Zaměřeno na slavíky

Ještě jednou se dnes vracím na blog.

Poděkovat chci zase po čase – vám, kteří mi píšete o slavících. O vašich slavících.

Přechází z těch řádků na mne radost a uspokojení, ověříte-li si třeba zaslanou nahrávkou (jako dnes z Prahy – Dolních Měcholup), že to slavík opravdu je. A těšíte se k jaru podobně, jak to mám dávno i já.

Vážím si vašich zpráv a podpory.

Hezké vyhlížení, jaro si letos pospíší, ať si předpovídají, co chtějí! Zimy si jsou podobné, podobně měkké.

Na začátek nového měsíce máme zajímavé téma, které nás vrátí do léta předchozího roku.

Do nocí šumících křídel drobných pěvců, kteří po milionech opouštějí domovy v cestě za přežitím.

Do časů, kdy k obloze zní přehrávky slavičích zpěvů a lákají ve chvílích před rozbřeskem k zastavení. A nejen slavíky!

No a právě o „vedlejším produktu“ slavičích nocí si dnes na blogu přečtete.

Dorazilo zpětné hlášení zástihu takového cestovatele. Prostředníkem je kroužkovací centrála Zagreb.

Nabízím situaci v mapě…

…a taky, o kom bude řeč. (Tento ovšem není tím správným, chycen byl o pár dnů později na Staré Studénce)

Bylo 17. srpna po půlnoci, když jsem vyjel k Býčině na Kněžmostsku, natáhnout síť na silniční hrázku mezi Býčinským rybníkem a sousedním, který se jmenuje Horní Střípek.

Jde o tradiční vícepárové hnízdiště slavíků, čekal jsem úspěch.

O rok dřív zde v obecním hájku pelichal dokonce slavík tmavý, v roce sedmnáct už tady nebyl. Kdoví odkud přiletěl.

Času na vzpomínání a kladení otázek v rámci sebevzdělávání jsem měl v odstaveném autě dost, ráno se zvolna blížilo, hudební produkce běžela naplno. Hrál slavík obecný a tmavý.

Bývá tam krásně. Rybniční soustava je migrační osou v krajině, ptáci o ní po léta ví. Polétaví.

Mám rád chvíle čekání, smysly vyladěné do maxima, letní zachytání. Nejsou nudná, pořád se něco děje!

Abych měl klid pro odchyt zaručený, byl o pobytu zpraven správce rybníků.

Za chvíli bude ráno, když vidím skrz sklo přilétat shora ptáka přímo za hlasem. Přerušil tah na sklonku noci.

Slavík to není, tento je o poznání větší, odlišné letové strategie (nacvičil jsem rozeznávání při nočních odchytech na světlo v horách). Vím už tedy, kdo se chytí – rákosník velký. Co jsem nevěděl, že bude jediným ptákem vycházky. Nic jiného se neobjevilo, zklamání nešlo uchlácholit.

Chycený rákosník má zásobu tuku pod kůží, je mírně otřeného peří, tedy pták, který někde hnízdil – starší, říkám si. A taky mu to při čelovce zapisuji. Může být z Mladoboleslavska, z polských rovin, ale klidně i ze Skandinávie. Třeba ho na jaře zachytnou na hnízdišti a budeme vědět.

Odjíždím. Den je už probuzený, rozkoukaný, omytý rosou, v dobrém rozpoložení. K Býčině se však po fiasku už nevrátím, začnu jezdit nahoru na Studénku.

Je 2. února 2018.

Přichází po internetu zpráva o zástihu kroužkovance mé řady kroužků. Neuvěřitelné, týká se známého z býčinské noci! Co zaujalo odborníky, je výkon pěvce. Po přímce 846 kilometrů do přímořského regionu – župa Dubrovnicko-neretvanska, Vid. Doletěl tam za necelé tři dny!

Vidíte vážení, živeno podobnými událostmi z dřívějška, srdce romantika při takových dalších už jenom tančí.

