Zaměřeno na slavíky

Jedna z vás, paní Vlasta, která si blogové texty tiskne, říkala, že bych měl napsat víc také o sobě, když jsem to nenapsal v záhlaví dle „nápovědy“. Dnes tedy vyhovím a opíšu jeden z mých dní.

Čas vracím na začátek. Je17. října ráno, právě jsem zatopil v dílně. Pracuji celý den, když mne to baví, nebo je potřeba pohnout s plánem. Pro dnešek platí oboje.

Na tabulce členěných dílenských oken sedí sklaplá posmutnělá babočka. Tady ji nenechám, zahynula by. A už je v přístřešku, počká si na sluníčko a může letět.

Dívám se na obraz Lešetínského kováře. – Jo, máme to pořád podobně. Před vrchností se nepoložil. Naproti nade vraty je Politizující kovář s novinami. Tak to už mám za sebou, naštěstí. Nad hrubou lavicí pro hosty je kresba moje vlastní – vypálení Kněžmostu křižáky od Lužice. Tam trošku mrazí přes veškerý žár.

Pak kouknu na jezírko a hned se mi připomnělo, že bych měl natáhnout síť. Nechat pět sibiřského budníčka a myslet na náhodu. Hladina se topí v listí, pouštím prameniště, aby se ptáci nalákali.

A už se i chytají! Dva mazaní domácí vrabci, konečně jsem je přelstil. Budníček menší, červenka a u pergoly druhá! Chytli se uhelníčci, králíček ohnivý, k tomu tři obecní a pak se to stalo – dva nádherní špačci! Myslím, že to jsou naši od budky. Každý rok přiletí přinejmenším sameček k rannímu slunci na podzim zazpívat. Sedí na modřínu proti zlatému terči, musí to být náš! A s ním občas druhý a tak je možné, že s ním je ona. A třeba ne, ale já si to nastavil, že to tak je.

Nekroužkuji ten druh často, věru ne. Jsou přenádherní a hned jim domlouvám: Poberte psího vína, kolik chcete – však vinohradům, těm se vyhněte! Ať se tu na jaře potkáme zas.

Myslím, že pochopili. Pouštím je spolu, aby se neztratili, a pak se dívám ještě chviličku.

Je nádherný den, ptáci – zdá se – táhnou.

Že nemluvím o práci, že byste taky tak chtěli to mít? Hned do ní vstoupím, ještě však telefon od znalce jeřábů a střízlíků, že by se stavil. Bude ornitologie tedy ještě jiná, při kávě sdílená.

Je 17. října a datum mne upomíná. Co to je za den, kde jsi na ten říjnový díleček narazil?

Podívejte! Chystáme výměnu kříže na hřbitově. Za sešlý, rozpadlý, v prohnutém těle tenký chystáme jiný. Mohutný, dubový, pevný. Důstojnější. Žulová deska bude k hrubému dřevu přikována párem měděných spon.

Tady je to datum vsekáno do kamene.

Je otiskem těžkého dne.

Člověka napadne věcí hned fůra. Počítá roky mladého života, dohlíží dobu, na níž datum upomíná. Zbyl po ní v kameni jen tichý nápis.

Vím, že tu práci odvedu poctivě. Že otisk vydrží pro jiné příští.

Kříž ten se pozvedá nad řadou pomníčků obětem jiným. Kolik jen utrpení při bousovské aleji lip tady přetrvává!

Výheň přechází z dýmu už v žár, s mědí se musí opatrně. Chvíle pro kování není tak dlouhá jako u železa. Měď snadno shoří. Výsledek ale vždy stojí za to. Ukutá do barev bukového listí ve chvíli podzimu. Do tónů slunce v nejpozdnějším západu nad hladinou. Mědi čerstvě slité.

Probíjím otvory pro hřebíky, které ukovu později.

A potom už? Spojený kámen, dřevo a kov – pro udržení těch slov!

A o neděli kříž do kamenného lože v místě vyzvedneme. Je nejvyšší čas…

O místě, kde z kleští jde pára, kroužky se v bužírkách neudrží, kde ptačí zpěv zní pořád dokola a podzim je oslavou ornitologie.

Nevpíši souřadnice. Jedni místo poznají hned, druzí si s úkolem neporadí. Třetí mávnou rukou, že vědět nepotřebují, čtvrtý pravdu mít nebude, že takového nic neexistuje.

