věnovaný městu vystavili o Vánočním jarmarku na náměstí. No a slavíci tam mají také roli! Je nádherné vědět, že o nich ví, že byť jsem přespolním, pozvali si mne k modelování. Uchopili do výjevu co slavičího ochránce.

Vypadám mladším a takovým u nich po staletí už zůstanu. Jen aby nám všem vydržela krajina. To bych si přál.

Jsem hrdý, že město, kde nejsem domovem, mi takové ocenění dopřeje. Přidám jej k tomu, co jsem dostal v Písku. Ornitologickému.

Už jsem to říkal mnohokrát a snad možnost ještě mít budu:

Vůbec by mne tenkrát nenapadlo, že zájem o rezavého nočního pěvce v Bousově u náhonu se může takto vytvarovat. Že se mi podaří objekt pozornosti (slavíci termín prominou) tak zapamatovatelně představit lidem.

Jsem šťasten a mohl bych říct – hotovo! Nejde to ale. Nejde a práce mám dost. Chránit jim místa, ohlídat kopřivy, přát, aby máj v důležitých několika dnech nebyl chladný a deštivý, aby vyhnízdili. A dál být připraven šířit ta nahnědlá křídla kam až to půjde. Po vsích, kde v čase odchytu s lidmi diskutuji, hned jak mi dovolí, šlapat jim travou. Po městech, kam mne zvou s příběhy i po školních třídách, kde zájem není menší.

Blaženost mne sytí, potkávám-li takové. Se zájmem o vycházky, o knížku, o vzájemné popřání si.

Procházím krajinou a je mi dobře. Rozumíte mi? Dobře. Obyčejně dobře. Vím totiž, že k sobě patříme a budeme dál. I když tam padají občas i slova, spíš to jsou doteky. Ví o mne v kamení záhumních cest, tam, kde ještě ramena úvozů voní po mateřídoušce a já na ni mluvím při patách stromů, co časy společné přičítají a z obavy skrývají v letokruzích. Držím se v kůře, kde hmatám po naději, že za rok tu ještě postojíme.

Chodím jí rád. Fascinován proměnami roku ač měřeného víc přes ten slavičí. Co trvá pár dnů přes čtyři měsíce. Když přistanou, když zase odletí.

Je zvláštní jak to nejde zastavit a tolikrát jsem se pokoušel. Vymýšlel mnohé, prosil jsem v sobě a usmlouvával po křovinách. Díval se ke slunci a věřil v tu sílu. Pak přilít vítr a vysmál se nám. Padl jsem v pokoře i odevzdání. Co nadělám..

Jenže – ví on i já, že tak je na chvíli, jak v onom rýmu o tahání pilky. Že klečet bude pak on! Před májem. Až všechna ta poupata, o kterých ještě nevím, rozevřou se v hrstkách a zavoní. Tónům, na které čekal jsem já i všechno kolem.

Tady je pěkná nabídka literatury od České společnosti ornitologické.

Krásné příběhy o ptácích pro malé i velké, knihy plné poučení i odborné publikace… pořídíte v e-shopu ČSO na www.eshop.birdlife.cz

Dobrý večer přátelé.

Nejdřív si znovu postesknu. Nefunguje počítadlo opakovaně a nemůžu odpovídat na komentáře. Píše mi to, že autor blogu mi přístup zakázal. Je to veselé.

Slíbil jsem v nadpise výhledy – tedy, co ještě bude.

Běží adventní čas, věřící v potřebném smyslu slova nejsem, ale vím, co advent znamená a taky, protože máme vykovaný svícen na kamenný sloupek oplocení, zapaluji vždycky po svíčce. První svíčka už má jen nedopalek, krásný, protože vosk kreslí „rampouchy“. Někdy je děti po cestě ze školy olámou, vadí mi to, ale nikoho nekárám. Sám bych nebyl jiný a mohu je našvindlovat novým zapálením.

Napadl první sníh. Vzkazuji, že by mohl být zároveň posledním! Uvidíme. S tím souvisí informace, že ťuhýk ze Škodovky už je opravdu pryč. Odletěl posledního listopadu.

Slíbil jsem příběh i o něm.

Dalším tématem do konce roku bude Tečka za sezónou.

Vydáme se též společně na jednu zimní lokalitu, kde slavíci hnízdí, když jsou doma. Návštěvou.

A protože mne neminulo několik komentářů, určitě se tu objeví „odpočívající poeta“.

Sdělení budou mít podobný jazyk:

„Empírová stavba dnes září. Dlažba ale začíná zábst. Z bezpočtu světélek se odrazy snášejí do tepané mědi rodinného betlému a drobné scénky kolem ústřední po roce znovu ožily. Loď už je plná, lidé nastoupili. Jsou jiní a kostel to poznává. Ale přeci jen vznešenosti nebrání nic, aby byla tou z dávných časů. Zlato se blyští, oblouky klenou, pilíře nesou. A sanktusový zvonek, ten vyčkává.