Rákosník na jihu zastavil v oblasti rozsáhlých mokřin poblíže města Metković (pochází odtud řada zpětných hlášení vodních ptáků). Co vymyslí dál, není mi jasné, měl by držet směr jihozápadní a končit cestu v západní či střední Africe, nejčastěji v obasti Guinejského zálivu. On (zatím) letěl z místa kroužkování k jihovýchodu a kdyby měl pokračovat v kurzu, skončí v Africe východní. Ptáci však většinou nelétají k zimovištím přímočaře, ale řadou oklik. Je tedy pravděpodobné, že v tomto odpočinkovém místě přímoří změní směr tak, aby tradičních zimovišť druhu dosáhl. Neletí za sluncem prvně.

Jestli jsem vás snad doposud do příběhu navléknul málo, pojďte si navíc přát Štěstí kroužkovatelské a doufat, že až přezimuje a po cestě nazpět dorazí, že nám jej z hnízdiště někdo ohlásí. Zkušeného.

Nemáme malých cílů, proč bychom měli mít? Okřídlení cestovatelé si zájem zaslouží.

Vítání ptačího zpěvu – dopolední vycházka pro veřejnost (jediná akce, kterou v roce pořádáme) má termín 28.4. od 6:30 hodin v Dolním Bousově u Továrních nádrží (v místě lze zaparkovat).

Zůstáváme ještě letos v městě na Klenici, jenom měníme místo.

Vydáme se od úvodní tabule II. naučné stezky po její trase a do místa startu se před polednem vrátíme. Naučná a zážitková stezka má jméno Krajinou Červenského rybníka, tím je vše vysloveno.

Cesta je dlouhá něco přes tři kilometry, kdo by chtěl krátit, může se ve dvou místech odpojit a nechat odvézt (nezajišťujeme). Zhruba v půli se trasy v oblasti oseckých luk dotýká hranice krajů, která je současně i turistickou cestou do Plakánku a cyklostezkou.

I tam lze z akce odejít směrem k osadě Šlejferna.

Budeme chytat a kroužkovat, poslouchat zpěv, dívat se na hladinu (vezměte si dalekohledy), povídat o ptactvu i o stezce, o přírodě kolem.

Na jarních hladinách, kdy rybníky nejsou ještě vyžrané rybí osádkou a potravní nabídku drží, uvidíme i vodní ptáky.

Rybník je významnou křižovatkou migrujícícho ptactva a konec dubna příležitost uvidět je. V tom čase již v pobřeží budou mnozí slavíci, i za nimi se podíváme.

Smíšený les východní terasy umožní zažít i ptactvo odlišné. Rozhodně bychom měli slyšet drozdy brávníky, kteří se v tom čase již kvapně vrací do nedalekých lesů Českého ráje a zde v poslední zastávce někteří chviličku přibrzdí. Zpívající.

Starý vyschlý mlýnský náhon v tu dobu ukáže kvetoucí vrboví, v místě bahnité kosy je šance na bahňáky, zejména čejky a kulíky. A zpěv rákosníků.

Staré doupné stromy ještě i dnes hostí řadu šplhavců tedy i vzácnějšího strakapouda malého, domovem jsou i brhlíkům či šoupálkům.

V tu dobu se kolem hladiny zdržují nedaleko hnízdící orli mořští, zastavují se čápi.

Na hladině řada druhů severských kachen, které zde mají rovněž evropské mezipřistání. V rozsáhlých rákosinách se občas vyskytne sýkořice vousatá, bukač velký či malý bukáček. Rovněž moudivláčci.

Cestou projdeme starou olšinou, v tom čase ještě hostící k severu vracející se čížky lesní. Je impozantní vidět je sletovat k vodě, koupat se a pít. Hejna těchto ptáků jsou však již velmi neklidná, plna zpěvu a dlouho se nezdrží.

Na zemi pod stromy uvidíme a budeme respektovat specifickou jarní květenu a první motýly včetně žluťásků řešetlákových či bělásků řeřichových.

Roky se v místě kroužkovalo, povím tedy o unikátních výsledcích toho výzkumu.