Do kopců při polním letišti se vrátilo léto. Čekanka v krajnici zavýskla o trpělivosti a rozježděním ještě střapatější slavila dočkání se. Večer se dotýkal cílové pásky a prostor se chystala uchopit noc. Nad kopci Moravy rostoucí měsíc k pocestným ukázal svůj blýskavý hřbet, a taky hvězd přišlo nečekaně. Kopeček rozťatý uličkami uvolňuje ze slívových větví řapíky a dole z těch listů vytváří krasohledy.

Čihadlo tak jako v červenci, posléze v srpnu i září, zahlíží po křídlech stěhovavců. Přišel čas pěvušek, sibiřských budníčků a mladých sýkor. Zvlněnou krajinou volí si cestu a pospíchají. Čihadlo mává k nim pozvánkou, na noc si věří. A potom?

Hvězdy se pakují, vítr svou výhružku nedodržel. Tikání červenek a sítě vychystané.

Den přišel nestudený, přátelský.

Barevné pytlíky zbrzďují křídla, než za pár minut poletí dál. Jsme na jednom z nejúspěšnějších chytacích punktů od Aše k Tatrám, stojíme při podzimním tahu moravskou zemí.

Tužka kličkuje po papíře podivnou latinou s čísly, protože ptáci i dnes k místu přiletěli. Neznalý kdyby se zastavil a louskat snad zkoušel, co skrývá se za „rehek zahrada, 26 rubecul a velký collybita“, hlavou by kroutil po zbytek dne. Jiní však rozumí předivnému stylu – umění, které je navýsost jedinečným! Živeném porozumění krajině a vyzrálým citem pro taktiku.

I za rok ptáci poletí na dohled Hostýnských vrchů. I za rok se dostanou mnozí z nich na seznamy. Do společnosti těch, na něž je vsazeno. Že prozradí na sebe přeci jen víc, než vyčíst šlo u kleští onehdy za rozbřesku.

Děkuji za vzácnou příležitost.

Jste zvyklí čas od času si tady přečíst o ptačí migraci. O místech navštívených, vychutnaných, obásněných.

Přijďte tedy i dnes na konci dne a takové znovu najdete. Nevyslovené, neukonkrétněné, půjde zejména o náladu těch chvil.

Není to od slavičího Mladoboleslavska nejblíž, ale daleko také ne. Republika svojí postavou v mapě na to krásně postačuje.

A že bylo co tahat ze sítí mi věřte už teď.

Seznamte se:

Rybník se po „vyčištění“ dostal před lety rozmanitostí také na pevné dno.

V hlavě mám ještě krásný obraz již nežijící doktorky zvířat Hany Netíkové z Bakova. Znali jsme se – jak jinak – přes přírodu. Rybník na ni těch pár kilometrů tehdy zavolal, chtěl poprosit o portrét. Jako by tušil, co brzy přijde. A ona nepřeslechla, slyší moc dobře podobní lidé a po cestě zkušeně předmíchávala barvy. Aby pak na břehu jen a jen přidávala. V splynutí duší, jako od Maxe Švabinského!

Dnes, nutno říct, rybník si mnohé ze starých krás tvrdohlavě přitáhl zpět. Vyhnízdili tu vodouši kropenatí.

Pro nižší rybí obsádku byl vždy pro ptáky atraktivní a věděl to i Alfréd Hořice. Já jsem ale ornitolog patřící očima do houští. I mne však Pátek nejednou potěšil. Co melu, vždyť těší pořád!

Teď už za vodou slavíci nejsou, ale drží se nabídka topolové hráze ohromných kopřiv v podrostu.

Z historie bych mohl zalovit v archívu, netřeba mi. Postačí v hlavě.

Pochází odtud příběh loudavého mladého slavíka z jednoho září, který svou cestu nešťastně ukončil v noci na skle ve Škodovce. Chtěl tudy proletět podél Jizery Podchlumím ku Praze. Do Polabí. Není vám ta odletová sníženina v horizontu něčím povědomá? Už víte? No přeci Slavík z dubového lesa!

Tak si to v čase, kdy blog bude chviličku bez písmen, doprožijte.

Hezké dny věrného babího léta.

