Zaměřeno na slavíky

Přišlo mi hlášení o zástihu mnou okroužkovaného slavíka.

Je jedním z cenných, protože ukazuje, že i mladí ptáci dovedou zvládat životní nástrahy a vracet se do oblasti. Pokračovat po rodičích, kteří mnohdy už nežijí. Je to podobné jako u lidí. Spousta z nás se taky drží blízko místa narození, mnohdy přímo v rodném domě.

Slavíkovi, jehož se hlášení týká, je pět let. Vidíte, i věk se kroužkováním dá často stanovit.

V euforii jsem prolezl archív, jestli bych ho neměl na fotce a mám! Tak se na něj podívejte v čase kroužkování nedaleko městské čističky u Mladé Boleslavi.

Kolega, který v oblasti působí, jej chytil ne příliš daleko od toho místa a v čase, kdy už znovu musel být přepelichaný k cestě. A kdo ví, možná už čerstvě dnes letí.

Výzkum slavíků mne obohacuje, podobné výsledky navíc motivují.

Dnešní noc nabízí porovnání chytání v Červenohorském sedle Jeseníků s čihadlem u Červenského rybníka, tedy nížinou.

Svítil úplněk, noc vlastně zapomněla přijít, na obou stanovištích se čekalo za sítěmi na ptáky. V horách se svítilo a hrálo, u Bousova jenom zpívalo. A od půlnoci kontrolovalo.

Byla dost zima, jasno s rosou. Říkal jsem si posledně, zdá se, že ptákům sedí jasné noci, kdy vidí na hvězdy. To nebyl případ té před dvěma dny (kdy jsem naposled chytal) co propršela. Neletělo nic.

Z hor mám čerstvou zprávu, že noc byla lakomá, chytl se vzáři měsíce jediný proužkovaný rákosník. Bousovská noc je stejná, jen nejsou čtyři stupně ale pěkných deset. Nechytlo se nic, ale ptáky hraní natáhlo a pousazovalo. Kroužkováni byli pak čtyři obecní slavíci a jiné druhy pěvců jako třeba ťuhýk.

Ve výsledku to znamená, že večer jedu zas. Chytat budu muset, dokud tah nevyslábne. K čemu by nedokončený pokus byl?

Noc jako tato je vzácná. Výborná viditelnost a není divu, že po půlnoci se kdesi za rybníkem ozval výstřel. Jediný, asi na komoru. Doufejme, že i tam bylo vidět dobře, je tam k paběrku kukuřice. Sám používám čelovku protože být viděn je v tomto případě důležité. I přesto jsem svůj záměr raději ohlásil, ačkoli chytám kousek od silnice.

Nikdy jsem takto neponocoval snad jedině na vojně ve službě u dálnopisu. Byl jsem sám sobě náčelníkem stanice, takže jsem tam pobýval pořád bez zastoupení. Tam to ale tolik nebavilo, i když se zas dalo vyvářet kafe, což tady oželuji.

Končí pomalu srpen, ještě pár dnů tomu musím dát. Býval bych už snad končil, ale úspěch mne navnadil.

V horách se ptáci při zemi objeví, když je tam vmáčkne počasí, déšť nebo mlha. Anebo k podzimu prostý boj s časem. Jak je tam hezky, noc směrem k ptákům bývá slabá. Byla. Ne však ta naše.

Úplněk kdesi za Jizerou.

První z chycených slavíků obecných dnes ráno.

Na poslední chvíli se rozhoduji do pole nejet. Kolem půlnoci je na předpovědi do místa směřován opět déšť, nikdo neví, co se z toho může urodit. Jako včera. Předpověď drobná a takový šrumec! Nevěřím tedy ani dnes. Ovšem na zítřek, na zítřek už vyrazím. To by počasí mělo držet lépe a noc být příhodná. Uvidíme, jaký tah ještě bude dobíhat.