Pročíst si budete moci též naučné tabule, děti využít nabídky k soutěžení. Na vše bude čas.

Dolní Bousov stále ještě má co nabídnout. Je krajinou mého dětství, velmi dobře ji znám.

Přijďte se pozdravit.

Ještě pár slov k příletům, co jsem tu předposledně uvedl.

Velmi přesně se do výměru slavičích návratů trefil keltský stromový kalendář. V něm totiž měsíc vrby (15. 4. – 12. 5.) je tím pravým časem k vítání. Termíny časnější a i pozdnější jsou nespolehlivé a vzácné.

Vypozoroval jsem, že i když se slavík někde objeví třeba dvanáctého, pak stejně přichází pauza. Navíc se zdá (a to jsem neobjevil já), že ptáci přilétají ve „vlnách“. To ostatně (mluvím o pěvcích) platí i pro přelety horských sníženin severu republiky, kam jsem za pozorováními jezdil.

Pojďme ještě odskočit k té vrbě na pár slov…

V křovité formě je máme zastoupeny i v Slavičím háji. Ty jsou mladičké, ale staré hlavaté vrby můžete vidět nedaleko, na druhé z naučných a zážitkových stezek města na Klenici, která se jmenuje Krajinou Červenského rybníka. Zde doprovázejí starý nefunkční mlýnský náhon v místě pradávné hranice krajů, kterou připomínají objevené a směrem k návštěvníkům obnažené mezní kameny. Další vrby podobné, ale v krajině otevřené, najdete o kus dál na otočce stezky odhlédnutím k oseckým lukám. Jsou mimořádně krásné neméně.

Vrby byly uctívány už kdysi dávno mimo jiné pro svou vitalitu, kdy „na kmen“ ořezaný strom se brzy obnovil mladými proutky.

Keltové slavili znovuzrození přírody právě v čase vrbových květů. Vrbě jsou připisovány i výrazné léčivé schopnosti, což jistě víte (např. Aspirin). A já je mám spojeny s dětstvím. Tu jejich vůni a to hned dvakrát! Prvně, když proutí, bez mízy nařezané, doma se bralo k pletení košíků. To byla vůně! A tátův nůž „Žabka“, jak ten si v těch hrubých rukách uměl vést! A podruhé, když jako kluk jsem už chodil za motýly a vzdělanější o něco později je pak pěstoval z housenek. V houseníku, odkud se vylíhli později nádherní hranostajníci vrboví, to vonělo uschlým listím z větévek těch živných rostlin. A představte si, náhodou jsem přinesl podobnou s hnízdem moudivláčka, na zem po bouřce spadlým. V kabinetu se brzy rozhostila vůně, kterou jsem znal z dávných časů a já propadl vzpomínkám. Takovou mají vůně připomínací schopnost!

Vrby mám rád z vycházek za slavíky, když kvetou. Mezi „rozcuchanými kocoury“ se to slavíkům věru bezpečně koncertuje, jeden problém však přinášejí. Jakmile se po odkvětu objeví chmýří a po dešti vykročí sluníčko, chytací sítě jsou v prostředí úplně k ničemu. V momentě obílené, chlupaté, prozrazené. Ne, Zákonu o přežití do představ vstupovat nejde. Chmýří vzdušné proudy pak nabírají a nesou zaklíčit jinam.

Vrbových lokalit pro slavíky mám řadu. I tam, kde chytávám modráčky, tam ještě víc!

Na jedno jsem zapomněl a směrem k vrbám by to bylo neuctivé.

Hned, jak zjara pustily mízu, mezi kontrolami sklopek na modráčky bylo času dost.

Rád jsem užíval klasických odchytů v poctivém čekání na táhnoucí elegány, jako byl tento fešák s kroužkem centrály OZZANO, zimující ještě před dvěma měsíci jižně Říma v spleti tamních zavlažovacích kanálů.

Dnes lze chytání výrazně urychlit technickými vymoženostmi.

