Zaměřeno na slavíky

NEJZODPOVĚDNĚJI, ve vztahu k jídelníčku, se slavíci chovají poslední dekádu před odletem. Mění metabolismus, a protože dorůstající peří už tolik podpory nepotřebuje, navyšují se zásoby tuku a hutní svalovina.

O tom k badateli vypoví nejlépe opět váha. Vidíte, že ukazatel se propadl až ke třicítce.

Vzpomínáte tady na slavičí samičky v době snášení? Tam jste to viděli podobně. Tam ovšem byly v jiném stavu, jinak ale poměrně štíhlé, v linii.

NEJKURIÓZNĚJŠÍ slavičí místo, co jsem kdy viděl!

Upozorňoval jsem vás u momentky z Orlického Záhoří na to, abyste si slavíka a dění kolem pamatovali. Teď se vám to hodí k navázání. Navažte…

Sotva jsem tehdy přijel domů, co nejdříve zaspat debakl, bylo třeba ještě stihnout lokalitu při prastaré osadě Matice, na samém okraji Bousovska. Místo jsem neznal, šlo o tip zpravodaje.

U této nicotné vrby jsem zastavil autem a „šel hrát“ dozadu. Nikde nic, jen od auta se ozvalo známé zavřeštění, které tropí v reakci na provokaci mladí kropenatí slavíci. Pak ale slyším, že hlas je trochu jiný, lovím v paměti a pak mne polil pot! V čase, kdy všichni dospělci pelichají, se vlastně z vrby ozýval slavík tmavý!

Dva dny to trvalo, než jsem vydupal výsledek. A kdybych nebyl v dílně ředitelem sám sobě, každý jiný by mne vylil na hodinu.

NEJNECHYTATELNĚJŠÍ byl tedy právě zmíněný slavík tmavý, a jak vzorek později doložil, šlo opravdu o samičku. Nakonec jsem se dočkal – a to, co se nepodařilo jako první důkaz v republice v Záhoří, nastalo za pár dnů doma za humny! Neskutečný pelichací scénář, který jsem roky toužil uvidět, měl jsem najednou pře sebou.

Pak mne kdosi ťuká na rameno a když se otáčím, zřím Trpělivost a v ruce má ony pověstné růže. „Chlapovi?!“ Koukám na ni a zdráhám se přijmout. „Jo jo, jen si je Pavle vem, jsou vážně pro tebe. Sleduju tě celý ten čas, neboj se“.

Tak vidíte, vážení. Není to kroužkování báječné?

NEJSTŘAPATĚJŠÍM slavíkem je tento borec.

V pokročilé fázi pelichání, a ještě ho rozfoukl závan od dálnice. Slavíci podél pražského koridoru hnízdí rádi, ovšem mláďat ten nápad mnoho nepřežije.

NEJKLIDNĚJI působí slavíci v čase pelichání. Instinkt jim velí přikrčit se za každé situace, a tak se krčí i v dlani. Všímejte si dvou barev peří. Tmavé je nové, a světlé bude nahrazeno. Ocas pelichá nejčastěji od středu do krajů, někdy vypadne najednou.

NEJPESTŘEJŠÍM z našich slavíků je modráček.

Zde sameček modráčka středoevropského, který má skvrnku uprostřed modrého štítu nejčastěji zářivě bílou. Méně často narudlou, někdy tato zcela chybí. Ptáci po příletu jsou ovšem v barvách takto „kalní“. Peří lesk terpve otěrem získá.

NEJMILEJŠÍM obdobím ve Slavičím háji je jaro. Obzvlášť, když rozkvetou petrklíče. Od jablůňky k jablůňce bývá pak vyzlaceno.

Vše je v našem parku čisté tak, že měly problém uchytit se kopřivy, vysazované slavíkům pro hnízdění.

Příklad za všechny: Vysévali jsme nedávno žaludy do rýhy v okraji II. sektoru. Chtěl jsem dosypat vršek hlínou z pole a Pavel mne zabrzdil, ať tam tu chemii vůbec nedávám.

Myslím, že vám je jasné, jak prostředí funguje. Dát si tam na sklonku léta jablko či hrušku, nemá sice onu nálepku, uvozující zážitek pro případ, že by se člověk chuti nedočkal, je to však taková „radost bez návodu“. Vše čisté jak tyto barvy prvosenek. Už věříte?

NEJSMUTNĚJŠÍM obrázkem našeho slavičího roku je tento.

A najít se dá, rozumíte-li tématu dostatečně. Víte-li, kde ptáci peří před cestou měnili.

Mám takové obrázky už dva a jsem na ně hrdý, i když jsou veskrze smutné.

