Sbalil jsem výstavu v Sobotce a nakonec musím říct, že se vydařila. A podobně to vidí i hostitel(ka).
Děkuji všem, kteří jste přišli a přijeli. Děkuji osobnostem z vernisáže, děkuji paní Magdě za pomoc s uložením materiálů.
Kniha ohlasů mne nalomila, věděl jsem to, protože tak bývá. A to jsem si říkal, že se nedojmu. Jsou tam znovu nádherné ohlasy a jsou velikou podporou. I závěrečné poděkování z knihovny tam vepsané.
Nechce se mi vše sem kopírovat, nesluší se to, ani nechci dělat výběr. Co udělám, že anonymně dám pár úryvků – to sem pověsím pro představu. Jak to lidé vnímají.
Tak třeba: „…Vidět přírodu Vašima očima musí být nádherné.“
Nebo: „…Škoda, že jsem nebyla na vernisáži, o které jsem slyšela.“
Jiné: „…Tvoje nadšení je nesmírně inspirativní.“
A ještě aspoň jedno od školáků, ať jsou zastoupeni: „…JE TO TU BOŽÍ.“
Slavíci v dnešním odpoledni Sobotku opustili. Galerie Na schodech se chystá na vánoční svátky.
Ještě jedna informace z prostor výstavy. Zaujala klícka starých ptáčníků s žíněnými oky kolem a uvnitř s „volavým“ slavíkem (v našem případě vycpaným). Často se takovým ptáků oslepovaly oči, protože volání k obloze směrem k druhům bylo pak intenzivnější. Čižba je dnes už zakázána a nutno říct, že tyto kruté praktiky patří víc do Středomoří a k časům už opravdu dávným.
Krajina severovýchodního Mladoboleslavska je hnízdištěm pro slavíky tradičním, i když tady rozšíření končí. Vždyť už nad Sobotkou se povrch pozvedá k horám, uzavírá a temní a to pro slavíka není.
Představuji krále pěvců veřejnosti i proto, abychom si uvědomili, že o něj docela snadno můžeme přijít. Že přijdou časy, kdy tady nemusí být. Strašná představa.
Vždyť jsem si je vybral i proto, že pějí za humny, že je mám blízko.
Ještě se vrací, ještě se netěším marně.