Odsekl jsem si tenkrát větévku příhodnou a opracoval do základu. Pak otloukal, proklouzl, upravil jádro, zasunul – a co myslíte? Mohl jsem se radostí pominout! Nezapomněl jsem vůbec nic! Zapískala bezchybně klukovsky!

Je to už poznat! Vyjdete ven a rozpoznáváte, že sezóna začala. Opeřenci nepřehlédli slunce, jak kroky prodlužuje. A taky to, že zima asi žádná nebude.

V zahradě, u potoka i v lesích se rozbíhá život. Mám ty chvíle moc rád, je v nich síla a je to nakažlivé. Snadno se přenese.

Zastavil jsem u stromu, před pár lety přišel o vršek. Vichřice ho sťala. Byl jsem tam i tehdy a jako bych slyšel o veliké „klice“. Že ho nevylomila, že kořeny nápor vydržely. Že zem, do které s křidélkem kdysi přiletěl, že se nevyvalila. Že má vlastně štěstí!

A byla to pravda.

Vidím teď, jak jedna z větví se obloukem vytáhla do prostoru a původní záměr zastává. Poroste dál a strom má naději, že to dál půjde.

Já sem chodím hlavně za slavíky, ale naučil jsem se prostředí vnímat komplexně. Kolik jsem viděl slavičích plácků! Dva nejsou stejné. Jsou ale věci, jež mají společné.

Dávejte pozor:

Nemusí být místo veliké, stačí fotbalové hřiště. Místo jednodruhového trávníku tam ale musí být kopřivy či jiný plevel a musí být nadivoko, nezastřižený. Místo nalajnování je dobrá síť kanálků, příkopů, anebo stezek od zvěře. Toť jídelní stůl. Namísto branek jsou prospěšné vyšší stromy s poctivou hrabankou po jejich vysvlečení. Kabinky pro zázemí tady nahrazují husté keře, nebo alespoň jediný, kam se slavíci potřebují skrýt a před odletem i převléknout. A to je zhruba vše. Samozřejmě, je-li na blízku řeka či rybník, potok, nebo strouha, přibývají „hvězdičky“ navíc. Je-li poblíž silnice, je přísun potravy znásoben. Tam ale vzrůstá nebezpečí a třeba opatrnosti. Tak, jak je porážen hmyz a meten ke krajnicím, tak může dopadnout i rezavé tělo slavičí, zvláště ta kropenatá slavičího dorostu, abychom zůstali u fotbalové terminologie.

Pak jsou místa vícepárová, rozlehlejší. Taková nabídnou zážitky ještě jiné. Tušíte, že slyšet v máji jeden zpěv či hned kvarteto, je rozdíl. Vidět v červnu v podrostu míhat se rezavou – tady i tam a po straně taky, potěší víc.

Vědět, že slavíkům máte co nabízet a oni berou, je tiše krásné. Věřit, že o prázdninách, přijdete-li v samém jejich konci, kdy kopřivy už vyčáhlá těla odzdola vyholily a vy přec ještě některého k rozloučení naleznete, je zasloužené.

Stali se z nás přátelé za desítky let a smutně se z mapy gumuje plácek, který nevydržel. Lidi to křáčí už prostě nechtějí. Nevěděli možná, co věděl jsem já.

Odcházíte smutný kolem venkovského nádraží v Koprníku, s pár černými bezy pod linií lip. Pod větvemi, k pustému perónku svěšenými. Je 20. srpen a vy spíš v pokusu zastavit léto ťuknete o spoušť a pustíte jarní slavičí zpěv. Zpod staletého stromu vrásek přenápadných, obarveného pruhy ruměnic, přijde odpověď vzteklým ptačím zavrčením. Jak dávno ho znám! Dehet pražců vás stačil přilepit, jak v překvapení trčíte na místě. Černé žilky té pryskyřice se v bublinkách šklebí jako pavouk, který se konečně dočkal. Má vás!

Je tady slavík! Jak jsem mohl být roky tak nepozorný. Nebo do místa přisídlil teď, když pozvánku konečně vystavilo? Tak, nebo tak, nezáleží na tom. Připisujete do mapy novou tečku a radost se vrací.