Dospělí slavíci obecní (i tmaví) patří do skupiny ptáků, kteří pelichají kompletně (1x ročně) před odletem.

Volí místa neprostupná, úživná. Nemusí se podle posledních poznatků jednat pokaždé o hnízdiště.

NEJPROSTŠÍM obrazem je následující.

Slyším rum, jak říká: „Ber, prosím, co máme. Víc se nám nepovede, krajina ztrácí sílu!“ Já ale vím při té vůni, že málo to není. Uvykl jsem totiž prostým obrázkům v tom každodenním potkávání. Přeladil nároky na krásu a začal se dívat déle. Větší časovou investicí. Pro nic? Pro tohle? Ano, přesně pro to! S přidanou hodnotou, že stojíme na společné hroudě.

Nakreslil jsem paní učitelce tehdy jetel (mohli jsme si každý přinést libovolně). Řekla mi hned, že to budu mít těžké, ale já jsem si na něj věřil. Jako by mne už tehdy Příroda brala za ruku.

Ten obrázek na rozčtvrcené čtvrtce mám doma dodnes i s jedničkou – přesto, že mne moc ráda neměla.

NEJSDÍLNĚJŠÍ.

Proto nenapíši víc. Spadl mi jednou na konci léta do sítě. A já si ten hrušňový vzkaz spěchal vyfotit.

NEJPRÁZDNĚJI působí hnízdní plácky pod sněhem.

Bílá peřina místo dokonale prosvítí a prohledá. Je pravda, že docela vymeteno není. Zajíc není medvěd – stejně, jako brhlík není netopýr. Ale ponuro vládne i tak. Pro badatele to je ovšem příležitost k pochopení slavičího prostředí. Až jarní pupeny vychystají oponu, už nám prostředí příliš neukáže.

A kdyby sníh nepřišel a my přeci jen ještě chtěli, lze hledat hnízda. Slavičí rozhodně na kopečku či u paty stromu, v bylinách, nebo na spadlé větvi v buřeni. A zmáknout si třeba rozbor stavebního materiálu a hnízdo změřit. To má smysl, to se počítá.

NEJZAJÍMAVĚJŠÍM se zdá být i po letech svým chováním slavík tmavý od soutoku Libuňky s Jizerou u Turnova.

Pozorovatel v místě jej nazval „Slavíkem půlnočním“ – pro zajímavost, že pták začínal s koncertem až k půlnoci. Slyšet byl prý přes kilometr daleko.

Zastihl jsem ho v posledních chvílích pobytu, před dovršením zklamání. Byl mladý, nehnízdící. Čekal jsem na něj v nevelkém místě celé dopoledne, chytil se na přehrávku za velmi dlouhý čas, když už jsem ani nedoufal.

NEJVZÁCNĚJŠÍM se jeví slavičí kříženec, kterého na snímku proměřuji. Jde totiž o samičku, a tu v přírodě – co přímého potomka odlišných rodičů – nikdo nepotvrdil. Stalo se tak pro vědu až mým výzkumem na předměstí Mladé Boleslavi.

Každý z nás nosí v torničce spolu s kleštěmi onu maršálskou hůl! Pokud to vyjde a tušíte, že se v soudu nepletete, jsou chvíle čekání na potvrzení něčím neskutečným. Pak zprávu sjíždíte potisící a radost vážíte na kila. Teď, teď se o vás, co děláte, konečně všichni dozvědí! A jako ta „Bonpara“, co ji jazykem, mizící po ústech, už sotva nahmatáte, sláva odezní, a vy chodíte líčit znovu. Zas vás to uhoupá, občas – třeba o Silvestru, se trošku víc zasníte – co by vás asi tak překvapilo. A když je dál ticho po pěšině, žijete v polospánku.

Ale není všem dnům snad konec, vždyť Silvestr nový pro fantazie právě přichází!

NEJHORŠÍ je asi pro slavíky potkat při hnízdění mravence.

Ne tedy mravence, ale mravence – jistě mi rozumíte. Prostě, když jich je víc.

To potom nevyhnízdíte. Jsou nepřizpůsobiví a binec vám dělají v jednom kuse. Zvednete se, když už to vydržet nejde, a máte-li kam, vypadnete. Zkusit to znovu a líp…

Milí příznivci.

Během přípravy dalších NEJ bych rád ubezpečil ty, kteří jsou autory sdělení – jako: „Já si ráda počkám na něco jiného, těm křídlům u vás zas tak moc nerozumím„, že čas ještě přijde.

