Zaměřeno na slavíky

Bylo odpoledne, chvíli před prvním posledním sněžením.

Jsou hlášeni po republice první modráčci a já vím, že v močálech u Koprníku šanci mám. V hnízdní době tu lze napočítat až osm okrsků (včetně sousedního Brodku a polní rákosiny pod čapím hnízdem).

Těmto slavíkům se konečně daří.

První, co člověk ocení, že močál na místě dál přežívá. A abych pořád nekritizoval, tady zemědělskou společnost chválím, že drží úmluvu. Děkuji vám za ten kus krajiny.

Po „vyřízení“ oficiality už může naplno propuknout radost. Kdysi jsme aspoň tento kousek území zachránili s bousovským učitelem, ale to tu na blogu už mnohokrát je.

Zpod nohou vylétají bekasiny otavní, je čas, kdy jich je v močále opravdu hodně. Už jsem si říkal, jaké by to bylo vytahat po letech sítě na bahňáky a zachytat si je.

Odlétá dospělý orel mořský a husy se konečně uklidňují. Vedle rámusí jeřábi, budou zkoušet hnízdit. Lindušky luční začínají tah kolem kaluží a čtyři už vidím!

Druhou zprávou po jistotě, že nové holínky netečou, tedy radost! Ale nad Pískem se zatahuje, musím pospíchat s monitorováním. Je fantasticky. Kolik jarních bouří jsem tu zažil. Hodiny tady v močálech bych nespočítal, ta místa znám.

Volá vodní chřástal, tak už i on je doma! A ozval se budníček, vábením, žádný zpěv.

Rákosí je plné nádherných modřinek, táhnou. Nutrie už mají mladé, je jich pět. Úplně vytlačily další nepůvodní – ondatru. Na kytky je ještě brzy, laguna je zčásti zmrzlá. Hraju vábničku po roce a je mi dobře, i když odezvy nejsou. Než ale dojdu k posedu do místa, kde za kanálem je největší houpavé oko, ohromná plocha zblochanu, odtud i ten chřástal..

Hůře už slyším, mládí je pryč a musím si pomáhat intuicí. Vypínám zpěv, po kolikáté už? Ale ono to pokračuje! Jasně, je tady! Přesně v místě, kam se hodně let vrací modrák s kroužkem už úplně rezavým od bahenních solí. Hliník s nimi reaguje. Nevidím ho, otužilce, ale vím, co dělá. Sedí „v lavoru“ na brčku rákosu a určitě se vzteká. Nebudu ho dráždit, musím si nechat jeho zájem na odchyt. A není v porostu sám, první strnadi rákosní, tak to se dalo čekat. Ti spěchají ještě víc.

Mám vám tu od nich vypsat pár zahraničních výsledků? To byste koukali, jak se o nich ornitologicky ví. Jeden byl kontrolován v mohutném zářezu alpské řeky Ticino, tam se ptáků kontroluje dost. Jiný je z hnízdní doby z Laponska, co tomu říkáte?

Prožil jsem tady hodně. A těch modráčků ve sklopkách! A to jich bývalo málo, to se taky během tahu třeba chytil jen jediný za celý čas. A přeci to bavilo! Nehnízdili tehdy, to byl spíš sen o návratu z konce 80. let. A pak to zas v jedné vlně přišlo a dnes to v močálech jen zpívá.

Nejsem smutný, ale lituji, že nemám pak už čas s nimi být, když přiletí praví slavíci. Ale letos bych chtěl. A čas ukradnu. Chci znovu mít ten pocit štěstí nad překlopenou sklopkou – pastičkou. Nikdy se modrák nestaví proti vám, vždy hřbetem (chce utéct). A vy náprsenku prostě nevidíte, až pak. To se neokouká. Chytání klasicky sklopkou je velikou úctou starým chytačům, jinak to neuměli. Dnes vábničkami a sítí to jde rychle (většinou). Ale jen u samečků. Sklopka vychytá výborně i samičky. Jsou totiž po cestě vyhladovělé.

