Ten vůz prastaré konstrukce se s drkotáním obručí znovu už rozjíždí krajinou..
Vyjel od rybníků k polím, putuje lesem v sousedství skal, směřuje k řece a zbrzdí při osadách. Naložen jarem, ohromnou energií, silou vitality!
Nabádá k tanci a shání se po hudebnících. Mixuje z vůní a barvy narychlo dosycuje.
Tak už to začalo!
Špačci pospíchají a čejky v jejich cestovním společenství též. Kolem kaluží uslyšet luční lindušky, pokaždé takto proletí. Mají cíl někde v dáli, jsou neklidné. Podobnou cestou se vydal bramborníček, ten otužilejší – Saxicola torquata. Usedl na štětku a ta se s ním rozkývala. Letitý obrázek podjarních chvil.
Brávníci upalují k borům. Od chvíle kdy vstoupili Domousnickou branou do kotle Klenice, už na ně vidí. A zpívají! Bylo tak před rokem – a co vím, bylo už dřív. Jak před orlojem kdybych stál znalý obrazů budoucích!
Nohy mne ženou pod oblohu uslyšet skřivany jak postupují. Musím i tenhle obrázek mít!
Obruče loukotě spínající se tiší pojednou na cestě měkoučkých trav. Už nedrncají. Projedou od jihu na sever, cesta se zacelí, ale zaseto po nich už zůstane. Vždyť jenom pár hodin a možná snad minut se v močálech u Koprníku objeví první slavík.
Modráček středoevropský. Spona k vázance místní krajiny a od těch chvil tančit bude se všude!
Ne, dávno neumím stát stranou. Co s časem bez slavíků? Od krajiny dál, od Přírody.
Plíce se rozpínají a vydechnou všechnu tu nádheru až zase s prvním sněhem. Kdeže ty ovšem vzdáleny jsou!
