Do smrti nepřestanu přemýšlet, kde se všechno bere, jaký to má řád a skončím u Přírody.
Poznají ti ptáci tady kolem, že se jim už dnešní noc „natáhne“? To asi ne, jen ti domýšliví. Ale dlouho nepotrvá a uvědomí si. Díky „hodinám“ v sobě. Jak uvěřitelné!
Mám rád věci, na které lze najít odpověď a nějaká by se našla úplně na všechno. A já jsem jedním z těch, který se vydal hledat odpovědi zpřesňující, totiž na téma, které na stole dávno leží. Život.
Posedlý jsem „výzkumem“ natolik, že od ranní kávy a pohledu z okna mezi opeřence, kteří se pod vlivem nabídky „nějak“ chovají a já to chci číst i poznat, přenáším své sklony i na parkoviště supermarketů, kde divadlem jsou lidé. A dál s nimi v košíku nesen jsem až mezi regály, zajímá mne tolik věcí! Je mi jasné, kolik z vás by to chování odsoudilo jako vlezlé a nepříjemné, nepřijatelné společensky, mne ale lákají mikropříběhy.
Vezměte – když vidíte partičku jedněch, jak bravurně vytáhnou peněženku z kapsy jinému a vzájemným přehazováním si (léty nacvičeným) zamíchají situaci jak „na plátýnku“, to je přeci událost! Ano, i tady to dopadlo dobře v duchu nadpisu. Kolega jiný viděl (a chtěl ještě vidět) v tom fofru konečnou inštanc peněženky a té uřvané lůze ji prostě z pod suknice sebral. V momentě nebylo v tom místě nikoho, opravdu ne.
A já se dívám tady na dvě sojky, co se naučily chodit na kouli tuku u krmítka, jak jsou prohnané. Jak si s návštěvníky konkurenčními poradí, po materialisticku. „Teď jedou ony!“. A v žaludku to bude za chvilku k zaradování. Další chvíle přežití zaobstarány!
Jen co mají dost, vrací se kos, který do té doby vládnul. Už zas je přísný, už zas „jede on“. Proletěl krahujec a u požitku není nikdo. Život je přednější, ale jen co zmizel z dohledu a zatímco kos již docela zasycený opatrně vyčkává, jsou tu bojovné koňadry. S křídly výhružně polosvěšenými k ostatním a otázkou – chceš proklofnout hlavu? – „u lizu“ jsou teď ony. Výhoda těch „pod nimi“ v hierarchii je, že slunečnici musí každá koňadra brát po jednom semínku k rozštípání někde v ústraní, ve skrytu. Modřinky dostaly dědičnou informací – zčásti, a z té druhé zkušenostmi, chytrost a hbitost, v momentě si chňapnou a odlétají. Dole „pod stolem“ je v pohodě pěnkava a vrabci úpolníci. Nikam se netlačí, umí se nasytit v zbytcích a popadaném. Mezi to si zařaďte zvonky, někam doprostřed stravovacího pořádku. Ti díky zobákům a stylu jsou úplným kombajnem v krmítku. Ano, sežerou hodně, ale jsou to oni, kdo shazuje dolů partičce jiných. I s dlaskem, který si krmítko rovněž uhájit pro svoji chvíli dovede.
Pak přiletí hrdličky, už zase v páru anebo ještě pořád? V tom se dnes nikdo už nevyzná. Ale je to milé a lidé si toho všimli v příměrech.
Za plotem vidím první čečetky a hýla. Kopřivy dozrávají a to by se tihle návštěvníci pro ně „přetrhli“. Krmítko je nezajímá. Červenka se postavila proti Hrádku a dobře ví, že tam, někde tam kde to není viditelné pro nás pro lidi, tam pluje slunce! I tento dar podědila. Vytušit. No a zpívá! To ptáci ke slunci dělají, pokud to náhodou nevíte. A od změny v kalendáři to bude čím dál častěji (viz nadpis).
Je vzrušující bádat nad životem. Jak se vine v periodách, jak zraje v poučeních. Není v tom víc, je to ale z potřebného vše. A věřte – nevěřte, souhlaste či oponujte, platí to i mezi lidmi ve společnosti. Nikam moc se to nevzdálilo a ani nevzdálí. Baví vás historie? Tak se do ní zas na chvilku ponořte.
Beru tady z okna ploštici a nesu na balkón. Je tam teplo, ať se otužuje. Ruka je po jejím sekretu cítit, že ani mýdlo si s tím neví rady. Lidské mýdlo, nedávno vymyšlené? Kam se hrabe na tu praktičnost! Další z taktik všemoudré a časy nepříhodnými otřískané paní Přírody. Mám tu o tom ještě dvě stránky napsat?
A když jsem u těch okenních tabulek tak přibrat invazní slunéčka asijská? Jak ta namyšlená kráska od Ferdy mravence má rodově po pár letech málem na kahánku, přetlačena zavlečenou návštěvou? To by bylo počteníčko! Jak jinak, než dobrodružné, vzrušující, poučné. Možná byste pak i vy koukali víc po těch lidech v hemžišti parkovišť a u regálů a hledali podobnosti třeba s krmítkem. A to jsem se vůbec nedostal k strakapoudí „kovárně“ nad kovárnou. Přesně nad oknem dílny v třešňové větvi rozbíjí smrkové šišky pro semínka. Teď zrají a on i křivky to dobře ví. Křivky proto začnou v lesích s hnízděním! Je to možné? Věděli jste to? Tak to by byl příběh z dalších.
Létám v tématu jak „půllitr v nůši“, ale chtěl jsem to tak napsat. A když jsem zmínil kovárnu, napadlo mne, že bych měl jít něco konečně dělat. Nálada by k tomu byla, zvědav jsem na výsledek.
Mělo to být dnes něco kratičkého o naději a keltském rituálu k navracení světla. Ale zmínil jsem červenku k odraženému slunečnímu rozednívání tušenému – zpívající. To vyjde podobně. Prostě – zákony této planety, místo pro domov v některém z pásem a především dar života k chviličce účinkování ve filmu evoluce, to je hladce nadevše!
Tak si každý srdíčko na ruce nahmatejte, netrefí-li nás zrovna nějaký ten „krahujec“, můžeme zítra (báječně ještě) přiletět zas!