Soumrak už před vchodem rozprostřel vlasy, však pouliční lampy si to nepřejí. V mrazivém ovzduší dobíhá zas jeden z dnů. Sotva tma postoupí, skončí se docela.

Zima se snáší, do krajiny naší…„

Stihneme i několik témat odborných. A pak už si popřejeme. Ne ale dřív, než v dílně něco vyfotíme a opatříme letopočtem.

Jako každoročně přináším informaci pro ty, kteří navštěvují náš kovaný betlém. Letos jsme jej vystavili v zdejším kostele na výstavě betlémů.

Proběhne dnes od 15 hodin a potrvá do hodin 17. Pak se objeví nejspíš v Jičíně, to už ovšem neorganizuji já.

Pořídil jsem z příprav momentku a mohu přidat, abych nebyl nezvykle krátký, ještě nějaký postřeh.

Především tam je šílená zima. Betlém není nainstalovaný za půlhodinu a ikdyž jsem s tím tak trochu počítal, třesu se ještě teď. Pak jsem opomenul do jesliček seno/slámu, tak jsem vedle v uzenářství stříhal suchou lipnici zapůjčenými nůžkami. A poznatek nejtěžší, nikdy jsme výjev sám neinstaloval, vždy se té radostné příležitosti chopil někdo jiný. Nyní jsem podle fotky zmatkoval a zmatkoval. Nakonec jsem k cíli došel. V kostele je vlhko, ještě, že tam nepobude dlouho. Po akci jej zabalím.

Tak kdo to máte blízko, přijeďte do Kněžmostu dnes v podvečer.

Najděte si tady milí příchozí text o boleslavském ťuhýkovi a pojďme si příběh dopovědět, protože víc už toho z místa asi nebude.

Tamní ornitolog ohlásil, že poslední výskyt byl posledního listopadu. Včera po mrazivější noci již ťuhýk na své pozorovatelně nebyl. Zpravodaj slíbil, že v pondělí místo ještě prohlédne, kdyby někde ležel roztrhaný či uhynulý.

My ale tady uděláme jinou věc, budeme si myslet, že odletěl. Proč by tak být nemohlo, byla to jedna z možností a mráz ho snad konečně vystrašil natolik, že nastoupil tah.

Jak jsem uvedl dříve, pozdě úplně není. Někam se doletět dá, i když Morava se ocitá mnohde pod sněhem. Proč Morava? Protože ťuhýci obecní táhnou k jihovýchodu. Panonie ale po cestě dál má náruč ještě vlídnou, šance k přežití je.

Nevím, jak utrpěla či neutrpěla kondice ptáka od doby kroužkování, zajímavý údaj poskytl ornitolog z místa, když upozornil na skutečnost, že ťuhýk lovil i v noci a to je něco, co se opravdu nevidí (a nebo toho o ptácích známe pořád tak zoufale málo).

Mám pro absenci v místě dva možné důvody: Buď byl tak chytrý, a když se v něm konečně probudil tahový neklid, začal se intenzivně připravovat a to i v noci, anebo „mlel z posledního“.

A zase. Pojďme si myslet na lepší z těch variant.

Jeho lov v noci u nasvětlené zídky v trávě ukazuje na vynikající zrak ťuhýků a taky na to, jak okolí za čas pobytu detailně „přečetl“. Ať už to bude jakkoli, místním hrdinou zůstane. A s ním i pozorovatel, který předvedl houževnatost a pozorovatelskou intuici a sluší se dodat, že se už hotovil ptáka přikrmovat.

Od dětství mám rád příběhy lidí a zvířat, ptáků zejména. I proto jsem napsal slavičí knížku. A můžu říct, že příběh od tovární železniční vlečky by mohl být podobně nádherný. Příběh kolegy Gedeona Kašpara (souhlasil se zveřejněním celého jména) a jeho opeřeného hrdiny psaný na ornitologickém webu od 4. října do 30. listopadu a otisklý i v hlavách nás přiblížených, má totiž v sobě spoustu skryté krásy. A já ji pro vás před svátky rozkryji. Pustíme pohledy do dálky někam do delty Nilu a budeme doufat, že to tak nějak podobně možná i probíhá.

To se k Vánocům hodí, co říkáte.. Mít o nějaké to přání navíc.

Sbalil jsem výstavu v Sobotce a nakonec musím říct, že se vydařila. A podobně to vidí i hostitel(ka).

Děkuji všem, kteří jste přišli a přijeli. Děkuji osobnostem z vernisáže, děkuji paní Magdě za pomoc s uložením materiálů.

