Zaměřeno na slavíky

Koukám na ten nadpis, jak by z něho šla udělat nejmíň dvě odbočení změnou y/i v prvním slově. Čeština je moc milá a mně pomáhá se slavíky směrem k vám. Vím to. Jsem v tom trošku drzým, ale vím to.

Tady ta „y“ nechám tak, protože jen říkám, že jsem vstal brzy a chystám ohlížecí příspěvek. Tak ho sem nad ránem (doufám) připojím.

Blog už zase funguje, to je příjemné.

Chodí vás dost v tomto čase, ukažte se zase..

Vy to každý znáte podle sebe, jak jste byli ve správném čase na potřebném místě a vyšlo vám to k nezapomenutí.

V zaměstnání, v práci, při nakupování, na houbách, v porodnici, no prostě mnohde.

Bude to o slavících dnes, jistě, ale přeci jen – proč dneska téma Času?

Včera jsem uklízel v poště a narazil na odborný text o keltských kouscích nádob z našeho jezírka. Tak jsem se tím nechal bavit asi tak tři hodiny a čas při tom „zatancování“ hrál prim. Kdybych totiž ve výseči mého pobytu tady (míněn život) v tom báječném místě s neskutečnou atmosférou (míněno bydliště) nezarazil rýč v místě staré dřevěné stavby (míněno jezírko) z roku – no, píší patnácté století… ..neměl bych zážitek, neměl bych zkušenost, nesmutnil bych tady kolem, jak jsem se v dějepise mohl snad dovědět víc. To není podstatné, ten můj nářek, dnes to snadno lze dohonit. Takže ve správnou dobu, na správném místě! A ještě by se slušelo připsat – připraven. Protože u mého největšího slavičího objevu (sláva, už jsem v tématu zpátky), mi napsali ze stanice podpůrně – Pavle, štěstí ale přeje připraveným!

Letos byl báječných momentů plný jarní výšlap – Vítání ptačího zpěvu.

Byl v Slavičím háji a staří slavíci se ponavraceli neskutečně. To bylo před lidmi zase emocí! Nu, což, chvíle to chtěla.

To prostě mluvíte nahlas, otáčíte „olítaným“ kroužkem na ptačí nožce, čtete k lidem jeho kód a žijete tu přidanou hodnotu v čase. Když akce skončí a odejdou i ti, kterým to nestačilo a pár vět či podání rukou ještě potřebovali, sednete na dubovou lavici pod slívou, opřete záda o ten pětihlavý Pavlův štěp (spolupodporovatel je zahradník), necháte se dotýkat tou kůrou a hlavně podkůřím a odpověď hledáte k otázce: „Co to bylo?“ Jak to, že to tak vyšlo a zrovna před lidmi?

Slavičí rok jde dál…

Vy sjíždíte polskou krajinou k místům, kde se slavičí druhy tak tajemně dotýkají, jedete do „školy“. Základku máte za sebou, střední jste zmákli taky v nadšení, jste na vysoké. Kéž by ten čas trval co nejdéle. Ne, netrvá. Mozoly od chytací motyčky už se zase vstřebávají, fotky vám pomohou rozloučit se tak nějak vyklusáním. Kolikátý to byl semestr? Stárneme..

Letní výprava ke Kolínu přes Bydžovská zastavení. Nečekanost nečekaná! Klíč nalezený kdysi jen kousíček odtud (Žehuňské týmové chytací léto) pasuje a brána poznání se otevírá. Sítě jsou rezavé po ptačím peří! A zkouškou pro kontrolu? Platí to dál! Co to je za slavíky? Chce se dotazovat. Jsou to ti od jarních polských řek? Nebo od německých? Nebo snad z okolí? Nikdo to neví, zatím. I proto tu jsme.

Ráno po prohrané (hraje se od půlnoci, od jedné či dvou hodin) noci je v napětí, povede se senzace znovu zopakovat? Od ledňáččí zátoky k lánu kukuřice už křídla kmitají. Ano, funguje to!

Léto jde v travách a nechává za sebou čím dál zřetelnější stopu od rosy.