Ne. Dokud bude po kraji naděje a příroda mnohomocná, smutek ať si jde po svém!

Obrázek z časů, kdy zima byla ještě alespoň nějaká.

(Mladá Boleslav – areál u Škodovky)

Kroužkovací sezóny jsou čím dál náročnější, ale čas na Kalendář příletů najdu pokaždé. To stihnu.

Kam přiletí letos ten první?

Jde totiž o báječný čas, všechno je přede dveřmi, slavíci nedaleko.

Od prvního dubna je třeba začít se chystat. To je Den ptactva (alespoň tak stálo v socialistickém kalendáři), nejsprávnější čas.

Nyní končí úvodní dekáda ledna a biologické hodiny slavičích těl začínají v zimovištích tikat hlasitěji. Na tahový neklid to ale ještě není.

Kde jsou všichni ti s mými kroužky, kterých část po příletu ověřím? Jak si teď vedou? Musí to být neskutečné. Dohlédnout tam! Začíná mi být málo jen vědět, že všechno úspěšně zvládli podle kontrolou čteného kroužku na jaře. Do Afriky se však bojím, měl jsem to v plánu, než se to politicky pokazilo. Vidět tak slavíky v zimovištích.

Kam přiletí první?

Bude to Kněžmostsko, Březensko, Dolnobousovsko, Bakovsko, anebo snad Mnichovohradišťsko? Nebo hnízdiště okolo Boleslavi?

Všechny je projíždím a pátrám v nich přehrávkou. Přál bych to městu na Klenici – Bousovu. Tam ještě rekord nebyl, i když odtud pochází nejstraší slavík československé ornitologie. Přál bych to Slavičímu háji, to by bylo senzační! Ale tamní jsou z pomalejších, i když se vracet umí. O Vítání ptačího zpěvu to bylo až neskutečné, co lidem předvedli.

Favoritem jsou Dolce na okraji Mnichova Hradiště a nedaleká lokalita Za kamenným mostem, u Jizery.

Když se blížím k té zježené rokli (v tu dobu už jsou trnky před rozkvětem), mám pocit neskutečný. Když vystupuju z auta a začínám v okraji hrát, zvláštně se chvěji. Je to už léty nastavený efekt těla, hodně Dolcům věřím. Nevím, jak to je možné, že to tam často vyjde, musí jít o náhodu.

Když se pak na jednom z tamních čtyř zastavení ozve, mluvím si nahlas. To mi už nejde být k tomu zticha.

Chodí tam z města pejskaři, už se spolu známe.

Těším se úplně pokaždé, a když to nepadne tam, odjíždějíc bývám škodolibý. Konečně je šance i jinde, mumlám si.

V Dolcích je též zapsán rekord absolutní, rekord Knihy příletů.

To bylo tenkrát až neskutečné, slavík chytit nešel a už se den nakláněl. Byl jsem zoufalý, že když mám rekord, že tam ten ryšavec zítra už nemusí být. A já se těch prvních dotknout prostě musím, je to až rituální. Dotknout se křídel a po temeni slavíka lehoučce pohladit. Bývají klidní. Vím, vstupuju jim do života a otravuju, ale taky prospívám. Myslím, že to mám odpracované, nemusím se jim omlouvat. Kolik jen hnízd jsem zachránil, kolik toho o nich k lidem odmoderoval.

Toho slavíka jsem chytit nemohl, sítí to ve svazích moc dobře nejde, do sklopky nešel. Viděl jsem, že má kroužek, o to byla umíněnost větší.

Slunce už obešlo rokli a posvítilo do křoví od města přes kostel. Každá kontrola vycházela naprázdno. Hlava mi šrotovala na plné obrátky, zkušenosti byly k ničemu. Až mne napadlo vyházet ze sklopky červy a navázat jemné drátovce. Měli nádherně pálenou barvu jak sýrové tyčky k vínu. Byli drobní, až jsem měl strach, že je pták neuvidí nebo, že z drátků utečou, jsou daleko tvrdší.