Třeba říct upřímně – nejezdím tam kroužkovat rákosníky či pěnice, to mohu chytat ve dne po bezinkách. Jde mi o to, postihnout průběh slavičího tahu. Fenomén neznámý, který jsem začal objevovat před dvěma lety.

Letos díky příhodnému počasí jsem v záměru popošel velký kus cesty.

Zkušenosti budou předneseny v souhrnu na setkání kroužkovatelů v Kostelci nad Černými lesy na podzim a vyjdou i tiskem.

Tah slavíků tak jako tak bude končit. Je to otázka několika posledních dnů.

Na současném počasí si plně uvědomuji, jak ohromné štěstí pro pokus jsem měl v suchých a bezvětrných nocích. To včera vzalo za své. Tedy už předevčírem, kdy se po dešti neobjevilo nic. Ale počasí se má ještě lepšit. Přelety však nekompromisně odezní, mají svůj kamenný řád. Nebyly nakonec ani letos oproti hnízdění výrazně rozkolísané, spíš podle plánu.

Obrázkem uvádím scénu z rána, posledního z úspěšných tehdy, kdy nad východním okrajem kotliny vychází slunce a špačci odlétají vyspaní z Červenského rybníka za potravou. Krajina vydechuje a zvolna začíná mířit k podzimu.

Prázdninový život se mi přelil do nocí a rán. Nestěžuji si, chtěl jsem to tak.

Když umíme konečně trochu číst podzimní tah pro kroužkování, řekl jsem si už loni – opři se do toho, dej tomu čas a zkus pochopit víc! Tak chodím večer na punkty a po ránu se vracím. Přes den pracuji v dílně, odpočívám za chůze a přemýšlím nad slavíky. Co mi chtějí na poslední chvíli ještě říct? Které z tajemství jejich nočního odlétání nevydrží a provalí se? S nadšením říkám – pár jich už je! Je u mne předností, že jsem byl na téma připravován výzkumem pelichání, kterému jsem se věnoval tak od začátku století. Etapy totiž navazují. Otázky, které jsem v tom procesu přesto nedokázal zodpovědět, dvě z toho mám! Nečekané, fascinující, zasloužené. Vím o mnoho víc a tak jak smyslů zbavený chystám se navečer znovu. Kdo jste tam včera se mnou nemohl být, poslouchejte.

Vím o tom dešti, co má po půlnoci přijít, ten pokus však může být důležitý. Nikdy jsem takhle nechytal. Déšť nemá být výrazný a ve tři ráno zajde.

Už hodnou chvíli se mi v hlavě jeví obrazy plných sítí za toho extrému, jen se tak trefit, aparaturu nepoškodit a vychystán být rychlým přespolním (doslova a do písmene) během sítě stáhnout do osnovy, když bude zle. Od jedné mám roztaženo, je krásně a dusno, a zatímco v Kněžmostě už stékal déšť z oblohy, tady se nic takového ani netuší.

Usínám v myšlenkách na moje počínání, jestli je chování ještě normálním.

Auta na spojnici mezi Bousovy občas přejíždí i v hodině duchů, stojím stranou za svodnicí, mám klid. Boleslav světelně smoguje jih.

První kontrola a nic se neděje. Pak mne budí blýskání a hrom. Přes hladinu Červenského rybníka kvapně přichází bouřka. Hraju zpod deštníku, obavu o techniku nemám. A sítě déšť snesou. Když hromy odchází po chvíli, jdu na kontrolu. Pletivo upravuji, deštník neodlétl, mám radost. V tom mi vlétá do horní kapsy pták! Je větší, slavík to ale není. Překvapuje mne jak je suchý, nebo tedy jen lehce zrosený. Šel za hlasem, je to dospělý rákosník velký.

A už jde bouřka následná. Jsem v autě, spát nebudu, byla by to škoda. Snad velké stromy větve své udrží, snad tady přežijeme. Za chvíli je pryč a musím zas k linii. Už ji chystám na rozbřesk, už nic přijít nemá. A taky nepřichází.