Jinde a v čase jiném, s přehrávkou tvrdší. A v sítích zase houf bloknutých slavičích křídel, jen z větší dálky. Patří slavíkům tmavým a cestu už pořádnou mohou mít za sebou. I hlasy ptačího překvapení v síťoví jsou jiné, hlubší.

Když kroužky zavírám (myšleno do penálu, ty na nohách už dávno odletěly), zase mám v hlavě: „Jak je to možné, rozumíš tomu?“. Co to chce říct? Najednou jste na stopě něčemu senzačnímu. Něčemu, co se moc neví. A to umí přikovat!

Vepsaným „oslím můstkem“ se odebírám do dílny.

Bude šest, tak – práci čest!

Nadpis čtěte jako Otázka odborníkům.

Ano, aby na slavičí blog nezanevřeli, měl bych pro ně otázku k zamyšlení. Jde o moderní věc, nemusí mít nikdo obavy, ne žádný ležák, podnět přišel letos a nikde jinde než tady takovou nedostanete. Já se na ni též pokusím ještě do konce roku odpovědět, ale kdo chce, může tím hlavu pověřit též.

Velké úsilí bylo letos věnováno nočním odchytům letních táhnoucích slavíků, a protože to je téma nové, námětů k přemýšlení nastolilo fůru.

Slavíka tmavého jsme tu už jednou řešili v případě zmíněného zahraničního hlášení, slavíka obecného ne. Tam tolik štěstí nemáme. A na něj se zaměříme.

A ještě upřesním poměr ve vztahu k věkové kategorii. V stovce nachytaných slavíků obecných odlišíme víceletých do pěti exemplářů s tím, že v doznívání tahu se podíl starších přeci jen mírně zvyšuje.

Tak to jsou už doplňující informace k zamyšlení, kdo chcete, pusťte se před Silvestrem do toho.

Jako přípravu na hlavní silvestrovské téma nabízím mozaiku postřehů.

V záblescích zmizelého ještě uvidím chvíli, kdy jsem opilý pobýval na hodech v Brodě nad Dyjí. Prvně jsem tančil na silnici v štěrku a prvně se nechal hostit vínem pro blízké.

Jindy jsem s ČSOS na exkurzi viděl od Pálavy přiletovat hejna žlutých koníků (Matacilla flava) do lačného Nesytu a slyšel ten jejich hlas. A viděl hlavu dropa v dlouhatánském poli u Znojma.

Taky jsem viděl slavičí louky u staré Metuje a směl si v nich zachytat. V bocháncích keřů.

Kolem Kladrub hledat tmavého slavíka a než slunce za těleso kanálu vlasy své zalomí, radovat se nad překlopenou síťkou. Užívat společnosti vzácného Pavla Žďárka, který mi před smrtí napsal věty, které nezapomenu.

Stát v okraji Týneckých močálů a nevěřit uším nad tím koncertem.

Brodit se vzácnými přátelstvími, jako s Jarkou Klápštěm a nechat si vyprávět příběh z Mexika o životě na vlásku při setkání s hadem křovinářem. Zvykat si u něho na noční telefonáty, protože od protinožců byl na to zvyklý. Gratulovat mu k cetii jižní z Novozámeckého rybníka a roztomile zjišťovat, že emoce zválcují čas od času opravdu každého.

Jít zimní strouhou a hnát před sebou k síti dva horské konipasy, co v podzimu neodlétli.

Zakusit, jak hřeje mrva v holínkách, když mne okoralé polní hnojiště na chytací pěšince najednou podrazilo.

Zažít na výspě vzácné bahňáky a radovat se z toho, že přibližováním uličkou v rákosí se hlasy nezvedají. Vrš zachytala! To jejich vypouštění po okroužkování nelze vůbec popsat. Vzdalování se nad hladinou, pár hlasů pro zapamatování a pak už jen zašumění dálek. A pak je chytnou druhého konce léta ve Švédsku a kroužky k vědcům promluví.

Chození krajinou, které den ode dne o fous víc rozumím.

Sedím teď nad seznamy a počítám slavíky z letošních odchytů.

