Letošní vysmažené dny pozoruji zblízka, jsou zajímavé. Odvíjí se v nich ptačí migrace a nejen já, ale i celá řada jiných kroužkovatelů je v pohybu. Dají se totiž nachytat ptáci!
Takhle. Přes den na slunci to s chytáním veliká sláva není, večery jsou lepší a nejlepší ráno. Těsně po noci. Táhnoucí ptáci jako by věděli, že se v těch kabátech budou zas pařit přes den, koukají podstatné zařídit za stínu. No, a jestliže přeletují, pak se mohou i nachytat.
Já však odjíždím na slavičí tah večer. V místě přespím, kdy už mám sítě nastaveny v liniích, po půlnoci přidám přehrávku zpěvu a čekám na rozednění. S občasnými kontrolami, které jsou ovšem většinou nulové. Ale ta chvíle, kdy konečně pousazovaní ptáci vidí k důvodu zastávky (zpěv), ta za to stojí. Během půlhodiny je hotovo a můžete balit.
Člověk žasne, co na vlnách noci do místa připlulo. Držíte cvrčilky zelené, ťuhýky obecné, řadu pěnic, lejska černohlavého i šedého, strnady obecné (ti jsou místní), pár druhů rákosníků a budníčky, no a když se štěstí přidá, potom i slavíky.
Co štěstí, jak jako štěstí?! Říkáte si – proto tady přeci nejsem. Štěstí může mít člověk nad tiketem, ne tady v polích. Tady platí zákony a vy je máte pochopit. S výjimkami, to důležité říct.
Takže – co se vlastně děje, když večer zavřete v autě na spacáku těžknoucí oči?
Je období tahu čili se kdekoli po místech Evropy severně, východně i západně zvedají ptáci k další noční etapě. Takoví, co přesuny plánují na noc. Vlaštovky, dravci, sýkory – ti letí ve dne.
Je krásná ta chvíle, plná očekávání a nedovolím si spát. Viditelnost se rychle zvětšuje, už vidím k sítím! A ta se ochvívá, ptáci dnes jdou!
Když si je odnesu na stanoviště u pojízdné kroužkovací stanice s ubytovací kapacitou, rozvěšuji pytlíky po pelyňku, lebedě a prutech rákosí. Beru postupně a kroužkuji. Občas fotím.
Je tady nádherně, voní sláma z řepky zvláštně opravdu dost, ale už jsem si zvykl. Ti ptáci mohou být zdaleka a mnozí jisto-jistě jsou. A tady mezi Bousovy jen na mezipřistání.
Noční chytání je hitem posledních let. Nejeden kroužkovatel ponocuje, aby pak kroutil nad zážitkem hlavou. Jak je to spontánní, jak je to dokonalé! Tady ten slavík tmavý, kdy vlastně vyrazil?
A odkud? Teď se ho dotýkám a příští ráno nejspíš bude už někde daleko. A tady budníček větší!
Ptáček v Evropě s nejdelší dráhou letu. Je to vůbec možné? A jak je úhledný, stačí vám fotka k vyladění? Pojďte ještě alespoň na jednoho – lejsek šedý.
Možná se narodil někde lidem na lampě či v košíku odloženém hned vedle dveří. Jak léto hořelo, něco mu radilo, že musí pryč. Prostě poslechnout. A teď ho mám v objektivu. Stavil se na bezinky, moc jich tu není, slunce je scvrklo. Ale cukr, cukr v nich umocnilo. A to je drops na cestu dokonalý!
To už je očí, co jsem tu napotkával. Vím, radost ze mne nemají, já bych jim ale rád pomohl. Ne teď že je pustím, to samozřejmě, ale až mi poví, co všechno potřebují pro normální život, budu to prosazovat. U lidí, jako jsem já. A říkat, že skleněné stěny jsou zabíjivé, zbytečně zabíjivé. Mluvit v tom k dětem i úředníkům. Na rádiu, na vycházkách za ptačím zpěvem. Za možnost dotýkání se myšlenkami jdoucími k přemýšlení. Budu jim pomáhat…
Jak mne to divadlo uchopilo a bývám tam sám, každému přeji do další etapy. Dovolit si to můžu, je to moje věc. Pouštím je šetrně přes silnici do shluku topolů s podrostem křoví. Vždycky se rozhlédnu, aby nic nejelo. A pak jak odsednou, zorientují se a zřejmě i vydechnou si. Ne, tady se páteří nelámalo, tady se k talíři nesměřuje! Tady tedy určitě ne.
Tak šťastnou cestu poutníci pod hvězdami!
