Stále častěji se u nás během zimy můžete setkat s červenkou.
Přijde i na krmítko, kde je však bojácnější, počká si na drť ze semínek, kterou sýkory štípáním slunečnice vychystají, a dál je nezajímá. Mají přece prostřeno!
Červenka si počká, a když je klid, přilepší si též. V „zimě“ ale, kdy je na teploměru deset nad nulou hlady netrpí, o tom vypovídá pod kůží žlutý tukový polštářek.
Jak už jsem na blogu psal, chytnu a okroužkuji přes zimu v zahradě jednu dvě. Vydrží většinou do předjaří a pak zmizí. A víme už kam. Jedna byla ohlášena v létě z Finska.
Svět ptáků je pozoruhodný a zimní čas nudný k ornitologovi není. Jen třeba tematika, kdy se hledá odpověď na otázku – kolik opeřenců je místních a kolik krmíme hostů ze severu? Kroužkování by pomohlo dovědět se víc. A tak kroužkovatel, má-li chuť, čas a náčiní, nudit se nemusí jediný den.
Pracoval jsem na zahradě a ještě jsem ani rýč nepozvedl a už mne sledovala. Pokládal jsem balvany k jezírku a hmyzu poodhaloval fůru. A tak jsem ji přitom chytil a okroužkoval. A vyfotil.
V Tříkrálový den balím loňskou výzdobu, pěkně se to stihlo. Když už není sníh, důkaz, že jde o zimní červenku, mám tak od dveří.
Síť, kterou jsem po dvaceti letech vytáhl, aby se na mne nemračila, chytila střízlíka. U nich to je se zimou podobné.
Kdybyste chtěli vědět, jak jsou na tom přes svátky s případnou nadváhou, podklady dám:
Červenka vážila 20,5 a střízlík 10,75 gramu.
Jak jsem rozfukoval peří na břiše i krku kvůli tuku, shodit by trošku měli. Nejlíp ale až v máji, to budou z cest už doma a zaobírat se hnízděním. Na kněžmostskou zahradu s jezírkem nejspíš už nevzpomenou. Já tedy ano.
Jsou milí, však se podívejte.