Usedám před plátno a film se rozbíhá. Sedím tu sám, kapesník po ruce. Bude to zasloužené.

Miroslav Bobek (zdoj Facebook)

· 18. prosinec 2015 ·

Martin Brejška mi poslal fotografii z nedávného mnichovohradišťského křtu knížky Slavík z dubového lesa, kterou napsal náš největší znalec slavíků, občanským povoláním kovář Pavel Kverek (vlevo). Bylo mi ctí o to větší, že přijel i Jirka Formánek. Zasvěcení vědí, o koho jde, vědět by ale měli všichni. Ornitolog, fotograf, dlouholetý vedoucí Kroužkovací stanice Národního muzea a hlavně skvělý člověk. Takový status píšu snad poprvé, ale Jirka i Pavel si ho zkrátka zaslouží.

Jirka Formánek přivedl konečně na svět knížku Ptačí hnízda. Krásná.

Ještě jednou přeji hezké chvíle.

Jak člověk tak projíždí hlavu, co ještě má stihnout, čeho nezapomenout, uvědomil jsem si jednu podstatnost. A nebude kalná, to se dnes ani nehodí. Právě naopak, je optimistická.

Občas jsem se „otřel“ o zdejší Kněžmost. Ano, mám připomínek dost a hlavně k nakládání s krajinou, vždyť stačí popojet pod Studénku a jste pomalu jak v starém slabikáři. Krajina dýchá. Jiný kraj, jiný…

Ale – pozval si mne před koncem roku (už opakovaně) zdejší pan starosta na úřad k posezení. A probírali jsme věci mnohé. Nejdříve gratuloval k ocenění, věděl o tom.

Můj názor zná a upozorňoval jsem ho, aby se nedivil, až vyjde třeba Bakovský zpravodaj. Že se jen snažím na věci upozorňovat. Dovedu však ale též pochválit, jako třeba močály u Nového rybníku, že zatím žijí. To je sympatické.

Takže – chci říct, že se s radnicí společně bavíme o situaci. Starosta má zájem o mé názory.

Nikdy jsem to tu nezmínil, tak teď to napravuji. A děkuji k těm dveřím, že mi je dodneška nezavřeli.

Napsat tyto věty se hodí pro uklizený stůl roku 2017.

Ještě, že jsem tu upíjel kávu, ještě, že jsem tu byl! Na pevnou telefonní linku (kterou už po republice asi málokdo využívá) mi zavolal pan profesor Josef Brož – Básník kraje.

Dověděl se z Kněžmostského zpravodaje o mém ocenění v Písku ornitologickou společností.

Víte, co mi řekl tento osmadevadesátiletý vlastenec? „Nemá, pane Kverku, nikdo takový vztah ke krajině, jak máte Vy“. Ještě, že jsem měl na očích nachystaná víčka. Protože je to vyznamenání z největších. Od člověka, který krajinu nikdy nedal a verši se za ni stavěl vždycky. I v čase, kdy to neměl lehké.

Vůbec nevím, co dál mám psát.

Napíšu už jen, že jsem se hájil k němu a řekl: „Ne, nejsem největším, a pokud ano, vězte pane učiteli, že to mám od Vás. Vy jste mne naučil dívat se k domovině a bez pohybu rukou si sáhnout na srdce„.

Byla to nádherná chvilka a ještě, že jsem tu byl.

A přitom hned poděkuji druhému podobnému. Bývalé skvělé knihovnici paní Karle Mikešové. Za mnohé a za ten článek ve zpravodaji: „Děkuji Vám, Kájo, a že se známe takto vespolek i s panem učitelem, není náhoda“.

Teď už nejen pro dva jmenované, i pro Vás dávám lístek k roku před námi.

A ještě aspoň větu:

Do smrti nepřestanu přemýšlet, kde se všechno bere, jaký to má řád a skončím u Přírody.

Poznají ti ptáci tady kolem, že se jim už dnešní noc „natáhne“? To asi ne, jen ti domýšliví. Ale dlouho nepotrvá a uvědomí si. Díky „hodinám“ v sobě. Jak uvěřitelné!