Nejdřív ovšem musím na konci roku dokázat, že blog je hlavně slavičí, aby mi neutekla protilehlá část obecenstva. Tu bych chtěl zároveň povzbudit ve vyhlížení – choďte sem teď klidně každou chvíli. NEJ budou přibývat. Další kolekci už mám upravenu k pověšení, ať se můžete bavit.

Dokážeme si současně, že tradiční blogy ještě nejsou docela na odpis. Že blogeři nejsou dinosaury v éteru, kterým fakt odsvištěl vlak. Že už dnes nikdo nečte, číst nepotřebuje, že stačí obrázky a hrstička písmen k tomu.

Téma, které si bere na mušku ohromnou kněžmostskou událost, jež zůstala přehlédnuta, tady najdete na Silvestra. Kdo si tu přivykl šlapat i po střepech z hlíny dávných staletí, bude chvilička jeho. Čekal jsem s ní do konce roku, jestli se cosi po regionu neobjeví, neobjevilo. Ornitolog to tedy zasupluje na slavičím blogu. Ono se to ale rychle roznese, buďte bez obav a třeba tu „superkulatinu“ někdo pružně ještě dooslaví. Musel by ale svižně, klíčový rok s osmičkou se už povážlivě třese.

Takže, už nikam moc neodcházejte.

Sám letos taky žádnou šílenost na periferii, zmítané záblesky pyrotechniky, u které si z čínštiny drobný a rozskákaný překlad dočtete vždycky až v nemocnici, nechystám, budu klávesnici nablízku.

Budu bilancovat. Objednávat kroužky, promazávat kleště i mozkové závity. Ostatně – zajímáte se někdo o to, jak vám to na krku doopravdy funguje? To je téma, co? Já tedy ano, a hromadu let.

Tak tady máte pro delší zimní večer zdroj a začtěte se: http://www.kvantovapsychologie.cz/.

Kdybyste chtěli vědět, jakou poslouchám muziku, to už bych si připadal, jako nějaká celebrita. Nejsem jí, recept na uzeného úhoře vám neposkytnu ani náhodou, golf sleduju jenom v televizi občas po nocích a bulvár se o mne určitě nezajímá.

NEJTĚŽŠÍ bývají slavíci v čase zakládání snůšky. Ne tedy oni, ale ony.

Vajíčko v břiše k večeru hmotnost odstřelí úplně jinam. I tady složme obdiv všemu tomu dění v přírodě, vždyť ptačí tělo dostává jaksepatří zabrat!

Pro toho, kdo se o slavíky dosud příliš nezajímal, doplním, že obvykle váží kolem 22-23 gramů.

NEJZDECIMOVANĚJŠÍM se ukazuje tento sameček, chycený v máji u jezera ve Veselé.

Většinou v rozměru menším až nevýrazném – ovšem co slavičí peří takto ničí, jsme zatím nepojmenovali. Souhlasím, že vypadá, jako by zbloudilý do hospody, utekl z ní větrákem.

Tento pták přišel následkem problému o sezónu, žádná o něj nestála, je vůbec podivuhodné, jak mohl cestu ze zimoviště zvládnout, postižena byla i křídla. Co však je zprávou báječnou, další rok hnízdil přesídlený v Dolcích v kocertním ohozu dokonale padnoucím!

I zde třeba poděkovat kroužkům, že ptáky v životě sledují, jinak bychom o podobném nevěděli nic.

NEJZKLAMANĚJŠÍM jsem stanul při opakovaném výjezdu do Orlického Záhoří za unikátně pelichajícím slavíkem tmavým, který tam byl zjištěn při pravidelných odchytech projektu CES.

Chytit ani zjistit jsem jej nedokázal. Jistě ne proto, že by tam nebyl, ale proto, že „učený z nebe žádný dosud nespadl“ a chyb jsem v jedinečné příležitosti natropil dost.

Zapamatujte si tuto zprávu o pelichajícím L. luscinia, protože na ni brzy navážeme neskutečností neskutečnou (ať si zde nahodím udičku).

I taková umí ornitologie být a smluví-li se nad utrápencem s kleštěmi s paní Štěstěnou, „zítřek“ se klidně už zas může protančit!

NEJSMOLNĚJŠÍM slavíkem je mladý jedinec od Kosmonos.

Chycen byl v zářiovém rekordu prodlevy, ovšem za 10 dní byl ohlášen ze Škodovky, kde se zabil o sklo nadzemního průchodu k šatnám. Ač nešlo zřejmě již o místního slavíka a odněkud přiletěl, jeho první cesta nebyla dlouhá a skončila zle.

