Možná to znáte, máte dávné přátele, kteří si čas od času potřebují popovídat. Tak jako před chvílí. Usedám v chodbě do ratanu, beru sluchátko, bude to delší, jak Pepu znám.
Odstěhoval se na Vysočinu do kraje jiné nadmořské výšky. Dřív ale zajížděl sem k nám a právě v čase modráčků. To ještě kroužkoval. Dělávali jsme odchyt společný tedy navazující. Já v močálech u Nového rybníka, on u Býčiny o kus dál. Nebyly mobily, nešlo si podávat informace.
Věděl jsem, že zavolá teď, když ptáky v tahu zastavil sníh a je jich všude jak máku. A všelijakých! Zažil totiž tenkrát něco, co zažije málokdo.
Byl ale Apríl (modráci protahovali později, ne tak jako dnes). Přišla vánice a on najednou kolem sebe napočítal 11 modráčků. Spadli z oblohy a všichni hurá do rákosí. Koukal na ně z auta a které viděl, ty spočítal. Muselo jich být jistě víc. Výš u mne v močálech (jiná rybniční soustava) jsem toto nezaznamenal, tam totiž taková futeř nebyla. Chytil tehdy jediného, ostatní mu ze sítě vyklepal vítr. Ale zážitek mu zůstal.
A přidal příběh druhý, který jsem neznal.
Dvakrát vyrazil chytat na soutok Jizery s Labem k Toušeni. A pokaždé nachytal. Ptáci šli pobřežím a on sklopkařil, jak to viděl u mne. Jsem překvapený, že to zmínil až teď, protože jsem sám přemýšlel zažít opravdovou klasiku – chytání u velikých řek. Zajímavé, že tady na Bakovsku už mu to nevyšlo a nechytil nic. A přesně tak jsem kdysi dopadl já. Tehdy mne to samozřejmě nadobro odradilo a už jsem nic podobného nezopakoval. Naučil jsem se je chytat kolem rybníků, což se vůbec nevědělo. V rákosí.
Pak přišel objev hnízdění, našel je kolega tady u Nového v roce 86. Bylo to třetí prokázané hnízdění v ČSSR a pak už to šlo hodně rychle po celé republice.
Vše začalo na Postřekově u Plzně a na jihu v Kladenském Rovném. My byli třetí. I tyto vzpomínky mi tančí pod vlasy, když do močálu přicházím. Dnes je už doba jiná, tehdy to bylo pionýrské.
Pepa mi dnes řekl, že objevil tento blog a že mi gratuluje k ocenění. Bude mít co číst a až najde tyto řádky, možná zavolá znovu.
Bylo to tehdy vzrušující. Modráčků bylo pár, byli vzácní. Když na ty tmavé nohy člověk zavíral kroužek, srdce slyšel až v holínkách. Stálo mne to vždycky strašného času, ale když se chytil, měl jsem den jak víno. A později pak chytit samičku, to byl panečku teprve svátek. I když modrou barvu neměla, byly tak vzácné, že člověk zářil. Ty vůbec nelétaly. Chtěl jsem se naučit je hledat v prostředí a tak jsem seděl u uličky v rákosí na stlučené lavičce pro ten účel a čučel a čučel. A pak najednou z vrbičky vyskočil pták myšího chování, nelétal, jen přeskakoval, prolézal ty nejhustší partie třtiny, a co chvíli mizel z očí.
Ano, tak jsem se naučil objevit tajemné modráčky. A Pepa to dnes oživil.