Močálem kolem pak už táhnou ptáci i jiní. Bramborníčci a bělořiti. A pak se prostředí rozezní do neskutečna. Nejde o žáby, i když ony taky. Dorazily se rozmnožit mezi blatouchy. Spolu s čolky. Já ale myslím na rákosníky. To je pak teprve chór!

Život na močále. Ano, ten titulek si zapamatujte, jednou bude velikou oslavou těch čím dál vzácnějších míst. A že se v nich zastaví bukač a volavka bílá, čápi vedle z našeho sloupu, to je už jenom pralinka na cestu..

Vážení příchozí.

Dnes se hodí říci pár slov i tady na blogu.

Věříme tomu, před co nás přivedou a napovědí. Mně ale i kdyby neřekli o znamení Ryb, stejně bych se mu podobal. Snad bych jej neuměl nakreslit a zval třeba Touhou či Radostí. Ať to je jak chce, ty boty nosím rád a přepokorný před Časem, snad ještě chvilku budu.

Děkuji všem, kteří mne podporujete a děkuji za to, že o tom vím.

Ten vůz prastaré konstrukce se s drkotáním obručí znovu už rozjíždí krajinou..

Vyjel od rybníků k polím, putuje lesem v sousedství skal, směřuje k řece a zbrzdí při osadách. Naložen jarem, ohromnou energií, silou vitality!

Nabádá k tanci a shání se po hudebnících. Mixuje z vůní a barvy narychlo dosycuje.

Tak už to začalo!

Špačci pospíchají a čejky v jejich cestovním společenství též. Kolem kaluží uslyšet luční lindušky, pokaždé takto proletí. Mají cíl někde v dáli, jsou neklidné. Podobnou cestou se vydal bramborníček, ten otužilejší – Saxicola torquata. Usedl na štětku a ta se s ním rozkývala. Letitý obrázek podjarních chvil.

Brávníci upalují k borům. Od chvíle kdy vstoupili Domousnickou branou do kotle Klenice, už na ně vidí. A zpívají! Bylo tak před rokem – a co vím, bylo už dřív. Jak před orlojem kdybych stál znalý obrazů budoucích!

Nohy mne ženou pod oblohu uslyšet skřivany jak postupují. Musím i tenhle obrázek mít!

Obruče loukotě spínající se tiší pojednou na cestě měkoučkých trav. Už nedrncají. Projedou od jihu na sever, cesta se zacelí, ale zaseto po nich už zůstane. Vždyť jenom pár hodin a možná snad minut se v močálech u Koprníku objeví první slavík.

Modráček středoevropský. Spona k vázance místní krajiny a od těch chvil tančit bude se všude!

Ne, dávno neumím stát stranou. Co s časem bez slavíků? Od krajiny dál, od Přírody.

Plíce se rozpínají a vydechnou všechnu tu nádheru až zase s prvním sněhem. Kdeže ty ovšem vzdáleny jsou!

Přijíždím k Dobré Vodě, dnes se s ní jaro přišlo pozdravit.

Leskne se zem a slunce se jí dotýká. Už o sebe stojí. Od jihu někde od Kněžmostu letí skřivani. Nikterak vysoko, jen aby křídla neplouhali. Je jich sedm.

Usedají a už nikam dál nepoletí. Rozložili se podle cesty, co vede po terase někam k Přestavlkům, tihle jsou doma! A když pak jedu od Hradiště, bylo to tak. Dva už jsou ve vzduchu a zpívají.

Skřivany mám opravdu rád, jsou houževnatí. Vím toho na ně docela dost, co mi stačili ukázat. A mám je rád právě i za jaro. Oni ho přivádějí a zpěvem pak drží po krajinách.

