Kde to bude letos?

Kroužkovací sezóny jsou čím dál náročnější, ale čas na Kalendář příletů najdu pokaždé. To stihnu.

Kam přiletí letos ten první?

Jde totiž o báječný čas, všechno je přede dveřmi, slavíci nedaleko.

Od prvního dubna je třeba začít se chystat. To je Den ptactva (alespoň tak stálo v socialistickém kalendáři), nejsprávnější čas.

Nyní končí úvodní dekáda ledna a biologické hodiny slavičích těl začínají v zimovištích tikat hlasitěji. Na tahový neklid to ale ještě není.

Kde jsou všichni ti s mými kroužky, kterých část po příletu ověřím? Jak si teď vedou? Musí to být neskutečné. Dohlédnout tam! Začíná mi být málo jen vědět, že všechno úspěšně zvládli podle kontrolou čteného kroužku na jaře. Do Afriky se však bojím, měl jsem to v plánu, než se to politicky pokazilo. Vidět tak slavíky v zimovištích.

Kam přiletí první?

Bude to Kněžmostsko, Březensko, Dolnobousovsko, Bakovsko, anebo snad Mnichovohradišťsko? Nebo hnízdiště okolo Boleslavi?

Všechny je projíždím a pátrám v nich přehrávkou. Přál bych to městu na Klenici – Bousovu. Tam ještě rekord nebyl, i když odtud pochází nejstraší slavík československé ornitologie. Přál bych to Slavičímu háji, to by bylo senzační! Ale tamní jsou z pomalejších, i když se vracet umí. O Vítání ptačího zpěvu to bylo až neskutečné, co lidem předvedli.

Favoritem jsou Dolce na okraji Mnichova Hradiště a nedaleká lokalita Za kamenným mostem, u Jizery.

Když se blížím k té zježené rokli (v tu dobu už jsou trnky před rozkvětem), mám pocit neskutečný. Když vystupuju z auta a začínám v okraji hrát, zvláštně se chvěji. Je to už léty nastavený efekt těla, hodně Dolcům věřím. Nevím, jak to je možné, že to tam často vyjde, musí jít o náhodu.

Když se pak na jednom z tamních čtyř zastavení ozve, mluvím si nahlas. To mi už nejde být k tomu zticha.

Chodí tam z města pejskaři, už se spolu známe.

Těším se úplně pokaždé, a když to nepadne tam, odjíždějíc bývám škodolibý. Konečně je šance i jinde, mumlám si.

V Dolcích je též zapsán rekord absolutní, rekord Knihy příletů.

To bylo tenkrát až neskutečné, slavík chytit nešel a už se den nakláněl. Byl jsem zoufalý, že když mám rekord, že tam ten ryšavec zítra už nemusí být. A já se těch prvních dotknout prostě musím, je to až rituální. Dotknout se křídel a po temeni slavíka lehoučce pohladit. Bývají klidní. Vím, vstupuju jim do života a otravuju, ale taky prospívám. Myslím, že to mám odpracované, nemusím se jim omlouvat. Kolik jen hnízd jsem zachránil, kolik toho o nich k lidem odmoderoval.

Toho slavíka jsem chytit nemohl, sítí to ve svazích moc dobře nejde, do sklopky nešel. Viděl jsem, že má kroužek, o to byla umíněnost větší.

Slunce už obešlo rokli a posvítilo do křoví od města přes kostel. Každá kontrola vycházela naprázdno. Hlava mi šrotovala na plné obrátky, zkušenosti byly k ničemu. Až mne napadlo vyházet ze sklopky červy a navázat jemné drátovce. Měli nádherně pálenou barvu jak sýrové tyčky k vínu. Byli drobní, až jsem měl strach, že je pták neuvidí nebo, že z drátků utečou, jsou daleko tvrdší.

Bylo už chladněji a hýbat se nechtěli. Byl jsem „na prášky“ a chodil po pláccích dokola. Jsou tam lišky, tak aby nedošlo k maléru.

Slunce vadlo, dívám se ke Káčovu a spílám kvapu noci. Od toho kopce přichází šero. Slavík v okraji keře zmlknul, už se neozýval, dávno jsem k němu už nehrál. Ale sklopka se natřepává v síťovém „stanu“ z překlapnutí! Ne, nebudu jásat, dokud neuvidím rezaté peří, chytit se mohla klidně i červenka. Táhne jich pod skalními městy v tu dobu dost a ptáky soumraku – to ony jsou.

Žádná červenka, byl tam! A kroužek proti očekávání vůbec nebyl můj. Byl to slavík přítele Jarky Klápštěho, který jej uzavřel před lety jinde. A jak jsem zjistil později, vím, proč přesídlil. Jeho místo u rybníka bylo vymýceno. Se sklopkou nikdy zkušenost neměl, nechápu, proč se nechtěl chytit.

Datum byl tehdy a zůstává dodnes 10. dubna. Vstoupili jsme tím konečně do první dekády měsíce!

Přicházím-li do Dolců, i tomu příteli z Brodu Železného formuluji pozdrav. Už mi na něj pár let ale odpovědět nedovede.

A je potom hezké, že rekord je ukovaný. Že drží a nechce prohrát. I pro vzpomínky..

Momentka z výstavy Čtvrt století s králem pěvců – vernisáž.
Jarka promlouvající, v pravo ředitel muzea L.Beneš.