Bylo už chladněji a hýbat se nechtěli. Byl jsem „na prášky“ a chodil po pláccích dokola. Jsou tam lišky, tak aby nedošlo k maléru.

Slunce vadlo, dívám se ke Káčovu a spílám kvapu noci. Od toho kopce přichází šero. Slavík v okraji keře zmlknul, už se neozýval, dávno jsem k němu už nehrál. Ale sklopka se natřepává v síťovém „stanu“ z překlapnutí! Ne, nebudu jásat, dokud neuvidím rezaté peří, chytit se mohla klidně i červenka. Táhne jich pod skalními městy v tu dobu dost a ptáky soumraku – to ony jsou.

Žádná červenka, byl tam! A kroužek proti očekávání vůbec nebyl můj. Byl to slavík přítele Jarky Klápštěho, který jej uzavřel před lety jinde. A jak jsem zjistil později, vím, proč přesídlil. Jeho místo u rybníka bylo vymýceno. Se sklopkou nikdy zkušenost neměl, nechápu, proč se nechtěl chytit.

Datum byl tehdy a zůstává dodnes 10. dubna. Vstoupili jsme tím konečně do první dekády měsíce!

Přicházím-li do Dolců, i tomu příteli z Brodu Železného formuluji pozdrav. Už mi na něj pár let ale odpovědět nedovede.

A je potom hezké, že rekord je ukovaný. Že drží a nechce prohrát. I pro vzpomínky..

Momentka z výstavy Čtvrt století s králem pěvců – vernisáž.
Jarka promlouvající, v pravo ředitel muzea L.Beneš.

Vůbec to nesouvisí se slavíky, dotýká se zmínky z přelomu roku.

Tady to je:

Oživilo se mi, když jste mi milé dámy poslaly upozornění na rádio, kde Jirka (Jiří Waldhauser – keltolog) právě teď v posledním dílu exceluje.

Řekl jsem si, při vzpomínce na to, co jsme spolu prožili (i při vykopávkách u nás), že mi k té báječné historii místa stejně jen něco chybí. A ono nechybí! To už se netýká pochopitelně Jiřího, ale jiného velikána.

Jsem rád, že se ochomýtnul i v Kněžmostě, jen zatím neznám okolnosti. Ale dopátrám se. Zůstala po něm tato konývka na kytky, k zalévání. I když – k zalévání? No, a to je právě to podstatné. Celý on!

Byl tu, působil tu a jak již mnohde jinde – zapsal se tady.

Nálezový list jindy.

Stále častěji se u nás během zimy můžete setkat s červenkou.

Přijde i na krmítko, kde je však bojácnější, počká si na drť ze semínek, kterou sýkory štípáním slunečnice vychystají, a dál je nezajímá. Mají přece prostřeno!

Červenka si počká, a když je klid, přilepší si též. V „zimě“ ale, kdy je na teploměru deset nad nulou hlady netrpí, o tom vypovídá pod kůží žlutý tukový polštářek.

Jak už jsem na blogu psal, chytnu a okroužkuji přes zimu v zahradě jednu dvě. Vydrží většinou do předjaří a pak zmizí. A víme už kam. Jedna byla ohlášena v létě z Finska.

Svět ptáků je pozoruhodný a zimní čas nudný k ornitologovi není. Jen třeba tematika, kdy se hledá odpověď na otázku – kolik opeřenců je místních a kolik krmíme hostů ze severu? Kroužkování by pomohlo dovědět se víc. A tak kroužkovatel, má-li chuť, čas a náčiní, nudit se nemusí jediný den.

Pracoval jsem na zahradě a ještě jsem ani rýč nepozvedl a už mne sledovala. Pokládal jsem balvany k jezírku a hmyzu poodhaloval fůru. A tak jsem ji přitom chytil a okroužkoval. A vyfotil.

V Tříkrálový den balím loňskou výzdobu, pěkně se to stihlo. Když už není sníh, důkaz, že jde o zimní červenku, mám tak od dveří.