Oni jsou tedy lehcí, téměř nejmenší v naší avifauně, ale těžcí na určování!

Chytrá kniha, kde je u střízlíka až osm barevných tabulí křídel s komentáři, stejně vše nevyřeší. Přiletí do sítě čtvrtý (nyní táhnou) a nepasuje téměř nikam. Je to ten s odsunutým rozhraním poměrně daleko k tělu a současně ten na úvodní fotce, co vypadá spíš jako krutihlav.

Hraje se při určování znovu opět zejména o rozhraní, dané přetnutím kresby pera, někdy i délkou, ale zejména zakončením a odstínem v ploše pohledem po praporu.

Juvenilní střízlík pak má spodní krovky ocasní celistvě hnědé bez světlých skvrn. To ale po přepelichání padá.

Převládat by měli v tuto dobu skutečně ptáci mladí, z dospělých mnozí zřejmě přezimují, sám jsem kdysi přinesl vůbec první důkaz o takovém zimování hnízdní populace. Takže nyní v zahradách budou hlavně ptáci mladí, toť klidně nápovědou.

Zas koukám, kde co lítá.

Nezměnil jsem se, pořád to platí a jako bych tátu slyšel i dnes. On toho přes kouř z cigaret nahoře nikdy moc neviděl, ale já, já to měl jinak! A muselo dojít to tam, kde postávám dneska. Nedospalý, probuzený dřív. Cestující v noci.

A vím, že tam jsou! Vím, že už zas letí. Že letět musí. Pár par táhnoucích s nimi, hvězdy místy zatemňujících nemůže pokazit snažení tažných ptáků uletět pryč. Před zimou, před tím, co nechtějí.

Teplo mi úplně není, ale zima taky ne. Kovárnu obeplouvá Měsíc a na jeho sítnici se konečně odrazila křídla. Vím, že tam jsou. Vždyť ráno den před tím byla podobných zahrada plná. Propadám a budu propadat dál velkému divadlu. Zůstalo mi a ještě víc jsem se přiblížil. Sítěmi, čtením tušeného, kopáním motyčkou pro chvíli překvapení. Neví moc lidí, jak voní zem. Břitem katrové pily čepýřená. Jak chutná touha po síťce skákající. A jedno, zda červenka, anebo slavík. Bělořit, ťuhýk či bramborníček. A taky kominíček. Přišel mne obepnout totiž svět neskutečna. Ptáků a jejich hnízd, prostředí, jeho poznávání. Vím v kraji docela kdy už kam jít, kde lajnu vyholit a na co líčit. Roky mých pochůzek nebyly marné. Ať čas při nich pozdrhal, daly mi vše. Kolik jen mohly..

Stojím tu ráno předběžně probuzený, protože tahový neklid mi odezní až s prvním sněhem. Periodicky. Až se mi zaskočené boty zase už promočí a chlad ten mne probere. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko! A tak se dívám dál v zeleném tričku a botách nazouvacích. Kovadlina se vyzývavě po dráze třpytí, lesklá od včerejšího díla, s rezavou tečkou od zašlého potu. Sáhla by po mne, když kolem jdu, ale neudělá to. Dobře to vím. Práce mne nechává jít za tím hlavním. Za tím, co před ni předstrkuji. I zástěra z věšáku, co už už se chystala seskočit, bojácně couvla. Přeci to nepokazí.

Droboučcí netopýři se konečně vracejí na fasádu. Z poslední leče. Vědí už přesně co já. Že nádherný český rok se znovu už ubírá do finále. Prospí ho za bedněním, na skrytém ciferníku slunečních hodin, které jsem zaklopil, když jednou už za nimi nepřišlo slunce. Co s takovými, když měřit už nesvedou?

Jezírko se vylačněle třpytí, ještě by stálo o kapek pár. Teď už se dočká, dostaví se. Prastará stavba v něm znovu se zanořila, nikdo ji hned zas tak neuvidí. Lákal jsem badatele v žíznivém roce, aby chytili příležitost. Nepřišli, nikdo dnes nemá čas. Ne, tak to není, já času mám, kolik si řeknu! Cesta mne totiž dovedla pod lampu. Svítí mi jako těm ptákům svrchu na křídla. Jenom je roztáhnout! Proč jsem já blázen ještě to neudělal…

…

Příspěvkem jsem si otevřel dveře pro návrat k tématu ryze odbornému. Objeví se druhý díl zamyšlení nad pelichacím předělem, nachytal jsem totiž v zahradě střízlíky.

