Cesty domů

Žádné komentáře u textu s názvem Cesty domů
Pozvali mne do Bousova na oslavu. Když měl program přestávku, využil jsem toho a než na Školništi vzešla vojna, šel jsem za místy dávných odchytů, jež byla poblíž.
První zastavení mi pozvedlo radost a probudil se tipař. Ne že bych za tím zahradnictvím skrytě plánoval majetkovou nekalotu, tipoval jsem slavíky. Bývali vedle na koupališti, když tenkrát zdivočelo.
Rok 1982 to byl a první nalezené hnízdo! Pak se vše uhrabalo a vykácelo. Koupaliště prosperuje, slavíci dávno odletěli. Slyšel jsem z jara zpěv z těch míst, a co dnes nevidím! Nikdy jsem tou zkratkou ke Školništi nešel, nebyla tam. Teď koukám na zahradnictví plné buřeně, až srdce poskočilo. Tak tady budou! Vidím už přesně, kde by hnízdili, kde sbírali a odkud pěli do noci. Vidím v tom narezlém listí pod keři slavičí pohyb. Domnívaný.
Tak odtud zpěv nejspíš musel přicházet! Nejradši bych se proplesknul za ledabylost z jara. Vrátím se ale, až duben zazvoní. A vychutnám sloky z míst dávných začátků.
Velkou je nadějí, že hnízdiště občas vstanou z mrtvých. Navracení bývají dojemná.
Klenice nemá vodu! Tedy téměř.
Nikdy jsem to nezažil, uvažte, že tady jsem čekával na úhoře. Když zahoukal odnaproti z náspu za Břízkami noční vlak ze Škodovky, vlasec se začal napínat a čihátko skákalo k prutu. Voda dýchala jarem, polotma, jen hořící svíčka ve sklenici. Při Klenici.
Teď je i vzadu mlýnský náhon vyschlý docela. Šílené.
Pro krajinu tedy rok opravdu nesmlouvavý.
Kam odletěli ledňáčci, kudy potáhnou žlutí konipasi?
Jedno místo přežívá. Pojďte tam se mnou a zakloňte hlavy, kdo nemáte páteř zmoženou od počítače.
Tady to bylo. Tady jsem ve vysokých lískách pod těmi javory uviděl poprvé hnízdit žluvy, když z dalekých cest konečně přiletěly. Kde bál jsem se povětří, aby se snůška nevyklepala. Kout je ale ochránit dokázal.
Z těch javorů křídlatá semínka louskali hýlové. Tolik jich bylo na snězích a síť měl jsem jenom jednu. A přeci jsem dokázal šest metrů pletiva nalíčit tak, aby se pochytali.
Ty hlasy mi zní v hlavě dodnes. Věděl jsem už tenkrát, že jsou jiné. Neznámé, odněkud z dálky. Že čeští hýlové volají jinak. Byli to trumpeťáci! Velcí a barevní severští ptáci. Ze sto padesáti přišlo květnové hlášení, z Estonska. Byli opravdu hosty vzdálenými.
Javory tu stojí přede mnou. Času co proletělo kolem a stejně tu jsou! Zas mají naloženo, zas je pro ně semenný rok. Tak to hýlové třeba zas přiletí, až listí popřistává. Měl bych se za nimi vrátit a udělám to.
Ti hýlové v předjaří zpívali a já chodil každý den. Tak mne mladá ornitologie zabavila! Učil jsem se poznávat po hrstech. Pamatuji tu kovovou černomodř „kanovníčků“, samčí červenou, samiček šedou. A dlouhá křídla všech. Kostřece, jak za nimi svítily, když jsem je zpod korun plašil. To když ze stromů všechno očesali. Neodlétli, jen sešli dolů.
Měnil jsem taktiku a chytal je nad proudem u napajedla. A najednou nevěřil očím. Chytil se nádherný sameček křivky. Ano. Tak si mne přitáhlo chytání pro kroužkování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *