Po poledni byl zase venku „březen“ a tak než jsem zapálil, musel jsem k jezírku.
Lekníny jsou přínosem, když žijí, ne když se tlející propadají pod hladinu. A protože není led, dohonil jsem rest a švédskými hráběmi vše vytahal.
Dívám se do orobince v části protilehlé, zda nezahlédnu nějaký život, nezahlédl jsem. Přeci jen jediný sníh, který tu nedávno půldne vydržel, vše asi postrašil a poukrýval. Hráběmi lovím i tady, tahám ode dna listí vistárie, aby nehnilo a neodebíralo z vody kyslík.
Hrábě odkládám a měním za podebírací sítko k dočišťování hladiny, když se to stane. Absolutně nejsem schopen uvěřit úkazu dole. Živá, krásně vybarvená škeble rybničná!
Tak tu sem určitě nikdo nedal a svojí nohou silnici a louku od Kněžmostky určitě nepřešla.
Víte, jak zní ten nejstarší zákon? Přírodní? Žij, jak dovedeš! Podle něj funguje na Zemi všechno. I lidi. I tahle škeblička.
Rybníček či jezírko – jedno, jak tomu budu říkat, je zajímavou učebnicí především vodního života. V létě bych nespočítal, co všechno tu je.
Nemám jiného vysvětlení pro tu událost, než že jsme ji jako „neviditelnou“ museli pořídit tehdy, když jsme pro nachytané slunky na Kněžmostce nabrali do kýble vodu. Jinak to možné není. Jednak mne fascinuje to „postrkování“ zvířátek i kytiček od Matky přírody do života a pak i to, že jsme si ničeho nevšimli. Až nyní.
Mám rád podobné chvíle, uvádějí mne do fascinace.