Ne vždycky budeme na blogu slavit a radovat se. Dnešní vstup je právě takový.

Před patnáctou hodinou zvoní telefon a dovídám se o čápovi kdesi na poli. Mrtvém. Tolik už jsem jich zažil, k tolika přijel ještě v čase, kdy nefungovaly útulky. I nyní se zvedám a nasedám k cestě. Postavit se čelem, najít si chvíli a v ten moment nevydělávat je dobré hned z několika důvodů:

Velmi si hlídám vztah se zpravodaji. Budoval jsem jej roky seriózností a nehleděním na nějaký ten litr pohonných hmot.

I dnes tady jde o souhru ohromných náhod. Zatímco jedni míjeli, tento člověk (pro setkání se mnou kdysi na poli u sítí) ne. Nechtěl nechat informaci ležet. Když jsem chodíval do pořadu na rádio, právě podobným jsem po vlnách díky posílal.

Další důvod byl, že je dobré pořizovat snímky podobných tragédií. Hodí se při besedách.

Dál – zvíře je dobré odklidit, nenechávat v místě.

A poslední důvod je kroužkovatelský. Je dobré zjistit, zda pták nebyl kroužkován.

Tady sice bylo hlášeno, že ne, ale dobré vidět na vlastní oči.

Přijíždím na místo domluveného setkání, na zpravodaje se upamatovávám. Atmosféra je tak přátelská.

Na místě odhrnuji čápovi peří z běháků a objev je tu! Jde o ptáka ze Skandinávie, označeného barevnou kombinací kroužků. Ohlášení v momentě hodnotu navýšilo násobně.

Pořizuji fotodokumentaci a zvíře odklízím.

Co se mohlo stát, proč je titulek takový?

Čáp se zdá letitým, s hnízdištěm ve Švédsku.

Kolik mohlo být jeho cest do Afriky před touto poslední, přeťatou na všeborských polích? Myslím, že dost a nejspíš nám to hlášení severské centrály brzy řekne, protože čápi se většinou kroužkují co mláďata v hnízdě.

Co se mohlo vlastně stát?

Elektrovody jsou vzdáleny víc jak půl kilometru, jde ovšem o obávané „Stožáry smrti“ s podélnou konzolí.

Mohl se pták, nejspíš letící ve skupině, při večerním odpočinku zranit výbojem? Možné by to bylo, stopy na těle jsem však nenašel. A že by tak daleko odešel, je málo pravděpodobné. Spíše to vypadá podle podivné polohy směrem od severu a podlomeného křídla, že takto na zem dopadl či přistál. Jako by mu najednou došly síly.

Ano, každý tvor jednoho dne svůj život neudrží. A může se přičinit i stáří. Kdy je už jasné, že dál to nepůjde. Že právě teď je to naposledy…

Do Švédska na jaře tento už nepřiletí. Jak mnozí jiní – i jako ten, co nám jej zabili kamenem. Domorodý kluk tenkrát u jezera v Malawi.

I slavíci – a vím, že to tak je – někde jednoho dne padnou. Pak už je nepotkám. O to víc vážím si chvil, kdy nám to společně tluče. Jim navíc zpívá – a mně vlastně taky..

Děkuji za podporu. Přidám klidně, mám o čem psát. Není reklamy pro místa či pro slavíky nikdy dost.

Posíláte k diskusím i ptactvo jiné, nevadí to, vždyť slavičí blog taky někdy své poslání šidí.

Našel jsem mezi fotkami první geolokátor. Vidíte, postačí obrázek a můžeme tu sedět do večera.

To sice nebude, musím jít zazvonit kovadlinou, pár vět ale vkládám…

Ten přístroj jsem měl v ruce poprvé, kdy to jen bylo? To už jsem věděl, co „mašinka“ umí. V Anglii to pro nás vyzkoušeli a napsali o projektu, že u slavíků jde o naprostý průlom. Moc jsem si přál, aby i z druhého „loggeru“ alespoň pár věcí vyždímali, nefungoval totiž poctivě. Vyždímali nakonec dost.