Kniha ohlasů mne nalomila, věděl jsem to, protože tak bývá. A to jsem si říkal, že se nedojmu. Jsou tam znovu nádherné ohlasy a jsou velikou podporou. I závěrečné poděkování z knihovny tam vepsané.

Nechce se mi vše sem kopírovat, nesluší se to, ani nechci dělat výběr. Co udělám, že anonymně dám pár úryvků – to sem pověsím pro představu. Jak to lidé vnímají.

Tak třeba: „…Vidět přírodu Vašima očima musí být nádherné.“

Nebo: „…Škoda, že jsem nebyla na vernisáži, o které jsem slyšela.“

Jiné: „…Tvoje nadšení je nesmírně inspirativní.“

A ještě aspoň jedno od školáků, ať jsou zastoupeni: „…JE TO TU BOŽÍ.“

Slavíci v dnešním odpoledni Sobotku opustili. Galerie Na schodech se chystá na vánoční svátky.

Ještě jedna informace z prostor výstavy. Zaujala klícka starých ptáčníků s žíněnými oky kolem a uvnitř s „volavým“ slavíkem (v našem případě vycpaným). Často se takovým ptáků oslepovaly oči, protože volání k obloze směrem k druhům bylo pak intenzivnější. Čižba je dnes už zakázána a nutno říct, že tyto kruté praktiky patří víc do Středomoří a k časům už opravdu dávným.

Krajina severovýchodního Mladoboleslavska je hnízdištěm pro slavíky tradičním, i když tady rozšíření končí. Vždyť už nad Sobotkou se povrch pozvedá k horám, uzavírá a temní a to pro slavíka není.

Představuji krále pěvců veřejnosti i proto, abychom si uvědomili, že o něj docela snadno můžeme přijít. Že přijdou časy, kdy tady nemusí být. Strašná představa.

Vždyť jsem si je vybral i proto, že pějí za humny, že je mám blízko.

Ještě se vrací, ještě se netěším marně.

Ražice – nádraží!

Vyrážíme exkursí k Řežabinci.

Je listopadová sobota samého konce měsíce. Nikdy jsem tu takhle pozdě nebyl, podzim tady neznám.

U pozorovací věže známé tváře v roli průvodců. A Karel říká: „Pavle, je tam ten tvůj slavík„. Nechápu, co má na mysli. Až pak jsem vstoupil a uviděl zapomenuté. Opravdu, zapomenuté.

Je z léta 2006. I když čas letí, tento obrázek jej zastavil. Stojím a žasnu. Dvatisícešest, Pavle..

Tak tady je.

A tady jsou oni, na táboře 2004 a 2006.

Karel Pecl a Jirka Šebestián. První založil – a roky vedl, druhý v tom pokračuje.

Na další jsem já, kroužkující krahujce.

A přicházející.

A pak ještě záběr na část tábora.

A teď se mnou pojďte zavzpomínat.

Je prázdninové ráno a čeká se návštěva. Karel – jinak mu tu od nejmenších po dospělé nikdo neřekne – pozval rozhlas. Přijíždí průvodkyně pořadem Periskop Milena Lukavská a s ní zvukař Jindra Jeníček.

Kemp dostal pro vysílání přezdívku Pytlíkový tábor, kroužkuje se modráček. Milena Lukavská k houfu vznáší nad mikrofonem dotaz, kdo uhodne, kolik modráček váží. Byl jsem hostem a mluvit do toho nechtěl. Když kolem „vystříleli munici“, Karel mne vyvolal, že máme specialistu. Říkám tedy – třináct gramů. Karel bere Pesolu a hlásí: „Třináct a půl gramu! Tričko rozhlasu vyhrává Pavel Kverek!„. Víte, co chci říct? Že doba byla jiná, neukecaná, serióznější. To tričko mi z ČRo II – Praha opravdu přišlo, mám jej ve skříni.

Bývalo tam krásně a tehdy u nás husy ještě nebyly, jako dnes málem na každém rybníku. Když klíny těch, které nepelichaly, přilétaly na rybník za hlasitého kejhání, byl to zážitek! Pak jednu mladou kluci přinesli k okroužkování, myslím, že to byl v rubrice pro kroužkování v místě nový druh.

Dneska je všechno přísné, byrokratické, dobrovolnost decimující. Jen pár nadšenců v jakési rotaci ještě podobné umožňuje.

Nemám fotku Mileny Lukavské, než tuto z výstavy při čtvrtstoletí se slavíky, kdy pro rozhlas téma komentuji.

Natočili jsme toho potom spolu docela dost, třeba slavíky na Budách, ale to by bylo na další vstup.

Slavíkům vděčím za mnoho, i za podobné lidi, jako je Milena Lukavská.

Periskop pro děti už se asi nevysílá. Nevím.