Chytil jsem v prosinci čtyřiaosmdesát vzácného skřivana lesního. Byl na rumišti, nevím, proč neletěl tehdy k jihu. Na tom rumišti už dávno stojí domy.

Dnes už zpívali ptáci. Kdo nemohl vydržet, začněte slavit. Přišel čas, který nás zas tolik nabudí, potěší a tolik naučí. Veliký svátek ornitologů!

U Červenského rybníka jeden takový v zelené Felicii byl vmáčklý za sklem nad dalekohledem a už si užíval. V severovýchodní části v oblastí šíje Červenské kosy je hladina už volná a kachny ji teď už uhlídají.

Hejno špačků prohlíží rákosí, jestli v něm večer půjde usnout. Po čase. A ono půjde.

Po roce jsem měl příležitost představit slavíky v Brně trochu jinde.

Dělá mi radost mluvit o mé krajině kdekoli. A tady to bylo včera báječné.

Děkuji za pozvání.

Poděkování na jih i od slavíků. Váží si toho.

Děkuji za rodinný doprovod, přátelům za vše v místě, děkuji za krásný jarní den.

Sedlo si to tak nějak komplexně.

A alespoň fotku z příprav přednášky. Je zajímavé pozorovat jak studenti obsazují místa v posledních minutách.

V zkušební projekci jeden z obrázků, ilustrující vymezení zájmové oblasti. Viadukt u Jizerního Vtelna.

Známé též jako chytání na vodu. To je ornitologická disciplína plná překvapivých momentů.

Najdete v krajině místo, kam ptáci chodí pít, připravíte chytací uličku, kroužky dáte předehřát do kapsy a už to může začít.

Takový odchyt bude brzy na Horách. Ne přímo u studánky kudy prochází naučná stezka ale o kousek níž v podružném prameništi. Loni jsem ho vyčistil, ptáci jsou na něj zvyklí. Výhoda těchto míst je, že se vám představí spousta druhů. Mnozí ptáci se přiletí spíše vykoupat, ale třeba zrnojedi pít musí hodně.

V začátcích jsme měli s kolegou jedinou síť, šestimetrovou silonovou drátěnku (Draht DDR) a chytali na okraji tůně u mlýna přímo ve městě. Tam byla navíc výhoda, že potokem létali i ledňáčci či konipasi.

Ptačí napajedla jsou příležitostí pro ty, kdo se chtějí naučit spoustu ptáků poznat v krátké chvíli. Za slunného poledne to kolem nich opravdu žije.

Takové napajedlo musí mít čistou vodu a mělké okraje. Kamínky či větve ve vodě a keře či stromy v okolí, aby si ptáci mohli odsednout a v klidu se sušit.

Chytací zařízení je třeba pečlivě sledovat a pravidelně obsluhovat. V předjaří je i příležitostí zjišťovat třeba ptačí kondici po uběhlé zimě.

Každé prostředí namíchá ptáky docela jiné, zatím však lze očekávat druhy stálé či zimní hosty. Tato lokalita je známa výskyty severských jikavců pro březové lesíky kolem.

Uvidíme.

V polích už budou možná skřivani, spíš však přeletující. Od Chloumeckého hřbetu, který obepíná celý JV obzor slétají v čase jara do krajiny a před bradlo Pyrámu pokračují k horám, které odtud už vidí.

Jsou společenští, cestou se ozývají, takže je nikdo nepřeslechne.

Ví se to dávno, ještě když jsme začínali kdysi s kolegou, upozorňoval mne na jarní průtah ptáků pod Chlumínem. Chodil sem i pan doktor Hořice v časech dávných, koridor jsem uvedl sám v knize o Kněžmostu.

Ještě po poledni jsem mladým ochráncům přírody v Dolním Bousově pod střechou tamní knihovny a galerie Na faře říkal, že v přírodě třeba předvídat. Číst, poznávat, radovat se, srdíčka posílat po cestách domovinou ale hlavně opravdu vytušovat.

