Ještě, že jsem tu upíjel kávu, ještě, že jsem tu byl! Na pevnou telefonní linku (kterou už po republice asi málokdo využívá) mi zavolal pan profesor Josef Brož – Básník kraje.
Dověděl se z Kněžmostského zpravodaje o mém ocenění v Písku ornitologickou společností.
Víte, co mi řekl tento osmadevadesátiletý vlastenec? „Nemá, pane Kverku, nikdo takový vztah ke krajině, jak máte Vy“. Ještě, že jsem měl na očích nachystaná víčka. Protože je to vyznamenání z největších. Od člověka, který krajinu nikdy nedal a verši se za ni stavěl vždycky. I v čase, kdy to neměl lehké.
Vůbec nevím, co dál mám psát.
Napíšu už jen, že jsem se hájil k němu a řekl: „Ne, nejsem největším, a pokud ano, vězte pane učiteli, že to mám od Vás. Vy jste mne naučil dívat se k domovině a bez pohybu rukou si sáhnout na srdce„.
Byla to nádherná chvilka a ještě, že jsem tu byl.
A přitom hned poděkuji druhému podobnému. Bývalé skvělé knihovnici paní Karle Mikešové. Za mnohé a za ten článek ve zpravodaji: „Děkuji Vám, Kájo, a že se známe takto vespolek i s panem učitelem, není náhoda“.
Teď už nejen pro dva jmenované, i pro Vás dávám lístek k roku před námi.
A ještě aspoň větu:
Děkuji vám všem tady na slavičím blogu. Zítra tu bude dárek k Ježíšku, tak si pro něj přijďte. To máte za přízeň ode mne i od těch ptačích ryšavců, kteří už možná v „afrických kostech“ cítí, že noci doma konečně ubývá!
A máte to též od naší krajiny, které to v noci o Silvestru půjdu vyznat.
Hezký čas přeji. A tady – pro šťastné vykročení…