Ráno je tu a sítě neskutečně prázdné! Už vím, že ptáci z večera odlétli na cestu a noví pro bouřku nepřistáli. Možná dovedou lokálním oblačnostem se vyhnout, nic tady není. Tedy je, chytily se nakonec dvě krásné pěnice pokřovní. Dvě slavíkové, rákosník proužkovaný 2x a rákosník obecný – mladý cestovatel.

Kroužky vydány, píšu slavičí nulu a z úžasu nevycházím. Ta nula je výsledkem zajímavým, stejně potřebným jako kdyby sítě byly vrchovaté.

Noční rákosník je ovšem výsledkem skvělým, to bezesporu. A zážitkem. A po okroužkování pospíchal. Odkud? Nevím. Kam? Po několika velikých zastávkách do nitra Afriky. S kroužkem od bezinek pod Horním Bousovem..

Na první fotce je on, na druhé mladý rákosník proužkovaný.

.

Letošní vysmažené dny pozoruji zblízka, jsou zajímavé. Odvíjí se v nich ptačí migrace a nejen já, ale i celá řada jiných kroužkovatelů je v pohybu. Dají se totiž nachytat ptáci!

Takhle. Přes den na slunci to s chytáním veliká sláva není, večery jsou lepší a nejlepší ráno. Těsně po noci. Táhnoucí ptáci jako by věděli, že se v těch kabátech budou zas pařit přes den, koukají podstatné zařídit za stínu. No, a jestliže přeletují, pak se mohou i nachytat.

Já však odjíždím na slavičí tah večer. V místě přespím, kdy už mám sítě nastaveny v liniích, po půlnoci přidám přehrávku zpěvu a čekám na rozednění. S občasnými kontrolami, které jsou ovšem většinou nulové. Ale ta chvíle, kdy konečně pousazovaní ptáci vidí k důvodu zastávky (zpěv), ta za to stojí. Během půlhodiny je hotovo a můžete balit.

Člověk žasne, co na vlnách noci do místa připlulo. Držíte cvrčilky zelené, ťuhýky obecné, řadu pěnic, lejska černohlavého i šedého, strnady obecné (ti jsou místní), pár druhů rákosníků a budníčky, no a když se štěstí přidá, potom i slavíky.

Co štěstí, jak jako štěstí?! Říkáte si – proto tady přeci nejsem. Štěstí může mít člověk nad tiketem, ne tady v polích. Tady platí zákony a vy je máte pochopit. S výjimkami, to důležité říct.

Takže – co se vlastně děje, když večer zavřete v autě na spacáku těžknoucí oči?

Je období tahu čili se kdekoli po místech Evropy severně, východně i západně zvedají ptáci k další noční etapě. Takoví, co přesuny plánují na noc. Vlaštovky, dravci, sýkory – ti letí ve dne.

Je krásná ta chvíle, plná očekávání a nedovolím si spát. Viditelnost se rychle zvětšuje, už vidím k sítím! A ta se ochvívá, ptáci dnes jdou!

Když si je odnesu na stanoviště u pojízdné kroužkovací stanice s ubytovací kapacitou, rozvěšuji pytlíky po pelyňku, lebedě a prutech rákosí. Beru postupně a kroužkuji. Občas fotím.

Je tady nádherně, voní sláma z řepky zvláštně opravdu dost, ale už jsem si zvykl. Ti ptáci mohou být zdaleka a mnozí jisto-jistě jsou. A tady mezi Bousovy jen na mezipřistání.

Noční chytání je hitem posledních let. Nejeden kroužkovatel ponocuje, aby pak kroutil nad zážitkem hlavou. Jak je to spontánní, jak je to dokonalé! Tady ten slavík tmavý, kdy vlastně vyrazil?