Pak se vracím domů spodní silnicí u Lítkovic, Chlumínu poblíž.

Pole jsou mrazivá, ale v kalendáři první březen k znalému pozvedá prst. Přijíždím do úpadu mezi rybníky Brodek a Nový. Tady je ten koridor! Tady se dějí věci už po staletí.

Brodek je na blátě, vymrzlý, jen houfek nepřizpůsobivých prokřížených kachen stojí v lovišti.

Slyším hlasy a rychle se zakláním – skřivani! Nezklamali, jsem dojatý. Třiapadesát srdnatých pěvců postupuje žlabem nad močály ke Koprníku. Že jsem si na ně nevsadil! Nejsem v nejlepším zdraví, ale tato injekce tedy zabrala. Dívám se za nimi v radosti. Letí, ale nespěchají. Budou muset zastavit cestu, za Bezdězem se chystá soumrak. Často ptačí cestovatelé zastavují právě v pásmu ostřic, které je rozlehlé a členité. Ta stará cesta platí pořád!

Tenhle řád já ctím. Uvěřitelný, srozumitelný, provokující. Že jsem si nevsadil!

Z rákosí slyším první hlasy strnadů rákosních, to jsou podobní odvahové. Jaro vážení, jaro se chystá a kdo jej pro mráz nevidí, nezatančí si.

Měl bych se omluvit čtenářům na Bakovsku za provokace, že zimy už nebudou. Mráz přišel a jen mi dokázal, jak naivním bych byl, kdybych slavil „patent na rozum“.

Ne. Nikdy nebudu moudřejším než Příroda sama.

Definitivní tečka za soboteckou slavičí výstavou byla učiněna v kulturním domě Koruna v Hořicích.

Pěkné odpoledne.

Už jsem zapoměl na časy první nominace a na krajíce se škvarkovým sádlem a cibulí, které jsou prý tradičním průvodcem udělování cen za kultrurní počin ve východních Čechách. V regionu, se kterým tady sousedíme a mám radost, když i tam slavíci osloví.

Přijíždíme do Hořic v Podkrkonoší, potkáváme známé a usedáme společně ke stolku. Jsou to pěkná setkání se zajímavým doprovodným programem.

Loutkáři sehráli politicky pichlavou scénku z pekla vskutku parádním způsobem. Jestli to v něm vypadá podle nich, topit tam budu rád.

Taky se vyhlašovalo. Nám zůstala nominace. Ale jak zaznělo zkraje – každý nominovaný je zároveň malým vítězem. Takže slavit bychom mohli klidně.

Teprve na podobných setkáních si člověk uvědomí, jaký má smysl výzkum popularizovat. O slavících se začíná vědět i v místech, kde normálně nejsou.

Za nominaci děkuji, i když Jivínský Štefan zamířil jinam.

A ještě jednu věc jsem si uvědomil, jak utíká čas. Vždyť to je nedávno, kdy v Jičíně s nominacemi za knihu a za výzkum jsem taky vyčkával. Poodobně, o chlebě s těmi škvarky.

Odjeli jsme dnes z Hořic a byli spokojeni. Viděli jsme podobné nadšence, co času nelitují a jdou každý za tím svým. V radosti a při chuti. Je posilující každé podobné setkání.

Už zítra dorazí do kovárny děti z městské školky podívat se na práci kováře. Bude to další z hezkých dnů. Těch, které podobně jak známý vojenský metr odpadávají po dílcích na cestě k cíli. Vstříc sezóně.

Jako bych stál při okraji Guinejského zálivu a viděl, co se chystá.

Napsal jsem to už tehdy do slavičí knížky, tuším to i teď. Slavičí domovy po Evropě, každý jeden z nich vysílá signály neslyšitelné jiným než rezavým pěvcům. A oni jsou jak na trní.

