Koukám na ten nadpis, jak by z něho šla udělat nejmíň dvě odbočení změnou y/i v prvním slově. Čeština je moc milá a mně pomáhá se slavíky směrem k vám. Vím to. Jsem v tom trošku drzým, ale vím to.
Tady ta „y“ nechám tak, protože jen říkám, že jsem vstal brzy a chystám ohlížecí příspěvek. Tak ho sem nad ránem (doufám) připojím.
Blog už zase funguje, to je příjemné.
Chodí vás dost v tomto čase, ukažte se zase..
…
Natrefit čas
Vy to každý znáte podle sebe, jak jste byli ve správném čase na potřebném místě a vyšlo vám to k nezapomenutí.
V zaměstnání, v práci, při nakupování, na houbách, v porodnici, no prostě mnohde.
Bude to o slavících dnes, jistě, ale přeci jen – proč dneska téma Času?
Včera jsem uklízel v poště a narazil na odborný text o keltských kouscích nádob z našeho jezírka. Tak jsem se tím nechal bavit asi tak tři hodiny a čas při tom „zatancování“ hrál prim. Kdybych totiž ve výseči mého pobytu tady (míněn život) v tom báječném místě s neskutečnou atmosférou (míněno bydliště) nezarazil rýč v místě staré dřevěné stavby (míněno jezírko) z roku – no, píší patnácté století… ..neměl bych zážitek, neměl bych zkušenost, nesmutnil bych tady kolem, jak jsem se v dějepise mohl snad dovědět víc. To není podstatné, ten můj nářek, dnes to snadno lze dohonit. Takže ve správnou dobu, na správném místě! A ještě by se slušelo připsat – připraven. Protože u mého největšího slavičího objevu (sláva, už jsem v tématu zpátky), mi napsali ze stanice podpůrně – Pavle, štěstí ale přeje připraveným!
Letos byl báječných momentů plný jarní výšlap – Vítání ptačího zpěvu.
Byl v Slavičím háji a staří slavíci se ponavraceli neskutečně. To bylo před lidmi zase emocí! Nu, což, chvíle to chtěla.
To prostě mluvíte nahlas, otáčíte „olítaným“ kroužkem na ptačí nožce, čtete k lidem jeho kód a žijete tu přidanou hodnotu v čase. Když akce skončí a odejdou i ti, kterým to nestačilo a pár vět či podání rukou ještě potřebovali, sednete na dubovou lavici pod slívou, opřete záda o ten pětihlavý Pavlův štěp (spolupodporovatel je zahradník), necháte se dotýkat tou kůrou a hlavně podkůřím a odpověď hledáte k otázce: „Co to bylo?“ Jak to, že to tak vyšlo a zrovna před lidmi?
Slavičí rok jde dál…
Vy sjíždíte polskou krajinou k místům, kde se slavičí druhy tak tajemně dotýkají, jedete do „školy“. Základku máte za sebou, střední jste zmákli taky v nadšení, jste na vysoké. Kéž by ten čas trval co nejdéle. Ne, netrvá. Mozoly od chytací motyčky už se zase vstřebávají, fotky vám pomohou rozloučit se tak nějak vyklusáním. Kolikátý to byl semestr? Stárneme..
Letní výprava ke Kolínu přes Bydžovská zastavení. Nečekanost nečekaná! Klíč nalezený kdysi jen kousíček odtud (Žehuňské týmové chytací léto) pasuje a brána poznání se otevírá. Sítě jsou rezavé po ptačím peří! A zkouškou pro kontrolu? Platí to dál! Co to je za slavíky? Chce se dotazovat. Jsou to ti od jarních polských řek? Nebo od německých? Nebo snad z okolí? Nikdo to neví, zatím. I proto tu jsme.
Ráno po prohrané (hraje se od půlnoci, od jedné či dvou hodin) noci je v napětí, povede se senzace znovu zopakovat? Od ledňáččí zátoky k lánu kukuřice už křídla kmitají. Ano, funguje to!
Léto jde v travách a nechává za sebou čím dál zřetelnější stopu od rosy.
Jinde a v čase jiném, s přehrávkou tvrdší. A v sítích zase houf bloknutých slavičích křídel, jen z větší dálky. Patří slavíkům tmavým a cestu už pořádnou mohou mít za sebou. I hlasy ptačího překvapení v síťoví jsou jiné, hlubší.
Když kroužky zavírám (myšleno do penálu, ty na nohách už dávno odletěly), zase mám v hlavě: „Jak je to možné, rozumíš tomu?“. Co to chce říct? Najednou jste na stopě něčemu senzačnímu. Něčemu, co se moc neví. A to umí přikovat!
Vepsaným „oslím můstkem“ se odebírám do dílny.
Bude šest, tak – práci čest!