A odkud? Teď se ho dotýkám a příští ráno nejspíš bude už někde daleko. A tady budníček větší!

Ptáček v Evropě s nejdelší dráhou letu. Je to vůbec možné? A jak je úhledný, stačí vám fotka k vyladění? Pojďte ještě alespoň na jednoho – lejsek šedý.

Možná se narodil někde lidem na lampě či v košíku odloženém hned vedle dveří. Jak léto hořelo, něco mu radilo, že musí pryč. Prostě poslechnout. A teď ho mám v objektivu. Stavil se na bezinky, moc jich tu není, slunce je scvrklo. Ale cukr, cukr v nich umocnilo. A to je drops na cestu dokonalý!

To už je očí, co jsem tu napotkával. Vím, radost ze mne nemají, já bych jim ale rád pomohl. Ne teď že je pustím, to samozřejmě, ale až mi poví, co všechno potřebují pro normální život, budu to prosazovat. U lidí, jako jsem já. A říkat, že skleněné stěny jsou zabíjivé, zbytečně zabíjivé. Mluvit v tom k dětem i úředníkům. Na rádiu, na vycházkách za ptačím zpěvem. Za možnost dotýkání se myšlenkami jdoucími k přemýšlení. Budu jim pomáhat…

Jak mne to divadlo uchopilo a bývám tam sám, každému přeji do další etapy. Dovolit si to můžu, je to moje věc. Pouštím je šetrně přes silnici do shluku topolů s podrostem křoví. Vždycky se rozhlédnu, aby nic nejelo. A pak jak odsednou, zorientují se a zřejmě i vydechnou si. Ne, tady se páteří nelámalo, tady se k talíři nesměřuje! Tady tedy určitě ne.

Tak šťastnou cestu poutníci pod hvězdami!

Zas už jsem po tahu. Ovšem aktivita tato se s mládím nedá srovnat. Zatímco tam bych už dávno zavedl „vyprošťovací pivo“, tady klepu svěží do klávesnice.

Horním Bousovem jsem projížděl zvečera, když chlapi táhli k Pyrámu pít. Měl jsem to s časem akorát, stmívání se se mnou nemazalo. Zdržel jsem se doma, zkusil jsem po čase, jaké by to bylo poležet civilizovaně pod střechou. A pak jsem nestíhal…

Byl tropický večer, co chystal se uvést v bijáku tropickou noc.

Ploty sadů čím dál víc svazují krajinu, kupodivu u jednoho z nich jsem našel uzoučký úhorek plný života. To posledně, když jsem tam koukal po ťuhýcích. Pro ty jsou pozorovatelny ideální.

Hraji oba slavíky, pořád to stejné. Nechci pokus běžící od půlky července kazit nevhodnou změnou.

V autě se ležet nedá, kdyby bylo z olšového dřeva, připadal bych si jako v sauně. Je ale v pohodě poležet na zádech a přemýšlet o životě. A když tím přetékám, promýšlím chytání. Jak se o tahu dovědět víc, ještě o něco víc? Především tím, že sem budu jezdit o prázdninách, dokud to počasí dovolí. Bezinky se sice scvrkávají, ale ptáci to neřeší. Zobou a barví po nich všechno, co jde. Hlínu, větve, ruce, kalhoty.

Hvězdy se rozprostřely, jak mají být, snad něco od hor poletí.

Budík v mobilu zařídil vstávání, uléhám až, když je utahaný.

Kontrola před čtvrtou mne zase vrací k dojmu, že na tuhle skladbu se ptáci příliš neženou. Najednou to před rákosinou zafrčelo hned vedle přehrávky a lehké tyčky reagují oklepáním. No prosím, pak že to nelítá!

Ptáček, co se chytil má v očích nadobro vše. Zornice roztaženy kvůli noci a k první cestě na jih. Slávik červienka!

