NEJSMUTNĚJŠÍM obrázkem našeho slavičího roku je tento.
A najít se dá, rozumíte-li tématu dostatečně. Víte-li, kde ptáci peří před cestou měnili.
Mám takové obrázky už dva a jsem na ně hrdý, i když jsou veskrze smutné.
Dospělí slavíci obecní (i tmaví) patří do skupiny ptáků, kteří pelichají kompletně (1x ročně) před odletem.
Volí místa neprostupná, úživná. Nemusí se podle posledních poznatků jednat pokaždé o hnízdiště.
NEJPROSTŠÍM obrazem je následující.
Slyším rum, jak říká: „Ber, prosím, co máme. Víc se nám nepovede, krajina ztrácí sílu!“ Já ale vím při té vůni, že málo to není. Uvykl jsem totiž prostým obrázkům v tom každodenním potkávání. Přeladil nároky na krásu a začal se dívat déle. Větší časovou investicí. Pro nic? Pro tohle? Ano, přesně pro to! S přidanou hodnotou, že stojíme na společné hroudě.
Nakreslil jsem paní učitelce tehdy jetel (mohli jsme si každý přinést libovolně). Řekla mi hned, že to budu mít těžké, ale já jsem si na něj věřil. Jako by mne už tehdy Příroda brala za ruku.
Ten obrázek na rozčtvrcené čtvrtce mám doma dodnes i s jedničkou – přesto, že mne moc ráda neměla.
NEJSDÍLNĚJŠÍ.
Proto nenapíši víc. Spadl mi jednou na konci léta do sítě. A já si ten hrušňový vzkaz spěchal vyfotit.
