Je to už déle, co jsem byl hostem v klubovně mnichovohradišťské Jednoty bratrské. Na besedě.
Možná se na mne ti lidé ještě tajně dívali a dovažovali, jestli si chystanou poctu zasloužím. A dnes se ukázalo, že ano.
Bude asi už letos poslední větší událostí, ale stojí za to. Pojďte se podívat…
Jimi tvořený betlém věnovaný městu vystavili o Vánočním jarmarku na náměstí. No a slavíci tam mají také roli! Je nádherné vědět, že o nich ví, že byť jsem přespolním, pozvali si mne k modelování. Uchopili do výjevu co slavičího ochránce.
Vypadám mladším a takovým u nich po staletí už zůstanu. Jen aby nám všem vydržela krajina. To bych si přál.
Jsem hrdý, že město, kde nejsem domovem, mi takové ocenění dopřeje. Přidám jej k tomu, co jsem dostal v Písku. Ornitologickému.
Už jsem to říkal mnohokrát a snad možnost ještě mít budu:
Vůbec by mne tenkrát nenapadlo, že zájem o rezavého nočního pěvce v Bousově u náhonu se může takto vytvarovat. Že se mi podaří objekt pozornosti (slavíci termín prominou) tak zapamatovatelně představit lidem.
Jsem šťasten a mohl bych říct – hotovo! Nejde to ale. Nejde a práce mám dost. Chránit jim místa, ohlídat kopřivy, přát, aby máj v důležitých několika dnech nebyl chladný a deštivý, aby vyhnízdili. A dál být připraven šířit ta nahnědlá křídla kam až to půjde. Po vsích, kde v čase odchytu s lidmi diskutuji, hned jak mi dovolí, šlapat jim travou. Po městech, kam mne zvou s příběhy i po školních třídách, kde zájem není menší.
Blaženost mne sytí, potkávám-li takové. Se zájmem o vycházky, o knížku, o vzájemné popřání si.
Procházím krajinou a je mi dobře. Rozumíte mi? Dobře. Obyčejně dobře. Vím totiž, že k sobě patříme a budeme dál. I když tam padají občas i slova, spíš to jsou doteky. Ví o mne v kamení záhumních cest, tam, kde ještě ramena úvozů voní po mateřídoušce a já na ni mluvím při patách stromů, co časy společné přičítají a z obavy skrývají v letokruzích. Držím se v kůře, kde hmatám po naději, že za rok tu ještě postojíme.
Chodím jí rád. Fascinován proměnami roku ač měřeného víc přes ten slavičí. Co trvá pár dnů přes čtyři měsíce. Když přistanou, když zase odletí.
Je zvláštní jak to nejde zastavit a tolikrát jsem se pokoušel. Vymýšlel mnohé, prosil jsem v sobě a usmlouvával po křovinách. Díval se ke slunci a věřil v tu sílu. Pak přilít vítr a vysmál se nám. Padl jsem v pokoře i odevzdání. Co nadělám..
Jenže – ví on i já, že tak je na chvíli, jak v onom rýmu o tahání pilky. Že klečet bude pak on! Před májem. Až všechna ta poupata, o kterých ještě nevím, rozevřou se v hrstkách a zavoní. Tónům, na které čekal jsem já i všechno kolem.