Nemáme dokladů zase tolik, ale anglický projekt s geolokátory v jednom případě nabídnul čas odletu ze zimoviště (pro ostrovní populace v Guinei Bissau). Tím je třetí dekáda února tak proč se toho nedržet.

Jiný projekt s droboučkými přístroji ukázal na skutečnost, jak evropské populace navolily zimoviště v Africe. Proto jsem přesvědčen, že naši končí v Nigérii. Napovědět bude moci projekt nejnovější, kde se nám snad podaří získat zpět přístroje z polských slavíků obecných. A ti už budou tahovou strategií podobni českým. A domněnka se potvrdí.

Je to tak tajemné! Uvažte, takových let jim dávám kroužky a oni mlčí. Mizí vždy s dohořívajícím létem do Afriky, poctivě se vracejí hnízdit a já z toho kousku ošoupaného hliníku nejsem schopen vyčíst, co se v mezičase dělo.

Jediné zpětné hlášení nepřišlo, pokud nepočítám kroužkovance „italského“ ze Studénky. Potřebujeme vědět víc a technika nám jde naproti. Angličtí kolegové tehdy řekli, že jde o naprosto průlomová zjištění a to se jim z přístrojů povedlo „přečíst“ jen dva. Přístroje zřejmě znáte – geolokátory, pracující se záznamem intenzity světla, každodenně. Z toho lze vypočítávat s určitou nepřesností souřadnice pobytu.

Kdyby se někdo chtěl zeptat, jak to že cesta trvá tak dlouho, už jsme to řešili. Ptáci neletí start – cíl (až na výjimky u některých nepěvců), ale počítají s přestávkami. Tam dochází k načerpání nových sil, tah se tím rovněž dorovnává. Pak se podivujeme, jak to že mnozí přilétnou „na povel“.

Teď, právě teď první z nich zvedají křídla k návratu, k cestě domů. A já v kůži holubáře, vyhlížejícího svěřence ze závodu, kdy se konečně objeví na holubníku, těším se podobně. Slavičí háj, Podbaba, Ostrov pod Bakovem, březenský anglický park i plácek za márnicí, pobřeží rybníku Pátek i mokřad pod Kněžmostem. Skalní hnízdiště u Žantova a plácek v šeříkách u Ošťovic, luh Červenské kosy i lesíček v Trní. Jezero u Veselé a taky Dubový les, odkud se knížka rozběhla! A kolem hladiny řeky i potoků, koruny lesů s límečky podlesí. Smrčina nade Březnem a rybník Vražda. Sukorady spolu s Husí Lhotou a samota Zájezdy, kam loni přiletěl první. A já ho chytil po dvou dnech jinde v nádherném výsledku. Předešlý odchyt byl totiž z cesty! Ač domovu nedaleko. Vracel se na Buda.

Jak úžasná čtení z kroužků to jsou!

Kolik cenného čas ten mi nosí. A snad ještě přinese.

Vyšel jsem dnes z kovárny a kolem ticho, jaké jsem zažil snad jenom dvakrát. Vždy přišla vichřice a kraj to tušil. Dnešního předpoledne však obloha ničím nehrozila, prohráli hokejisté, jak jsem pak zjistil.

Podobný titulek byste tu někde už našli, tady však jde o Jizeru jinou.

Narazil jsem na fotky od Jaromíra Macešky (programový ředitel rádia) a tak jsem si na něj vzpomněl.

Zastavoval jsem se rád u něj v kanclu, lákal mne i na golf. Taky jsme jezdili v terénu auty na nějaké akci od rádia. Jindy jsme slavili s „Jizerou“ závěr roku. Bývalo to veselé.

Horší je, že už tu není.

A tak, protože se blíží výročí naší „rádiové cesty“ k pramenům Klenice, našel jsem tento papírek v deskách. Kopíruji jej, abyste viděli, jaké to ve studiu bylo.

Jsem tam nějaký bledý až vyplašený, ale to je spíš přístupem fotografa.