Síť, kterou jsem po dvaceti letech vytáhl, aby se na mne nemračila, chytila střízlíka. U nich to je se zimou podobné.

Kdybyste chtěli vědět, jak jsou na tom přes svátky s případnou nadváhou, podklady dám:

Červenka vážila 20,5 a střízlík 10,75 gramu.

Jak jsem rozfukoval peří na břiše i krku kvůli tuku, shodit by trošku měli. Nejlíp ale až v máji, to budou z cest už doma a zaobírat se hnízděním. Na kněžmostskou zahradu s jezírkem nejspíš už nevzpomenou. Já tedy ano.

Jsou milí, však se podívejte.

Přeji krásný den. Takový, jaký se na „konečné“ polabské výspy rozhostil.

Je to nádhera, nádherný leden!

Bude ale bolet, to už je jasné. Plamének u zdi rozvíjí pupeny a dostane pohlavek. Určitě přijde, do jara totiž daleko. Co naplat. Příroda…

Přistoupil jsem nyní proto, abych uvedl dvě věci – radost a poptání.

Předně, do zahrady naproti se včera vrátila srna. Je tedy už zřejmě opravdu po oslavách.

Žasnu, jak v prostředí splývá, jak ji Potřebnost vybavila. Jen bílé zrcátko ji prozradí, jak se v kopřivoví pohupuje.

Tak snad už to půjde, říkám směrem k ní a mám radost z jejího rozhodnutí.

Druhý vstup je k případnému, kdo by chtěl z okolí třeba i „zabodovat“. Myšleno ornitologicky.

Jak mi tak od vás chodí postřehy, komentáře, ohlasy, diskusní řádky, jeden z posledních je upozornění na zřejmě vzácné (2) racky, pohybující se kolem rybníka u Dětenic.

Místní birder Gedeon odjel bohužel pryč a nemůže místo prohledat. Tak to jen, pokud by chtěl někdo zkusit novoroční překvapení do birdlistu, šance je.

Pokud jsou hladiny volné a je potrava, velcí rackové s odletem nespěchají.

Brhlík v zdejší zahradě se může pominout štěstím, on ale ještě přibrzdí, bude nucen. Anebo, že by viděl dál?

Po poledni byl zase venku „březen“ a tak než jsem zapálil, musel jsem k jezírku.

Lekníny jsou přínosem, když žijí, ne když se tlející propadají pod hladinu. A protože není led, dohonil jsem rest a švédskými hráběmi vše vytahal.

Dívám se do orobince v části protilehlé, zda nezahlédnu nějaký život, nezahlédl jsem. Přeci jen jediný sníh, který tu nedávno půldne vydržel, vše asi postrašil a poukrýval. Hráběmi lovím i tady, tahám ode dna listí vistárie, aby nehnilo a neodebíralo z vody kyslík.

Hrábě odkládám a měním za podebírací sítko k dočišťování hladiny, když se to stane. Absolutně nejsem schopen uvěřit úkazu dole. Živá, krásně vybarvená škeble rybničná!

Tak tu sem určitě nikdo nedal a svojí nohou silnici a louku od Kněžmostky určitě nepřešla.

Víte, jak zní ten nejstarší zákon? Přírodní? Žij, jak dovedeš! Podle něj funguje na Zemi všechno. I lidi. I tahle škeblička.

Rybníček či jezírko – jedno, jak tomu budu říkat, je zajímavou učebnicí především vodního života. V létě bych nespočítal, co všechno tu je.

Nemám jiného vysvětlení pro tu událost, než že jsme ji jako „neviditelnou“ museli pořídit tehdy, když jsme pro nachytané slunky na Kněžmostce nabrali do kýble vodu. Jinak to možné není. Jednak mne fascinuje to „postrkování“ zvířátek i kytiček od Matky přírody do života a pak i to, že jsme si ničeho nevšimli. Až nyní.

Mám rád podobné chvíle, uvádějí mne do fascinace.