Na sítnici Měsíce

Žádné komentáře u textu s názvem Na sítnici Měsíce
Zas koukám, kde co lítá.
Nezměnil jsem se, pořád to platí a jako bych tátu slyšel i dnes. On toho přes kouř z cigaret nahoře nikdy moc neviděl, ale já, já to měl jinak! A muselo dojít to tam, kde postávám dneska. Nedospalý, probuzený dřív. Cestující v noci.
A vím, že tam jsou! Vím, že už zas letí. Že letět musí. Pár par táhnoucích s nimi, hvězdy místy zatemňujících nemůže pokazit snažení tažných ptáků uletět pryč. Před zimou, před tím, co nechtějí.
Teplo mi úplně není, ale zima taky ne. Kovárnu obeplouvá Měsíc a na jeho sítnici se konečně odrazila křídla. Vím, že tam jsou. Vždyť ráno den před tím byla podobných zahrada plná. Propadám a budu propadat dál velkému divadlu. Zůstalo mi a ještě víc jsem se přiblížil. Sítěmi, čtením tušeného, kopáním motyčkou pro chvíli překvapení. Neví moc lidí, jak voní zem. Břitem katrové pily čepýřená. Jak chutná touha po síťce skákající. A jedno, zda červenka, anebo slavík. Bělořit, ťuhýk či bramborníček. A taky kominíček. Přišel mne obepnout totiž svět neskutečna. Ptáků a jejich hnízd, prostředí, jeho poznávání. Vím v kraji docela kdy už kam jít, kde lajnu vyholit a na co líčit. Roky mých pochůzek nebyly marné. Ať čas při nich pozdrhal, daly mi vše. Kolik jen mohly..
Stojím tu ráno předběžně probuzený, protože tahový neklid mi odezní až s prvním sněhem. Periodicky. Až se mi zaskočené boty zase už promočí a chlad ten mne probere. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko! A tak se dívám dál v zeleném tričku a botách nazouvacích. Kovadlina se vyzývavě po dráze třpytí, lesklá od včerejšího díla, s rezavou tečkou od zašlého potu. Sáhla by po mne, když kolem jdu, ale neudělá to. Dobře to vím. Práce mne nechává jít za tím hlavním. Za tím, co před ni předstrkuji. I zástěra z věšáku, co už už se chystala seskočit, bojácně couvla. Přeci to nepokazí.
Droboučcí netopýři se konečně vracejí na fasádu. Z poslední leče. Vědí už přesně co já. Že nádherný český rok se znovu už ubírá do finále. Prospí ho za bedněním, na skrytém ciferníku slunečních hodin, které jsem zaklopil, když jednou už za nimi nepřišlo slunce. Co s takovými, když měřit už nesvedou?
Jezírko se vylačněle třpytí, ještě by stálo o kapek pár. Teď už se dočká, dostaví se. Prastará stavba v něm znovu se zanořila, nikdo ji hned zas tak neuvidí. Lákal jsem badatele v žíznivém roce, aby chytili příležitost. Nepřišli, nikdo dnes nemá čas. Ne, tak to není, já času mám, kolik si řeknu! Cesta mne totiž dovedla pod lampu. Svítí mi jako těm ptákům svrchu na křídla. Jenom je roztáhnout! Proč jsem já blázen ještě to neudělal…
Příspěvkem jsem si otevřel dveře pro návrat k tématu ryze odbornému. Objeví se druhý díl zamyšlení nad pelichacím předělem, nachytal jsem totiž v zahradě střízlíky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.