Mám rád věci, na které lze najít odpověď a nějaká by se našla úplně na všechno. A já jsem jedním z těch, který se vydal hledat odpovědi zpřesňující, totiž na téma, které na stole dávno leží. Život.

Posedlý jsem „výzkumem“ natolik, že od ranní kávy a pohledu z okna mezi opeřence, kteří se pod vlivem nabídky „nějak“ chovají a já to chci číst i poznat, přenáším své sklony i na parkoviště supermarketů, kde divadlem jsou lidé. A dál s nimi v košíku nesen jsem až mezi regály, zajímá mne tolik věcí! Je mi jasné, kolik z vás by to chování odsoudilo jako vlezlé a nepříjemné, nepřijatelné společensky, mne ale lákají mikropříběhy.

Vezměte – když vidíte partičku jedněch, jak bravurně vytáhnou peněženku z kapsy jinému a vzájemným přehazováním si (léty nacvičeným) zamíchají situaci jak „na plátýnku“, to je přeci událost! Ano, i tady to dopadlo dobře v duchu nadpisu. Kolega jiný viděl (a chtěl ještě vidět) v tom fofru konečnou inštanc peněženky a té uřvané lůze ji prostě z pod suknice sebral. V momentě nebylo v tom místě nikoho, opravdu ne.

A já se dívám tady na dvě sojky, co se naučily chodit na kouli tuku u krmítka, jak jsou prohnané. Jak si s návštěvníky konkurenčními poradí, po materialisticku. „Teď jedou ony!“. A v žaludku to bude za chvilku k zaradování. Další chvíle přežití zaobstarány!

Jen co mají dost, vrací se kos, který do té doby vládnul. Už zas je přísný, už zas „jede on“. Proletěl krahujec a u požitku není nikdo. Život je přednější, ale jen co zmizel z dohledu a zatímco kos již docela zasycený opatrně vyčkává, jsou tu bojovné koňadry. S křídly výhružně polosvěšenými k ostatním a otázkou – chceš proklofnout hlavu? – „u lizu“ jsou teď ony. Výhoda těch „pod nimi“ v hierarchii je, že slunečnici musí každá koňadra brát po jednom semínku k rozštípání někde v ústraní, ve skrytu. Modřinky dostaly dědičnou informací – zčásti, a z té druhé zkušenostmi, chytrost a hbitost, v momentě si chňapnou a odlétají. Dole „pod stolem“ je v pohodě pěnkava a vrabci úpolníci. Nikam se netlačí, umí se nasytit v zbytcích a popadaném. Mezi to si zařaďte zvonky, někam doprostřed stravovacího pořádku. Ti díky zobákům a stylu jsou úplným kombajnem v krmítku. Ano, sežerou hodně, ale jsou to oni, kdo shazuje dolů partičce jiných. I s dlaskem, který si krmítko rovněž uhájit pro svoji chvíli dovede.

Pak přiletí hrdličky, už zase v páru anebo ještě pořád? V tom se dnes nikdo už nevyzná. Ale je to milé a lidé si toho všimli v příměrech.

Za plotem vidím první čečetky a hýla. Kopřivy dozrávají a to by se tihle návštěvníci pro ně „přetrhli“. Krmítko je nezajímá. Červenka se postavila proti Hrádku a dobře ví, že tam, někde tam kde to není viditelné pro nás pro lidi, tam pluje slunce! I tento dar podědila. Vytušit. No a zpívá! To ptáci ke slunci dělají, pokud to náhodou nevíte. A od změny v kalendáři to bude čím dál častěji (viz nadpis).

Je vzrušující bádat nad životem. Jak se vine v periodách, jak zraje v poučeních. Není v tom víc, je to ale z potřebného vše. A věřte – nevěřte, souhlaste či oponujte, platí to i mezi lidmi ve společnosti. Nikam moc se to nevzdálilo a ani nevzdálí. Baví vás historie? Tak se do ní zas na chvilku ponořte.

Beru tady z okna ploštici a nesu na balkón. Je tam teplo, ať se otužuje. Ruka je po jejím sekretu cítit, že ani mýdlo si s tím neví rady. Lidské mýdlo, nedávno vymyšlené? Kam se hrabe na tu praktičnost! Další z taktik všemoudré a časy nepříhodnými otřískané paní Přírody. Mám tu o tom ještě dvě stránky napsat?

A když jsem u těch okenních tabulek tak přibrat invazní slunéčka asijská? Jak ta namyšlená kráska od Ferdy mravence má rodově po pár letech málem na kahánku, přetlačena zavlečenou návštěvou? To by bylo počteníčko! Jak jinak, než dobrodružné, vzrušující, poučné. Možná byste pak i vy koukali víc po těch lidech v hemžišti parkovišť a u regálů a hledali podobnosti třeba s krmítkem. A to jsem se vůbec nedostal k strakapoudí „kovárně“ nad kovárnou. Přesně nad oknem dílny v třešňové větvi rozbíjí smrkové šišky pro semínka. Teď zrají a on i křivky to dobře ví. Křivky proto začnou v lesích s hnízděním! Je to možné? Věděli jste to? Tak to by byl příběh z dalších.

Létám v tématu jak „půllitr v nůši“, ale chtěl jsem to tak napsat. A když jsem zmínil kovárnu, napadlo mne, že bych měl jít něco konečně dělat. Nálada by k tomu byla, zvědav jsem na výsledek.

Mělo to být dnes něco kratičkého o naději a keltském rituálu k navracení světla. Ale zmínil jsem červenku k odraženému slunečnímu rozednívání tušenému – zpívající. To vyjde podobně. Prostě – zákony této planety, místo pro domov v některém z pásem a především dar života k chviličce účinkování ve filmu evoluce, to je hladce nadevše!

Tak si každý srdíčko na ruce nahmatejte, netrefí-li nás zrovna nějaký ten „krahujec“, můžeme zítra (báječně ještě) přiletět zas!

Než letos k té významnosti nějaká doprovodná zamyšlení, spíše na oslavu přináším vzpomínku.

Je to složité, ale nutím se do rozhodnutí, který výsledek z pětatřiceti slavičích let je největší. A protože jsem zvyklý zadané úkoly plnit, i tady jsem nakonec rozhodl. Největším výsledkem, který mi přinesl i obrovské emoce, ukázal na moji práci i v zahraničí, byl redaktorem vynucený odchyt na předměstí Mladé Boleslavi.

Ono byste to tu někde našli, ale já se pokusím případ osvěžit ve vzpomínkách. Je to mimochodem také fotka v záhlaví blogu.

Pojďme si něco říct o velevzácných chvílích, jaké to vlastně je pár momentů před tím. Kdy člověk netuší nic, vůbec nic nenaznačuje, že za moment se budou psát dějiny.

..Před dvěma dny začal červen, je pro slavíky dobrý rok a ti vyvádějí mladé. Pozor, ještě chvíli je budou dokrmovat a poté doprovázet, ještě jim práce nekončí.

Je tomu tak i na předměstí Mladé Boleslavi, kam mne vytáhl redaktor týdeníku. K reportáži. Nebýt Honzy, možná by mi na předměstí ten rok nezbyl čas. Teď jedu, protože, když chtěl rozhovor, nepoženu ho v luxusních botách někam k polnímu hnojišti u Býčiny.

Mám strach, protože když moderujete pro veřejnost z terénu, pokaždé jsou problémy. Nejčastěji se ptáci nechtějí chytat.

Jedu dřív, než je stanovena hodina setkání, abych zkusil zachytat v klidu sám.

Z kvarteta zelených obrazců na sjezdu z pražské dálnice volím nejbližší vedle obchoďáku. Pod dvěma stříbrnými smrky uprostřed terčíku křovin je kemp nepřizpůsobivých. Nejsou tu teď, možná z obavy, abych jejich pojetí svobody, kdy nemusí už makat, nevtáhl do reportáže.

Slyším za sebou hlasy slavičích rodičů, jak se mne snaží odlákat od potomstva ještě nevzletného. Nenechal jsem se ošálit a oba sklopkou chytil a okroužkoval. Šlo o pár hnízdící prvně, tedy mladý.

