Prázdninový život se mi přelil do nocí a rán. Nestěžuji si, chtěl jsem to tak.
Když umíme konečně trochu číst podzimní tah pro kroužkování, řekl jsem si už loni – opři se do toho, dej tomu čas a zkus pochopit víc! Tak chodím večer na punkty a po ránu se vracím. Přes den pracuji v dílně, odpočívám za chůze a přemýšlím nad slavíky. Co mi chtějí na poslední chvíli ještě říct? Které z tajemství jejich nočního odlétání nevydrží a provalí se? S nadšením říkám – pár jich už je! Je u mne předností, že jsem byl na téma připravován výzkumem pelichání, kterému jsem se věnoval tak od začátku století. Etapy totiž navazují. Otázky, které jsem v tom procesu přesto nedokázal zodpovědět, dvě z toho mám! Nečekané, fascinující, zasloužené. Vím o mnoho víc a tak jak smyslů zbavený chystám se navečer znovu. Kdo jste tam včera se mnou nemohl být, poslouchejte.
Vím o tom dešti, co má po půlnoci přijít, ten pokus však může být důležitý. Nikdy jsem takhle nechytal. Déšť nemá být výrazný a ve tři ráno zajde.
Už hodnou chvíli se mi v hlavě jeví obrazy plných sítí za toho extrému, jen se tak trefit, aparaturu nepoškodit a vychystán být rychlým přespolním (doslova a do písmene) během sítě stáhnout do osnovy, když bude zle. Od jedné mám roztaženo, je krásně a dusno, a zatímco v Kněžmostě už stékal déšť z oblohy, tady se nic takového ani netuší.
Usínám v myšlenkách na moje počínání, jestli je chování ještě normálním.
Auta na spojnici mezi Bousovy občas přejíždí i v hodině duchů, stojím stranou za svodnicí, mám klid. Boleslav světelně smoguje jih.
První kontrola a nic se neděje. Pak mne budí blýskání a hrom. Přes hladinu Červenského rybníka kvapně přichází bouřka. Hraju zpod deštníku, obavu o techniku nemám. A sítě déšť snesou. Když hromy odchází po chvíli, jdu na kontrolu. Pletivo upravuji, deštník neodlétl, mám radost. V tom mi vlétá do horní kapsy pták! Je větší, slavík to ale není. Překvapuje mne jak je suchý, nebo tedy jen lehce zrosený. Šel za hlasem, je to dospělý rákosník velký.
A už jde bouřka následná. Jsem v autě, spát nebudu, byla by to škoda. Snad velké stromy větve své udrží, snad tady přežijeme. Za chvíli je pryč a musím zas k linii. Už ji chystám na rozbřesk, už nic přijít nemá. A taky nepřichází.
Ráno je tu a sítě neskutečně prázdné! Už vím, že ptáci z večera odlétli na cestu a noví pro bouřku nepřistáli. Možná dovedou lokálním oblačnostem se vyhnout, nic tady není. Tedy je, chytily se nakonec dvě krásné pěnice pokřovní. Dvě slavíkové, rákosník proužkovaný 2x a rákosník obecný – mladý cestovatel.
Kroužky vydány, píšu slavičí nulu a z úžasu nevycházím. Ta nula je výsledkem zajímavým, stejně potřebným jako kdyby sítě byly vrchovaté.
Noční rákosník je ovšem výsledkem skvělým, to bezesporu. A zážitkem. A po okroužkování pospíchal. Odkud? Nevím. Kam? Po několika velikých zastávkách do nitra Afriky. S kroužkem od bezinek pod Horním Bousovem..
Na první fotce je on, na druhé mladý rákosník proužkovaný.
.
