Jedna z vás, paní Vlasta, která si blogové texty tiskne, říkala, že bych měl napsat víc také o sobě, když jsem to nenapsal v záhlaví dle „nápovědy“. Dnes tedy vyhovím a opíšu jeden z mých dní.
Čas vracím na začátek. Je17. října ráno, právě jsem zatopil v dílně. Pracuji celý den, když mne to baví, nebo je potřeba pohnout s plánem. Pro dnešek platí oboje.
Na tabulce členěných dílenských oken sedí sklaplá posmutnělá babočka. Tady ji nenechám, zahynula by. A už je v přístřešku, počká si na sluníčko a může letět.
Dívám se na obraz Lešetínského kováře. – Jo, máme to pořád podobně. Před vrchností se nepoložil. Naproti nade vraty je Politizující kovář s novinami. Tak to už mám za sebou, naštěstí. Nad hrubou lavicí pro hosty je kresba moje vlastní – vypálení Kněžmostu křižáky od Lužice. Tam trošku mrazí přes veškerý žár.
Pak kouknu na jezírko a hned se mi připomnělo, že bych měl natáhnout síť. Nechat pět sibiřského budníčka a myslet na náhodu. Hladina se topí v listí, pouštím prameniště, aby se ptáci nalákali.
A už se i chytají! Dva mazaní domácí vrabci, konečně jsem je přelstil. Budníček menší, červenka a u pergoly druhá! Chytli se uhelníčci, králíček ohnivý, k tomu tři obecní a pak se to stalo – dva nádherní špačci! Myslím, že to jsou naši od budky. Každý rok přiletí přinejmenším sameček k rannímu slunci na podzim zazpívat. Sedí na modřínu proti zlatému terči, musí to být náš! A s ním občas druhý a tak je možné, že s ním je ona. A třeba ne, ale já si to nastavil, že to tak je.
Nekroužkuji ten druh často, věru ne. Jsou přenádherní a hned jim domlouvám: Poberte psího vína, kolik chcete – však vinohradům, těm se vyhněte! Ať se tu na jaře potkáme zas.
Myslím, že pochopili. Pouštím je spolu, aby se neztratili, a pak se dívám ještě chviličku.
Je nádherný den, ptáci – zdá se – táhnou.
Králíček ohnivý
Že nemluvím o práci, že byste taky tak chtěli to mít? Hned do ní vstoupím, ještě však telefon od znalce jeřábů a střízlíků, že by se stavil. Bude ornitologie tedy ještě jiná, při kávě sdílená.
Je 17. října a datum mne upomíná. Co to je za den, kde jsi na ten říjnový díleček narazil?
Podívejte! Chystáme výměnu kříže na hřbitově. Za sešlý, rozpadlý, v prohnutém těle tenký chystáme jiný. Mohutný, dubový, pevný. Důstojnější. Žulová deska bude k hrubému dřevu přikována párem měděných spon.
Tady je to datum vsekáno do kamene.
Je otiskem těžkého dne.
Člověka napadne věcí hned fůra. Počítá roky mladého života, dohlíží dobu, na níž datum upomíná. Zbyl po ní v kameni jen tichý nápis.
Vím, že tu práci odvedu poctivě. Že otisk vydrží pro jiné příští.
Kříž ten se pozvedá nad řadou pomníčků obětem jiným. Kolik jen utrpení při bousovské aleji lip tady přetrvává!
Výheň přechází z dýmu už v žár, s mědí se musí opatrně. Chvíle pro kování není tak dlouhá jako u železa. Měď snadno shoří. Výsledek ale vždy stojí za to. Ukutá do barev bukového listí ve chvíli podzimu. Do tónů slunce v nejpozdnějším západu nad hladinou. Mědi čerstvě slité.
Probíjím otvory pro hřebíky, které ukovu později.
A potom už? Spojený kámen, dřevo a kov – pro udržení těch slov!
A o neděli kříž do kamenného lože v místě vyzvedneme. Je nejvyšší čas…
