Při staré cestě

Ví se to dávno, ještě když jsme začínali kdysi s kolegou, upozorňoval mne na jarní průtah ptáků pod Chlumínem. Chodil sem i pan doktor Hořice v časech dávných, koridor jsem uvedl sám v knize o Kněžmostu.

Ještě po poledni jsem mladým ochráncům přírody v Dolním Bousově pod střechou tamní knihovny a galerie Na faře říkal, že v přírodě třeba předvídat. Číst, poznávat, radovat se, srdíčka posílat po cestách domovinou ale hlavně opravdu vytušovat.

Pak se vracím domů spodní silnicí u Lítkovic, Chlumínu poblíž.

Pole jsou mrazivá, ale v kalendáři první březen k znalému pozvedá prst. Přijíždím do úpadu mezi rybníky Brodek a Nový. Tady je ten koridor! Tady se dějí věci už po staletí.

Brodek je na blátě, vymrzlý, jen houfek nepřizpůsobivých prokřížených kachen stojí v lovišti.

Slyším hlasy a rychle se zakláním – skřivani! Nezklamali, jsem dojatý. Třiapadesát srdnatých pěvců postupuje žlabem nad močály ke Koprníku. Že jsem si na ně nevsadil! Nejsem v nejlepším zdraví, ale tato injekce tedy zabrala. Dívám se za nimi v radosti. Letí, ale nespěchají. Budou muset zastavit cestu, za Bezdězem se chystá soumrak. Často ptačí cestovatelé zastavují právě v pásmu ostřic, které je rozlehlé a členité. Ta stará cesta platí pořád!

Tenhle řád já ctím. Uvěřitelný, srozumitelný, provokující. Že jsem si nevsadil!

Z rákosí slyším první hlasy strnadů rákosních, to jsou podobní odvahové. Jaro vážení, jaro se chystá a kdo jej pro mráz nevidí, nezatančí si.

Měl bych se omluvit čtenářům na Bakovsku za provokace, že zimy už nebudou. Mráz přišel a jen mi dokázal, jak naivním bych byl, kdybych slavil „patent na rozum“.

Ne. Nikdy nebudu moudřejším než Příroda sama.