My nyní ždímat nemusíme, přístroje držely, jsou dávno kvalitnější.

Jsem v jednom otazníku, jak se souhrn zápisů rozhovoří. To, co se vrbí, zavání u obou druhů pořádným překvapením. Znovu si tak na mne došlápla pokora. Na základě poznatků projektů jiných jsem tipoval zimoviště pro rezavějšího „někde“ a nejspíš si slušně natloukl. Mohu se tak ale chovat, bez myšlenkových výletů by mé hledání bylo dost chudé. Jsem člověkem snivým a tady odlévám vrchovatě.

Nenapsal bych slavičí knížku, kdyby to tak nebylo. Kdybych neuměl přiklapnout oči. Musel jsem pár odstavečků malinko vylhat. Děti sem nechodí – a kdyby, odpustí mi. Ale jinak, jinak je po kapitolách samá slavičí pravda!

Nebylo těžké hrstku těch zážitků propojit k sobě. A moc dobře vím, že jestli mne krajina pozoruje, kýve mi k souhlasu.

Jednou je poprvé a i tady to bylo. Posbírat příběhy, promíchat s obrázky a potom čekat. Co laskavý čtenář, jak mu s tím ve výsledku bude.

Šel jsem se do skříňky dotknout skleněného srdce, co mám od novinářů. Dává mi sílu a drží naději. Že nejdu zbytečně. Sešel jsem se včera v tom Bousově o „svátku“ pana prezidenta, co tam má náměstí a taky školu (a nově i podobu v kameni v centrálním parku), s člověkem z dětství. Bylo to milé. Z ulice Na Hrázi, kudy tak často musím projet a noha pedálu sotva se dotýká. Nejde tam o žádné šamanství, věřím však podnětům pro hlavu připravenou. To u mne funguje. A tak jsme včera postáli spolu a město mi najednou stanulo kapesníkem. Poprvé..

Pozvali mne do Bousova na oslavu. Když měl program přestávku, využil jsem toho a než na Školništi vzešla vojna, šel jsem za místy dávných odchytů, jež byla poblíž.

První zastavení mi pozvedlo radost a probudil se tipař. Ne že bych za tím zahradnictvím skrytě plánoval majetkovou nekalotu, tipoval jsem slavíky. Bývali vedle na koupališti, když tenkrát zdivočelo.

Rok 1982 to byl a první nalezené hnízdo! Pak se vše uhrabalo a vykácelo. Koupaliště prosperuje, slavíci dávno odletěli. Slyšel jsem z jara zpěv z těch míst, a co dnes nevidím! Nikdy jsem tou zkratkou ke Školništi nešel, nebyla tam. Teď koukám na zahradnictví plné buřeně, až srdce poskočilo. Tak tady budou! Vidím už přesně, kde by hnízdili, kde sbírali a odkud pěli do noci. Vidím v tom narezlém listí pod keři slavičí pohyb. Domnívaný.

Tak odtud zpěv nejspíš musel přicházet! Nejradši bych se proplesknul za ledabylost z jara. Vrátím se ale, až duben zazvoní. A vychutnám sloky z míst dávných začátků.

Velkou je nadějí, že hnízdiště občas vstanou z mrtvých. Navracení bývají dojemná.

Klenice nemá vodu! Tedy téměř.

Nikdy jsem to nezažil, uvažte, že tady jsem čekával na úhoře. Když zahoukal odnaproti z náspu za Břízkami noční vlak ze Škodovky, vlasec se začal napínat a čihátko skákalo k prutu. Voda dýchala jarem, polotma, jen hořící svíčka ve sklenici. Při Klenici.

Teď je i vzadu mlýnský náhon vyschlý docela. Šílené.

Pro krajinu tedy rok opravdu nesmlouvavý.

Kam odletěli ledňáčci, kudy potáhnou žlutí konipasi?

Jedno místo přežívá. Pojďte tam se mnou a zakloňte hlavy, kdo nemáte páteř zmoženou od počítače.

Tady to bylo. Tady jsem ve vysokých lískách pod těmi javory uviděl poprvé hnízdit žluvy, když z dalekých cest konečně přiletěly. Kde bál jsem se povětří, aby se snůška nevyklepala. Kout je ale ochránit dokázal.