NEJPŘEKVAPIVĚJŠÍM výskytem krále pěvců v oblasti byl tento dvouletý slavík, který zpíval přímo v naší zahradě! Jeho ranní zpěv obrátil celý dům vzhůru nohama. Chytil se ovšem až odpoledne do přichystané sítě, kdy se do zahrady odněkud překvapivě vrátil. Později byl po několika dnech kontrolován nedaleko Kněžmostu v prostředí, kde slavíci obvykle nebývají.

NEJPŮVABNĚJŠÍM hnízdištěm regionu se zdá být jižní svah rohatských Hor. Mnoho momentů odtud se objevilo i ve slavičí knížce. Uprostřed, mírně vpravo, pod zelenými stromy, je studánka, i ona získala roli v knížce.

Dnes vás sem přivede naučná a zážitková stezka č.1 (Okolo Klenice za hrou a poučením).

Tabule stojí od studánky nedaleko.

NEJZNAVENĚJŠÍM jeví se slavík tmavý z horského sedla Jeseníků. Ptáky tehdy v roce 2012, i když se nad ránem opět vyjasnilo, zastihl pod sedlem déšť.

NEJTAJEMNĚJŠÍM je nejspíš tento slavík tmavý, chycený v bažantnici u Mnichova Hradiště ještě v čase, kdy z ní nebyl vypraven příběh Slavík z dubového lesa.

Líčil jsem na hnízdící pár slavíků obecných a ještě dobře, že jsem s balením sklopek nepospíchal. Že jsem nejprve uklízel síť! Nechytil bych jinak zcela jistě tohoto ptáka, nepočítal jsem v místě s nikým navíc. A síť na něj celý čas byla „vysoko“. Pobíhal v temném suterénu (vypozorováno později).

I v tomto rozměru je výzkum slavíků opravdu těžký – chcete-li náročný.

Zkušenost, bystrost, výdrž a pokora.

NEJMENŠÍ hnízdiště slavíka obecného zájmové oblasti bychom našli za hranicí Středočeského kraje u obce Trní. Krom toho, že se vám dostává cti vidět nejvýchodnější hnízdiště výzkumu, můžete užasnout nad tím, že to, co stojí před vámi, slavíkům ke štěstí opravdu stačí.

NEJSTARŠÍM slavíkem, sledovaným prostřednictvím kroužkování, je dnes tento veterán.

Dosáhl desíti let a jeho příběh nás natlačí do úžasu. Z dlouholeté první pozice odsunul slavíka od Kostolné na Slovensku, z toho tušíte, že tento kmet ovládl stupně vítězů i u slovenských kolegů.

Snad alespoň ještě větu k tomuto slavíkovi: Za jezem (vidět na obrázku) dnes stojí jedna z informačních tabulí II. naučné a zážitkové stezky Dolnobousovskem (Krajinou Červenského rybníka), jež je (tabule) z velké části věnována právě tomuto ptačímu veteránu. Strhující příběh tam najdete též.

NEJPODIVNĚJŠÍM ze slavíků je nejspíš tento zpěvák od Koprníku, z prostředí, které jsem pro ně (zatím) zachránil.

Leucismus má na svědomí tyto nápadnosti u zvířat. Pírko je navíc odlišné i co do vzrůstu a stability. Vypadá spíše jako nějaký fáborek.

Pokračování zítra..

NEJÚPORNĚJI seděla na snůšce tato mladá slavice. Na břiše v spodní části hnízdní nažiny vidíte rozsáhlou podlitinu, otlačenou s největší pravděpodobností od snůšky. Taková inkubace může opravdu bolet.

I tento moment usvědčuje slavíky z toho, jak obětavými rodiči při jediném hnízdění v roce jsou.

NEJSPOLEHLIVĚJŠÍMI ochránkyněmi (některých) slavičích hnízd jsou tyto odvážné léčivky.

Tady je ovšem vidíme už v čase, kdy dostaly „volno po službě“. Dokonce už na nich babí léto demonstruje svůj neoddiskutovatelný půvab.

NEJNEDOČKAVĚJŠÍM byl do dnešního dne podle kalendáře příletů tento slavičí mistr.

Posunul konečně přílety do 1. dekády dubna.

Pochází z lokality Dolce u Mnichova Hradiště.

Jiného roku byl jiný rekrodman zajímavý tím, že nohy měl pokryté zaschlými zelenými řasami. Kde je po cestě pořídil, těžko soudit.

Ještě bych možná mohl doplnit, že ona nedočkavost je samozřejmě nakažlivá. Chytnu ji pokaždé.

NEJROZERVANĚJI působí tato náladovka.

Na jedné straně až příznačný nepořádek zdejší krajiny – a na straně druhé zpěv samotného krále pěvectva!