Bylo odpoledne, chvíli před prvním posledním sněžením.
Jsou hlášeni po republice první modráčci a já vím, že v močálech u Koprníku šanci mám. V hnízdní době tu lze napočítat až osm okrsků (včetně sousedního Brodku a polní rákosiny pod čapím hnízdem).
Těmto slavíkům se konečně daří.
První, co člověk ocení, že močál na místě dál přežívá. A abych pořád nekritizoval, tady zemědělskou společnost chválím, že drží úmluvu. Děkuji vám za ten kus krajiny.
Po „vyřízení“ oficiality už může naplno propuknout radost. Kdysi jsme aspoň tento kousek území zachránili s bousovským učitelem, ale to tu na blogu už mnohokrát je.
Zpod nohou vylétají bekasiny otavní, je čas, kdy jich je v močále opravdu hodně. Už jsem si říkal, jaké by to bylo vytahat po letech sítě na bahňáky a zachytat si je.
Odlétá dospělý orel mořský a husy se konečně uklidňují. Vedle rámusí jeřábi, budou zkoušet hnízdit. Lindušky luční začínají tah kolem kaluží a čtyři už vidím!
Druhou zprávou po jistotě, že nové holínky netečou, tedy radost! Ale nad Pískem se zatahuje, musím pospíchat s monitorováním. Je fantasticky. Kolik jarních bouří jsem tu zažil. Hodiny tady v močálech bych nespočítal, ta místa znám.
Volá vodní chřástal, tak už i on je doma! A ozval se budníček, vábením, žádný zpěv.
Rákosí je plné nádherných modřinek, táhnou. Nutrie už mají mladé, je jich pět. Úplně vytlačily další nepůvodní – ondatru. Na kytky je ještě brzy, laguna je zčásti zmrzlá. Hraju vábničku po roce a je mi dobře, i když odezvy nejsou. Než ale dojdu k posedu do místa, kde za kanálem je největší houpavé oko, ohromná plocha zblochanu, odtud i ten chřástal..
Hůře už slyším, mládí je pryč a musím si pomáhat intuicí. Vypínám zpěv, po kolikáté už? Ale ono to pokračuje! Jasně, je tady! Přesně v místě, kam se hodně let vrací modrák s kroužkem už úplně rezavým od bahenních solí. Hliník s nimi reaguje. Nevidím ho, otužilce, ale vím, co dělá. Sedí „v lavoru“ na brčku rákosu a určitě se vzteká. Nebudu ho dráždit, musím si nechat jeho zájem na odchyt. A není v porostu sám, první strnadi rákosní, tak to se dalo čekat. Ti spěchají ještě víc.
Mám vám tu od nich vypsat pár zahraničních výsledků? To byste koukali, jak se o nich ornitologicky ví. Jeden byl kontrolován v mohutném zářezu alpské řeky Ticino, tam se ptáků kontroluje dost. Jiný je z hnízdní doby z Laponska, co tomu říkáte?
Prožil jsem tady hodně. A těch modráčků ve sklopkách! A to jich bývalo málo, to se taky během tahu třeba chytil jen jediný za celý čas. A přeci to bavilo! Nehnízdili tehdy, to byl spíš sen o návratu z konce 80. let. A pak to zas v jedné vlně přišlo a dnes to v močálech jen zpívá.
Nejsem smutný, ale lituji, že nemám pak už čas s nimi být, když přiletí praví slavíci. Ale letos bych chtěl. A čas ukradnu. Chci znovu mít ten pocit štěstí nad překlopenou sklopkou – pastičkou. Nikdy se modrák nestaví proti vám, vždy hřbetem (chce utéct). A vy náprsenku prostě nevidíte, až pak. To se neokouká. Chytání klasicky sklopkou je velikou úctou starým chytačům, jinak to neuměli. Dnes vábničkami a sítí to jde rychle (většinou). Ale jen u samečků. Sklopka vychytá výborně i samičky. Jsou totiž po cestě vyhladovělé.
Močálem kolem pak už táhnou ptáci i jiní. Bramborníčci a bělořiti. A pak se prostředí rozezní do neskutečna. Nejde o žáby, i když ony taky. Dorazily se rozmnožit mezi blatouchy. Spolu s čolky. Já ale myslím na rákosníky. To je pak teprve chór!
Život na močále. Ano, ten titulek si zapamatujte, jednou bude velikou oslavou těch čím dál vzácnějších míst. A že se v nich zastaví bukač a volavka bílá, čápi vedle z našeho sloupu, to je už jenom pralinka na cestu..