Z těch javorů křídlatá semínka louskali hýlové. Tolik jich bylo na snězích a síť měl jsem jenom jednu. A přeci jsem dokázal šest metrů pletiva nalíčit tak, aby se pochytali.

Ty hlasy mi zní v hlavě dodnes. Věděl jsem už tenkrát, že jsou jiné. Neznámé, odněkud z dálky. Že čeští hýlové volají jinak. Byli to trumpeťáci! Velcí a barevní severští ptáci. Ze sto padesáti přišlo květnové hlášení, z Estonska. Byli opravdu hosty vzdálenými.

Javory tu stojí přede mnou. Času co proletělo kolem a stejně tu jsou! Zas mají naloženo, zas je pro ně semenný rok. Tak to hýlové třeba zas přiletí, až listí popřistává. Měl bych se za nimi vrátit a udělám to.

Ti hýlové v předjaří zpívali a já chodil každý den. Tak mne mladá ornitologie zabavila! Učil jsem se poznávat po hrstech. Pamatuji tu kovovou černomodř „kanovníčků“, samčí červenou, samiček šedou. A dlouhá křídla všech. Kostřece, jak za nimi svítily, když jsem je zpod korun plašil. To když ze stromů všechno očesali. Neodlétli, jen sešli dolů.

Měnil jsem taktiku a chytal je nad proudem u napajedla. A najednou nevěřil očím. Chytil se nádherný sameček křivky. Ano. Tak si mne přitáhlo chytání pro kroužkování.

Vážení čtenáři.

Hned zkraje se omlouvám těm, kteří nejste ornitology či ještě lépe kroužkovateli a téma vám bude ponejspíš k ničemu. Nechte si v hlavě alespoň název příspěvku, může se hodit.

A vy kolegové s kleštěmi ať už značkovými či domácími výbrusy, přistupte blíž, ať ostře vidíte. Předkládám téma moderní, o němž se mluví v poslední době opravdu dost.

Prohlédneme si několik křídel, která jsem před kovárnu došel pochytat, předvedu na nich rozhraní pelichání neboli pelichací předěl. Dobré je být s ním kamarád pro snazší určování stáří, současně netvrdím, že jej lze objevit vždycky a je nějakým všelékem.

Jako vždy při nakládání s živým objektem musíme počítat s výjimkami a variabilitou.

Kroužkovatel, jenž prošel kurzem či dovzdělal se v čase, zkušenosti s rozhraním má a pár pěkných si v křídlech již našel a pro finální verdikt využil. K počínání je dobré se vybavit některým z určovacích klíčů, kdo má batoh větší, nechť si naloží toto..

Vyplatí se mít základní přehled o pelichání.

Na závěr ukázky přidám pár křídel slavičích, abychom uvěřili, že v příhodném čase rozhraní opravdu objevit lze.

Peří budeme počítat po našem, Angličané jej značí jinak.

Další důležitou poznámkou je, že ne každý jedinec daného druhu má obraz v peří stejný. Je to jako když bychom vedle sebe stejného věku postavili člověka zarostlého a toho, který je rád, že má vůbec kůži. Jeden mladý slavík si tak řadu krovek nechá téměř v podobě z hnízda, druhý částečné pelichání zabrzdí příkladně kolem prostředku křídla a třetí, i když vzácně řadu vymění celou, čímž znaky zmizí téměř na povel (unikátní příklad najdete na konci příspěvku).

Pojďme k obrázkům.

Nabídnu dvojici podobných čížků (F & M), jednoho starého M pro porovnání znaku, červenku, šoupálka s drozdem a nakonec kosa.

Při čtení z peří si nezalézáme do temných koutů jako na obrázku, vyhýbáme se ovšem i ostrému slunci. Ani v jednom případě mnoho neuvidíme, jemný film předělu u Sylvie černohlavé už vůbec ne.

Takto vypadá řada krovek, než ji částečné pelichání nabourá. Kdo chce se naučit rozumět křídlům, musí začít právě tady, u juvenilů. Jinak nepochopí nic.

Letní 2K pták. (Rozhraní mezi 5.-6. LK)

Detail předělu.

Pták 1K unikátně vyměnil kompletní řadu LK. Znak tedy vymizel. RK se navíc do jara otřou, ale hlavně vyblednou.

Děkuji za váš čas a přijďte. Bude to zase už pro všechny.