Líbí se mi ten titul od Slováků. Slavíkem trošičku je. Už proto, že přilétla na jejich zpěv. Kdyby tak člověk věděl, odkud ta červenka je. Kolik už podobných etap má za sebou. Teď prvně naletěla. Vybírám kroužek, než noc si ji odvede zpět.

Pak bylo ráno, v síti dva slavíci, pak ptáci ostatní a šlo se balit.

Z oranice se práší a prášit prý nepřestane do konce prázdnin.

Jede kolem autobus a přesto že stojím za svodnicí za „plůtkem“ lebedy, lidé mne vidí a naklánějí k poli málem i autobus. Budou mít po cestě o čem si povídat.

Odjíždím do práce, vracím se domů.

Z foťáku lovím tu červenku, abych měl pro vás. A kdo byste neznal ťuhýka obecného, mám ho tu ze včerejška.

Den ze dne se to mění. Jeden den se v sítích málem honí vítr a spadne tam při tom jen několik toulavých pírek, aby v noci příští bylo křídel dost. A taková byla ta dnešní, kdy z Obrub zněla hudební produkce pro mladé, krajina potemněla a ptáci pod mraky početně vletěli.

Kdo hrál, měl na vítězství!

Vedle stařičkých topolů v místě, kde jsem kroužkoval stehlíky „na vodě“ už v konci minulého století zpívali nocí oba slavíci. Došlo k taktické změně, přidal jsem postranní síť a zdroj hlasu vystrčil před vyschlou svodnici do oraniště. Slyšet to bylo parádně.

Že se něco děje, signalizovala už kontrola v noci, kdy boční síť držela tmavého slavíka hned v místě zdroje, příčná nad rákosinou kupodivu velkého rákosníka a rákosníka obecného. To se nestává, aby při vyhraněném repertoáru „byli ptáci v noci“.

A ráno to jelo! Červenky už přepelichané do šatu dospělých, další slavíci tmaví, modráček – letošní samička, pěnice, rákosníci, drozdi a cvrčilky zelené spolu s ťuhýky.

Schází už zpěvní rákosníci, proletěli.

Chytám letos noční tah s přestávkou jen několika dnů (počasí) již od půlky července a myslím, že mnohé jsem konečně pochopil. A dopochopím. Třeba to, že slavíky tmavé lze v optimálním tahovém datu nachytat i v Česku. Že slavičí zpěv může přilákat modráčka. Že na trouch vysušené topolové listí voní vůní, kterou znám od dětství. Ano, tam z těch topolů! Stály tam, co nyní. Chodili jsme tudy starými cestami v úvozech. Budou někde pod tou hlínou přiklopené. Vyprahlou hlínou po které nocí tak klopýtám. Pole už se neořou hlubokou orbou a tato podmítka neumožňuje hroudu zamáčknout botou dolů. Šli jste někdy po kolejích v štěrku? Nešlo vám to? Tak tak se chodí tady od topolů k sítím! Nevadí mi to, aspoň cestou neusnu.

Dnes bylo nádherné ptačí ráno ale i kdyby nebylo a příliš se nekroužkovalo i tak bych odjížděl v radosti. Z krajiny podmanivé…

.

Jde o moderní chytání pro zavírání kroužků.

Vyberete si místo v krajině kde by vás to bavilo, zvečera tam přinesete přehrávací soupravu, připravíte si prostupy ve vegetaci pro sítě, usnete někde poblíž na zemi či v autě a až vám budík zazvoní po půlnoci, že právě takhle jste si přáli vstávat, uděláte to. Čelovku místo čepice, zažhnete ji, abyste dali znát, že nejste černá zvěř, předpřipravené sítě roztáhnete do chytací polohy a jdete si ještě poležet. K minutovkám – spíš ale přemýšlení.