V červnu už v prostředích mnohé keře odkvetly, tady ve výšce na stromě kvete růžová pnoucí růže. Jako v pohádce a najednou navzdory „vysokému datu“ se vedle ozval zpěv. Divný, ale to může být právě tím, že slavíci už koncerty „šidí“, nebo spíše už ruší.

Ptákovi začínám vadit, usedá na růži a pokřikuje. Vidím, že má kroužek staršího data. „Tak toho nechytím“ – říkám si když ty dva předešlé jsem pro předčasnost radši propustil, krmí-li mladé. Nemám tak pro novináře nic.

A už se také z parkoviště hlásí po telefonu a já z toho rozpoznávám, že bude problém dostat ho i sem do křoví. Roznesl jsem sklopky do svahu pod svodidlo a chci mu jít naproti.

Tak brzy? Ale, proč ne! Zjišťuji, že první ze sklopek je překlopená a síťka sebou cuká. Bude vyhráno, volám, ať jde Honza do akce. Slavíka k dokreslení činnosti budu pro něj mít!

Za zády se rozezpíval ten podivný zbývající a pak začal pokřikovat. O co mu jde, když hnízdění slavíkům normálně už končí?

Pták ve sklopce je divný. Robustní, podivně hlubokým hlasem naříká, druhého mám za zády. Vůbec tomu nerozumím, a když jej lovím zpod síťky, je divný doopravdy. Samec to být nemůže, když ten za mnou s ním nejen že není v konfliktu, ale ještě jej podporuje obavou. Na samici ovšem nemá holé břicho – hnízdní nažinu od nedávného logického zahřívání vajec. Pohlavní orgán není ani samčí na tuto dobu, ani samičí prošlý hnízděním. Rozměry slavíka jsou velké – a pozor, peří začíná pelichat! Není to moc vidět, normálně by to jiným uniklo pozornosti, já ale proces dlouhodobě sleduji tak vím, na co koukat. Jde ovšem o šokující zjištění, protože v tuto dobu žádný normální slavík nepelichá, je brzy.

Indicie od chyceného slavíka dávají hlavě zaskočeného specialisty pořádně zabrat a ten začíná před přítomným novinářem slevovat ze spisovnosti a po chvilce i z publikovatelnosti.

Začínají se dít věci a v ústraní vyděšený redaktor stupňuje zájem. Tuší, že přijel ve správný čas do správného místa. A přeci ještě nikdo z nás nedohlédne zpod jasmínových větví, jaká senzace právě odstartovala.

Prohlížením znaků v křídlech i jinde jsem zjistil, že chyceným je víceletý kříženec mezi slavíkem tmavým a obecným – hybrid. Což o to, takových slavíků – samců jsem již popsal v Česku několik, přesně tři :)). Tady ale o samce jít přeci nemůže, vypadal by jinak. Slovník a hlasitost směrem k novináři se stal místy k neuveřejnění, bude se muset stříhat.

Říkám tam pod svodidly, že jestli jsem chytil to, co mi zbývá vyslovit, budeme slavní!

No vidíte, nakonec to tam došlo a v mailu mi nad podpisem kolegyně došlo chvilku před koncem roku toto: „Opakovanou zkouškou se potvrdilo to, co Pavel už dávno věděl, jedná se o hybridní F1 samici!“

Namísto pokračování příběhu, který mi i po letech prohřívá krevní oběh, řeknu, že zajistit objev pro vědu je pro amatéra ještě větší adrenalin, než pro vědce vystudovaného. Hlavu mu to zarazí do problematiky, byť úzce vyhraněné, o které doteď nevěděl skoro nic.

Švýcarští znalci pro nás pak vypočítali, kdy mohla ona samice začít pelichat. Dopočítal jsem to souběžně i já, 28. května!

A to už by bylo na článek samostatný, snad ještě obšírnější. Byla neplodná, nehnízdící. A první vůbec v přírodě doložená.

Co napsat v závěru?

Nebýt ornitologie, nikdy bych například jako sportovní rybář (kterým jsem před tím byl) podobné pocity nezažil. Být platným v oboru.

Na tomto odkazu si můžete přečíst zbytek.