Z krajiny zpívají slavíci tmavý i obecný, hvězdy vše sledují, vy sledujete je. Uvidíte tam anebo ne nějakého ptačího cestovatele kdesi vysoko nad krajinou? Spíš ne. Létají vysoko, nad jeden kilometr s největší pravděpodobností. Vy je ale pozvánkou dohmátnete a v čase rozednění žijete „superchviličku“. To se ptáci slétají ke zdroji zvuku, dávno neseném již jenom v polohlase. Křídel nepředstavitelných, barev jakbysmet! To když to vyjde, když chytání se vede. Když noc byla příznivá a ráno bez povětří. To kvůli sítím.

Tam vpředu v rákosí, tam jsou dva prostupy, tam byste našli sítě.

A později ptáky. To když se kolem už mnozí z nich dorozumívají. Mezi sebou, sítěmi pochytaní. Máte příležitost najednou pochopit díl ptačí migrace. Ptáci jsou rozpumpovaní z končící etapy. Stejně by někde poblíž sami zastavili. Bylo totiž nad ránem.

Chce toto chytání zvláštní obezřetnost. Ptáci jsou hbití a oproti odchytům denním jako by vyměnění.

Podívejte jen na toho slavíka! Dočkat se nemohl. Povolíte a hned je pryč. Musel však chviličku utratit v pojízdné observatoři. Mezi pytlíky s jinými nachytanci.

A jde vše rychle bez zdržování. Slavíci většinou naposled, těm třeba prohlídnout postavy pořádně. Proměřit, provážit, často též profotit.

Protože je v místě sezónní vodoteče pod Horním Bousovem i pěkný pruh rákosiny, v pytlících končí též rákosníci. Vylovím jednoho, abyste uznali, že i oni jsou krásní.

A tady s přidanou hodnotou, voláním dálek. Však taky po bříškách tuku je poctivého! Stupnice šest nebo sedm, ale s tím vás mást rozhodně nemíním. Acrocephalus schoenobaenus se jmenuje ten parádník. Mladičký a kdo ví odkud. Bude to určitě již hezkých pár dní, co se někde položil poprvé na křídla doma pod hvězdami. Nic moc o cestě neví, ale ona jej vede. Že zlákat se nechal slavičím zpěvem k usednutí a chviličku prodlívá v ruce? Za chvíli či navečer o tom vědět už nebude. Znovu se pozvedne do výšky a nechá pracovat instinkt. A stát se může docela, že naletí znovu někde na Col de Bretolet kroužkovatelům jižnějším. Nebo u Balatonu či v Chorvatsku u některého z jezer. Mám doma hlášení jednoho takového. Taky mu kroužek odečetli a vypsali hlášení. O chvíle se jedná věru sváteční! Pak nad tou kartičkou pouštíte fantazii. Běžíte po stopách, které najednou jsou!

Nikdy bych nevyměnil to, co dělám. A noční odchyty jsou vrcholem všeho! I když máte celý ten měsíc „co chodíte hrát“ oči jak králík po myxomatóze, dokud přes ně jen trošku je vidět, půjdete navečer zas.

Ještě se končit nebude! Je třeba zkoušet, prověřovat, ověřovat a věřit.

Dnes na místě, kde už jsem jednou chytal, se ptáci jen hrnuli. Odráží to informace od Prahy, kde včera tah opravdu běžel. Kdybych měl po ránu čas, nachytalo by se peří všelijakého. Ťuhýci, lejsci, pěnice, červenky, strnadi, cvrčilky, rákosníci, kosové, drozdi. No a chytli se i slavíci – jeden tmavý a tři obecní.

Slavík tmavý, letos narozený.

Slavík obecný, narození jindy, ne letos.

Lejsek černohlavý, narozený letos.

V okolí je bezinkoviště, to ptáky láká.

Uvidíme dnes zda se dojem potvrdí.

Jo, jo. Sezóna spěje k závěru.

Od hor dnes za noci nepřiletělo vůbec nic.

Je tam krásně, ale bez slavíků to není ono. Ještě ale příležitost vyhrabu. Tu tečku bych rád měl „s razítkem“.